Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Lyžařský výcvikový kurz

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Škola
    Když náš autobus vyjížděl, myslela jsem si, že nás čeká ten nejhorší týden plný komandování, ale šíleně jsem se spletla. I když jsem se netěšila, nakonec se mi to moc líbilo.

    Po cestě se nám hlavou honilo spoustu otázek, ale všechny se nám samy zodpověděly, když jsme dorazili na místo a uviděli naši chatu a mírný svah vedle ní. Myslela jsem si, že budu lyžovat nejhůř ze všech. Nakonec to dopadlo dobře a zvládla jsem i prudší  svah v lyžařském středisku jménem Mýto. Program jsme měli velmi pestrý.

    Bezesná noc

    První den, hned po vybalení kufrů, jsme šli vyzkoušet svah. Bylo to bezva. Teprve, až se přestalo lyžovat, jsme se pořádně ubytovali. První noc byla hrozná. V našem pokoji byly ještě dva menší pokoje, koupelna a předsíň. Celkem nás na pokoji bylo šest. Tři v jednom menším pokoji a tři v tom druhém. První noc jsme se bály, takže jsme spaly všechny v našem pokoji. Jedna na zemi, jedna na posteli sama a my ostatní na posteli po dvou. Bylo to strašné. Druhý den ráno jsme měly vyjet na svah a po noci jsme byly celé rozlámané. Celou noc jsme totiž byly vzhůru a v pokoji jsme se zamkly.

    Kamarádka viděla světlo, někdo otevřel dveře, vešel a zavřel za sebou. A potom čtvrt hodiny nic. Pak někdo zaklepal na dveře u pokoje. Byly jsme zticha. Uběhla asi půlhodina a pořád nikdo nevycházel. Bylo to, jako by si někdo sedl za dveře a čekal. Po půlhodině někdo zaklepal znovu. Nikdo z nás ani nemukl. Čekaly jsme, jestli se něco stane, ale nic. Sledovaly jsme vchodové dveře ještě další hodinu a čtvrt, ale neotevřely se. Potom mě napadlo: "Co když je někdo vedle a krade?" Říkaly jsme si, že bychom to přece slyšely, ale i přesto jsme vzpomínaly, kde mají holky z vedlejšího pokoje schované telefony a peněženky.

    Potom potřebovala kamarádka na záchod. Nikdo neměl odvahu s ní vyjít z pokoje. V takové situaci se vám začnou hlavou honit otázky jako: "Co když někdo sedí za těmi dveřmi?" "A co by tam asi dělal?" "Co když je to jen učitel?" "A proč by učitel seděl za dveřmi?" "A kdo to tedy je a co tady chce, když nekrade?" Nakonec jsme se odvážily a všechny jsme vyšly z pokoje. Nikde nikdo. ,,Může být ve skříni nebo v koupelně," říkaly jsme si. Holky si šly zkontrolovat peněženky a telefony. Kamarádka šla už po desáté na záchod a my dvě, co si zbyly, jsme stály před záchodem a čekaly. Na záchodě jsme se nakonec prostřídaly všechny, abychom už nemusely vyjít z pokoje. Když jsme se všechny chystaly do pokoje, otevřely se vchodové dveře a já za dveřmi koupelny uslyšela hlas mojí nejoblíbenější učitelky. Ale nebyla to ona, když jsem vyšla z koupelny, uviděla jsem manželku našeho pana doktora. Samozřejmě, že se divila, proč jsme všichni vzhůru a stojíme na chodbě s peněženkami a mobilními telefony. Řekly jsme jí, že se bojíme a prosily jsme, ať nás nechá spát všechny v jednom pokoji. Řekla, že dobře, ale ať jdeme hned spát. Snažily jsme se usnout.

    Ráno, když jsem se vzbudila, byly holky z vedlejšího pokoje už pryč, aby je nenačapala učitelka, která nás šla budit, abychom dělaly budíček ostatním. Šly jsme spát v jednu hodinu ráno a o tři čtvrtě na osm jsme už budily ostatní pokoje. Ráno mi holky ještě tvrdily, že někdo přesně o půlnoci klepal na balkon, ale já si myslím, že se jim to zdálo. Když je člověk vyděšený, přijdou mu podivné i ty zvuky, které jsou docela normální. Slyší zvuky, kterých by si normálně nevšiml, protože je ostražitější. Ale jak se zdálo, všechno je možné. Když jsme šly po snídani na svah, po cestě jsme se ještě dívaly na balkony u našich pokojů. Byly spojené a tak nízko, že bychom tam dokázaly vylézt i my.

    Zábava na pokoji

    Další dny jsme spaly všechny u sebe. O poledním klidu jsme měli být všichni na svých pokojích a ležet na postelích. Samozřejmě, že to nikdo nedělal, protože nevydržíme jen tak dvě hodiny ležet. S mojí nejlepší kamarádkou jsme začaly vymýšlet blbosti. Když jsem otevřela skříň, viděla jsem tam červené boty na podpatku. Byly tam schované na karneval pro jednu z nás. Chtěla jsem si je vyzkoušet, ale kamarádka taky. Chvíli jsme se o ně přetahovaly a potom jsme se rozhodly, že si každá obuje jednu. Začaly jsme dělat, jakože chodíme, jakože jsme jeden člověk. Byla to zábava. Nazuly jsme si i další boty a dělaly jsme, že jsme tři lidé, kteří šli na procházku. Pak Terka říká: ,,Teď dáme zpátečku!´´ a vydaly jsme se pozadu. Najednou si jedna z těch, které se na nás dívaly a smály se, všimla, že jsou po celém pokoji černé čáry. Všechny jsme se začaly smát a umývat parkety. Jedna z těch černých čar nešla umýt. Přejela jsem po ní rukou a křikla na holky: ,,Máme problém, tahle nejde umýt, je to rýha!´´ Napadlo mě, jestli někdo z nich nemá nůžky na nehty. Jako správná holka, měla u sebe kamarádka vždy kabelku se šminkami a v ní i nůžky na nehty. Vyškrábala jsem s jejich pomocí černou barvu z parketu, takže rýha byla bílá a ne tak viditelná. Terka vzala make-up a vyplnila tím rýhu. Nejdříve jí nešel vymáčknout, a když pak zabrala, vystříkl jí přímo do obličeje. Všechny jsme se smály. Setřela si ho z obličeje a vyplnila tím rýhu. Potom co make-up dostatečně zaschnul, docílily jsme stíny přesné barvy parket. Potom jsme ještě půl hodiny obcházely poškozenou parketu a zkoumaly, jestli to náhodou není vidět. "Co kdyby na pokoji byly kamery?" přemýšlely jsme hned po té. Té představě jsme se smály ještě dva dny potom.

    Máme ještě spoustu podobných zážitků, které z hlavy jen tak nedostaneme. A když si na některé z nich vzpomeneme, válíme se smíchy. Zdá se mi, že nás lyžák stmelil a že jsme teď větší kamarádky, než kdy předtím. Výcvik jsme si náramně užily. Karneval, večerní hry, lyžování, jezdění na lanovce, nakupování, zpívání v autobuse a mnohem víc. Prostě to, co se má dělat na každém lyžáku. Když jsme pak vystupovaly z autobusu do náruče našich rodičů, uvědomily jsme si, že to, na co jsme se celý měsíc před tím strašně těšily, už je pryč, ale že na to nikdy nezapomeneme. Jely bychom sem rádi znovu, ale jen s těmi samými spolužáky a s těmi samými učiteli.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (1)

    Příspěvek z 15. února 2017 ve 20:16.
    Lucka5986 v něm napsala:

    Přesně

    Moje slova. Nejlepší zážitky, znovu prožít.. Ale jen se samými lidmi