Jednoho dne si tak čtu v místním tisku: Knihovna v Tovačově hledá schopnou brigádnici na celé prázdniny, zájemci hlaste se u starostky Evy Novotné- telefonní číslo......
Já telefonní číslo znát nemusím, protože Eva Novotná je moje teta. Tak hned žhavím telefonní dráty a volám tetě Evě, zda se můžu ucházet o to místo knihovnice. Teta byla radostí bez sebe, prý už měsíc nemohla někoho pořádného sehnat. A hned mě požádala, aby jsem se do knihovny zašla podívat a vyzkoušela si jak to tam funguje. Druhý den jsem nedočkavostí nemohla ani dospat jak moc jsem se těšila na novou pracovní zkušenost! Do „práce“ jsem vyrazila už ve 14:30 i když knihovna má otvírací dobu až od 15:00. Aspoň stihnu zapnou všechny počítače a třeba se začíst do nějakého pěkného románu.
Knihovna sídlí v místním kulturáku. Když vejdu dovnitř spatřím nějakého muže v montérkách a úšklebkem na tváři, nevšímám si ho a jdu dál. Už jdu po rozlehlé chodbě kde mě vítají veselé nástěnky. A najednou přede mnou stojí staré dubové dveře. Zastrčím klíč. Odemknu. Z pohledu co se mi naskytne jsem zděšena!! Všechny regály jsou zakryté igelitem a některé jsou dokonce odsunuté! Kobereček, stoly a židle pro děti dokonce úplně chybí!! Zahlídnu dokonce i kýbl malty. Napadne mě jestli knihovnu někdo nevykradl. Potom se podívám na strop. A najednou. BUM!!!!! Přede mnou přistane kus stropu! Ve stropě je teď díra jak Brno!
A náhle se tam objeví něčí hlava, pomyslím si, že velmi hezká hlava! Chlapec se na mě usměje a seskočí ke mě dolů. Na sobě má roztrhané džíny a bílé tričko, kde se mu rýsují svaly. A je krásně „čokoládově“ opálený! A ty oříškové oči, no prostě krása! Najednou mě vyruší z myšlenek a zeptá se mě, co tady pohledávám. Chvíli my ta slova nedávají smysl ale za chvilku to už mozek pochopí a odpovím mu, že jsem tady na brigádě. On se tomu zasměje, což je pro mě krásný zvuk a poví mi, že je tu taky na brigádě (jaká náhoda že??) a že mu právě končí směna a jestli bych s ním nechtěla jít na zmrzlinu. „Ráda bych, ale jsem tu na brigádě, musím zde zůstat a navíc o tobě vůbec nic nevím, ani jak se jmenuješ.“ Kluk se opět zasměje a řekne mi: „Zůstat tu je o život“ potom se podívá na džuznu ve stropě a přitom mu zase cukají koutky. „teda doufám, že si pěkná holka nechce ublížit! Jinak se jmenuji Ondřej a asi před týdnem jsme se sem přistěhovali a mimochodem, taky toho o tobě moc nevím“ opět se usměje a ještě dodá „ Tak co jdeš na zmrzlinu, docela rád bych se o tobě něco víc dozvěděl, než jen to, že si brigádnice“.
Pochopitelně jsem na zmrzlinu šla, pořádně jsme si tam popovídali a víc jsme se poznali. Jsem ráda že jsem nakonec šla, jinak by jsem teď neměla tak úchvatného kluka jako je Ondra.
