Byla jednou jedna malá holčička, jmenovala se Magdalénka. Měla strašně ráda bonbóny, ale někdy se jí to nevyplatilo.

Jednou si z ní spolužáci udělali srandu. Jak? Sebrali papírek od bonbónu a dali do něj malý oříšek. Jenže Magdalénka byla na oříšky alergická. Když se jí kluci zeptali, jestli nechce bonbón, kývla hlavou a s chutí ho rozbalila. Málem se nechala nachytat a snědla ho. Naštěstí si hned, jak ho vzala do ruky, všimla, že je to oříšek. Byla pěkně naštvaná, a ne kvůli tomu, že tam nebyl bonbón, ale kvůli tomu, že je na oříšky alergická.

Jednoho dne šla Magdalénka ze školy. Chodila tak každý den a nebála se, protože věděla, že ve městě jsou samí hodní lidé. Ale toho dne dostala velkou chuť na svůj oblíbený malinový bonbón. Nevěděla, co má dělat, protože na něj měla opravdu strašnou chuť. Poblíž nebyl žádný obchod, kde by si ho mohla koupit, a tak musela vydržet.

Hned jak přišla domů, jeden si dala. S chutí ho otevřela a rovnou snědla. Byla ráda, že v něm už žádný oříšek nebyl.

Po pár týdnech zase normálně chodila ze školy, ale neměla dobrý pocit. Pořád měla dojem, že ji někdo sleduje nebo že za ní někdo chodí. Je pravda, že často potkávala stejnou bílou dodávku. V ní vždy seděl nějaký muž a na něco čekal. Magdalénka si toho moc nevšímala, protože když přišla domů, šla do kroužku a neměla čas věnovat pozornost nějakému pánovi.

Jednoho dne šla zase sama ze školy a měla opět chuť na bonbón. Ten pán vystoupil z dodávky a zamával na ni. Vypadal mile. Magdalénka mu zamávala zpátky a usmála se.

Ten den měla volno, protože se jí zrušil kroužek tancování, a tak se za ním šla podívat. Pán jí nabídl malinový bonbón, který měla Magdalénka ze všeho nejraději. Poděkovala mu a řekla, že už musí jít, jinak se o ni maminka bude bát. Rozloučila se a odešla. Cestou bonbón snědla. Byl úplně stejný jako její oblíbený a chutnal jí ještě víc, protože nemusela sahat do svých zásob.

Druhý den šla zase ze školy. Šla stejnou uličkou jako vždycky a znovu potkala onoho pána. Vystoupil z auta a zamával jí. Ona se usmála a zamávala zpátky. Šla za ním, i když tentokrát moc času neměla.

Pán jí dal další bonbón a řekl, že jestli chce, může mít takových bonbónů každý den třeba sto. Magdalénka si hned představila, jak bude mít každý den sto svých nejoblíbenějších malinových bonbónů.

Pán měl ale jednu podmínku. Chtěl, aby nastoupila do jeho dodávky. Holčička byla tak nadšená, že bez přemýšlení nastoupila. Už se těšila na to, jak bude moci jíst bonbóny každý den, kolik jen bude chtít.

Zeptala se pána, kam jedou. Ten jí odpověděl, že je to tajemství a že míří do své továrny na bonbóny.

Asi po hodině a půl zastavili na benzínové stanici. Pán vystoupil z auta a šel zaplatit benzín. Po chvíli Magdalénce došlo, o co mu vlastně šlo. Nechtěl, aby se měla dobře. Chtěl ji unést.

Magdalénka ráda četla detektivní knížky a vždy u sebe nosila lupu, lano a malý kapesní nůž.

Dodávka měla vzadu plachtu. Napadlo ji rozříznout ji nožem, ale bála se, že by nestihla utéct dřív, než se pán vrátí. V autě nebyla žádná okna a Magdalénka měla strach.

Naštěstí měla u sebe mobilní telefon. Napadlo ji, že se schová a potom zavolá mamince. Nakonec vzala odvahu a sebrala si mobil, aktovku a také dva bonbóny. Ty tam přece nemohla nechat.

Opatrně rozřízla plachtu, vylezla z auta, schovala se a počkala, až pán odjede. Jakmile byl pryč, zavolala mamince a všechno jí pověděla.

Maminka z toho nebyla vůbec nadšená. Vzpomněla si, jak své dcerce od malička říkala, aby si na cizí lidi dávala pozor. Hned za ní ale přijela a pro jistotu zavolala i policii.

Když se setkaly, maminka přivezla Magdalénce několik bonbónů za její statečnost. Malá holčička byla šťastná, že maminku vidí, a byla ráda, že ji napadlo zavolat o pomoc.

Od té doby už Magdalénka přesně věděla, co má (a nebo taky nemá) dělat, když ji osloví někdo cizí.