Když se mi narodil malinký bratříček, bylo mi šest. Proto jsem ani zdaleka nevěděla, co takový prcek potřebuje a ani jsem se tím nijak nezabývala. Potom přišli za mamkou a bráškou do porodnice moje babičky, dědečkové a další příbuzní a já si připadala odkopnutá. Prostě se mi zdálo, že jsem pro ně najednou vzduch.

Když jsme si ho přivezli z porodnice domů, bylo krásně barevné jaro. Protože byl můj bráška moc hodný (stále jen spinkal), tak mi maminka řekla: "Ájo, nechceš si ho vzít ven?" Tak jsem s bratříčkem byla venku a stále ho vozila v kočárku, aby usnul, protože když jsem zastavila, začal plakat.

Ale potom přišly kamarádky a ptaly se, jestli s nimi nechci jít někam jinam. Řekla jsem, že půjdu ráda, ale pak jsem si uvědomila: co bráška? Proto jsem zazvonila na mamku a řekla jí, že už ho nechci hlídat, že bych chtěla jít z kamarádkama pryč! Mamka odpověděla, že zůstanu tady za to, že na ni křičím. Tak jsem další hodinu musela vozit bráchu a stále mi vrtalo hlavou: mají mě rodiče ještě rádi, když se narodil brácha? Jasně že ano, ale mně to nedošlo.

Potom jsme šli s bráchou domů a já se zoufale zeptala mamky: "Máš mě ještě vůbec ráda?" Maminka řekla, že mě ráda má, a moc, ale že ji zlobím. A pak ještě dodala, že i kdybych ji zlobila celý život, bude mě mít pořád ráda.

Pokud máte taky mladší sourozence, pamatujte si: rodiče vás budou mít vždycky rádi, i když si připadáte odkopnutí, protože ti malí potřebují víc péče.