Alíkovina

Malé děti

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Když se řekně děti, někdo si představí hromadu otravných, ukňouraných mimin, někdo si představí spoustu příjemných lidiček. Já patřím do druhé skupiny. Na fotce, jsem já s kamarádkama(Eliška, Lidunka a Kájou)

Už od malička sice tíhnu víc ke starším děckám, ale malé děti jsem si zamilovala. Vždyť nejde o nic jiného, než se věnovat někomu, kdo to potřebuje. Já si to vybrala dobrovolně, minulý školní rok jsem pravidelně začala chodit do školní družinky, kde byli hlavně prvňáci, ale i jedna páťačka, začala jsem tam vlastně docházet kvůli milé družinářce, kterou jsem si velmi oblíbila.

Možná si řeknete: „Aha, podlejzák“. Ale opak je pravdou, já tam chodila dobrovolně, nic jsem za to nechtěla, jen jsem tam bývala ráda a bavilo mě to. Dostávala jsem za to mlíka, bonbony nebo sušenky. Bohatě mi to stačilo. Trávila jsem tam hodně času, kdykoliv jsem mohla tak jsem tam zašla.

Malé děti jsou ti, kteří nás potřebují, potřebují naši ochranu a pomoc. Na táborech jsem si hrála s malýma dětma, zamilovala jsem si je. Byly tak roztomilý, že si je nešlo nezamilovat. Učila jsem je, ukazovala jim, co umím a hrála si s nimi. Když se někomu posmívali, já byla ten, kdo řekl: „A dost! nechte ho/ji být, je to jen malé roztomilé dítě. Je stejná jako vy.“ Byla jsem to já, kdo se ho/jí zastával.

Našlo se hodně dětí, které jsem musela „učit“. Sice jen dočasně, ale i tak. Uměla jsem být nepříjemná, když jsem se hodně naštvala. Však to znáte. Ale vždy jsem jako ukázku říkala svůj příběh. Nebylo to nic veselého a také jsem se u toho skoro vždy málem rozbrečela.

Ale měla jsem i příběhy hezké. Třeba na táboře s koňmi jsme měli malou sedmiletou holčičku, které se moc stýskalo a já věděla, jak na ni, aby byla spokojená. Jelikož jsme jezdily na stejném koni, tak jsem používala toho koníčka a říkala jí takovou pohádku: „Když se ti bude moc stýskat, tak si představ, že jsi na krásné, zelené louce. Sedíš na Charliem (kůň), jsi velmi, velmi zkušený jezdec, jedeš na něm bez sedla, jen s ohlávkou. Je to velmi pohodlná jízda. Začínáš klusat, později i cváláš. Projíždíš lesem. Zpívají ptáčci, ale ty míříš za zvláštním hučením. Je to hučení vodopádu. Pomalu se k jezeru u vodopádu přibližuješ a s Charliem vstupuješ do vody. Charlie začíná plavat, po chvilce vystupujete z vody a jedete lesem dál. Znovu přijíždíš na louku, kde čekají koně. Na nich jsou všichni ti, které máš tak ráda, po kterých se ti stýská. Závodíte. Nevyhrává nikdo, jste všichni nastejno. Slézáte z koní a necháváte je pást. Sami uleháte do trávy a usínáte. Nyní otevři oči. Tak co? Líbil se ti příběh? Už je ti lépe?“

Otevřené oči, dříve ubrečené, nyní šťastné se na mě koukají a hlavička přikyvuje. Pomalu odcházím a nařizuji holkám, které tam s ní zůstávají, aby mě v případě nutnosti zavolaly.

Děti nejsou jen starost, jsou i velká radost. A když jim můžete pomoct, neváhejte. Pomáhejte jim, říkejte jim příběhy, hrajte si s nimi, učte je. Dělejte to, co je bude bavit.

Samozřejmě u sourozenců nezaručím, že bude příběh fungovat. Já s mojí sestrou nevycházím, ale ostatní děti mám hodně ráda. A co vy? Jaký máte na děti názor?

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (2)

Příspěvek z 23. května 2015 v 8:13.
becherkovka v něm napsala:

Rozloučení

Bydlím v děcáku a jsem tu nejstarší. Všechny děti mě mají rády a já je. Hrajeme si spolu, já jim čtu před spaním. Ony mě krmí u oběda s podmínkou, že nejdřív snědlí to svoje. Jsme nerozlučná parta 16 děcek. Ale teď o prázdninách mi začíná nový život a zároveň končí ten starý, budu bydlet v adoptivní rodině! To loučení nepůjde přežit.
Většinou to je tak, že menší děti mají náklonnost k těm starším a ty starší je rády učí, hrají si, dělají blbosti, ale celou dobu na ně dávají bacha.

Příspěvek z 23. května 2015 v 7:52.
kikinkaLízinka v něm napsala:

Můj bratranec

Mám bratrance který beze mě nemůže být.Je mu 1 a půl roku a když odejdu začne brečet.Strašně ráda si s ním hraji ale také s ostatníma malýma dětma :)