Asi po roce jsem si zase usmyslela, že jedno zvířátko je málo (v té době už Bára nebyla) a že chci další. Zatím o tom nikdo nevěděl, co jsem si vymyslela, a nechala jsem to osudu. Jednou jsem byla venku a kamarád měl malé křečíky, kteří se mu narodili. Já jsem si jednoho vzala a rozhodla se, že ho doma ukážu až po nějakém čase.

Jenže večer už jsem to nevydržela a začala jsem na tátu dělat smutné oči i s křečíkem, který se jmenuje Ketuška. Tušila jsem, že u táty by to se zvířátkem mohlo klapnout. Klaplo! Ale když přišla máma z práce, tak jsem se bála, že tátu zadusí!

Další zvířátko přišlo za další rok. Chtěla jsem králíčka, o kterém píšu v článku Chci mít zakrslého králíčka a basta! Tam to bylo tak, že jsem prostě nějakou dobu přemlouvala bez výsledku, ale pak jsme jednou šli ke kamarádce a ta si náhodou koupila nového králíčka. A tak máma změkla a jeli jsme ho koupit.

A poslední zvířátko, které jsem zatím získala, jsou rybičky. Ve škole jsem se s kámošem domluvila, že mi přinese 1 rybičku přímo domů a já si ji prostě nechám. A to jsem ani netušila, že u nás zrovna bude teta. Přišla jsem ze školy a dělala jako že nic, povídala jsem si s bratrancem a s tetou.

Pak přišel kámoš s rybičkou a ukazála jsem jí tetě, mámě a tátovi a řekla jim, že si ji nechám. Nikdo s tím nesouhlasil, ale nakonec teta řekla: "O takové malé rybičce nebudete ani vědět!" Tak mi ji rodiče dovolili. Ona do týdne chcípla a já si šla ke kámošovi pro jinou. A vzala jsem si rovnou tři! Rodičům už to bylo jedno...

A tak mám pejska Rozárku (3 roky), křečka Ketušku (rok a půl), králíčka Amálku (půl roku) a rybičky Nemo, Lemo a Markétku (2 měsíce). A jestli si myslíte, že bydlíme v baráku, tak se pletete. Bydlíme v paneláku v bytě 2+1!