Když jsem byla malá, zjistilo se, že mám problémy se sluchem. V poslední třídě ve školce jsem začala nosit sluchadla, abych ostatním rozuměla. 

Do 5. třídy mi to nevadilo, ale pak jsem začala vnímat city ke klukům. Chtěla jsem se s nimi bavit, ale oni se mnou ne jen kvůli sluchátkům. Nakonec jsem byla jediná ze třídy, kdo neměl kluka a s nikým nechodil. Bylo mi to líto.

Pak jsem dostala nápad a vždy, když jsem vyšla z domu, tak jsem si je sundala a dala do tašky. Zhoršily se mi známky z diktátů, ale stejně to stálo za nic. Kluci si mě prostě uložili do hlavy jako hluchou a měla jsem smůlu. Byla jsem nešťastná. Ve třídě byly tři holky, které se řezaly žiletkou a nikdo jim to nerozmluvil. Rodiče to nevěděli. Já jsem si říkala, že se k nim přidám, ale neudělala jsem to. Kvůli mé postižené sestře. Řekla jsem si, že když se láska neobjeví, tak budu žít se svou sestrou. 

Teď jsem v šesté třídě a nic se nezměnilo, ale už to neřeším. Snad jsem se rozhodla správně.