Jednou jsem přišla do školy a vedle mé lavice byl velký hlouček spolužáků. Všichni kluci a některé holky tam hráli na svých dotykových telefonech hry. Potom ke mně přišel jeden kluk a zeptal se mne, na jakém levelu jsem v Pouovi. A já řekla, že Poua na mobilu nemám, nevadí mi to a nechci být maniak her.

On to musel samozřejmě všem říct a spolužáci se mi posmívali. A já nechápu proč. Potom se mě zeptal, jestli mám "dotykáč" a já řekla, že nemám. A bylo mi to jedno. Ať se mi posmívá, kdo chce. Odjakživa má být telefon na volání, ne na hraní her.

Máte také telefon „s tlačítky“? Nestyďte se za to. Dáváte tím najevo, že jste normální člověk a nepotřebujete nové technologie na to, abyste si mohli hrát. Vždyť mně vystačí míč nebo švihadlo.

Všichni jsou tím dneska posedlí. Nepotřebuji mít čtyřiadvacet aplikací, abych mohla žít. Potřebuji rodinu, lásku, mír, domov a zdraví, abych mohla žít. A vystačí mi „starý“ telefon, s nímž se dá telefonovat, fotit a posílat textové zprávy.

Proč když má někdo dotykový mobil, ihned ho ostatní považují za super? A proč když má někdo normální telefon s tlačítky, je to nula? Já myslím, že je to úplně stejné. Znáte také něco podobného?