A pak se objevila ONA. Tichá, vyplašená, nekomunikativní. Učitelka nám Martinu představila s úsměvem. Ta jen tiše pozdravila, dívala se do země a my všichni zírali na ni. Uculovali jsme se, pošklebovali a nikdo ji nechtěl k sobě do lavice. Budu upřímná – i já se chovala jako zbabělec a na výzvu volného místa pro novou dívku svou ruku nezvedla. Třída hodných dětí se změnila v bandu tupanů, kteří se přeci nebudou bavit s někým, kdo je tak jiný.

Alík radí dětem Téma šikana Dotazy a odpovědi, které se objevily na téma šikana v poradně Alík radí dětem.

Pamatuji si, že Martina nosila krásné mašle do vlasů. Sukně s volány a naleštěné boty. Její maminka ji vždy doprovázela k autobusu, objala a popřála hezký den. Možná jsem dívce tu důležitou trošku ranní lásky záviděla, takže bylo lepší se začít posmívat, že neumí chodit na zastávku bez doprovodu. Ve škole sedávala v rohu třídy a kreslila obrázky. Nikdo z nás netušil jaké, protože jsme k ní nechodili. Byla nám každým dnem stále více vzdálená. Nechtěla se přiblížit k našemu území, nikomu to ovšem nevadilo. My ji také nechtěli.

Nebudu tu psát žádný „happyend“, protože se fakt nekonal. Problémy rostly, Martina plakala, my se smáli. Nikdo nechtěl vědět, jaká je uvnitř, jaké tvoří výkresy, jak si každé ráno dokáže krásně zaplést vlasy do copů. Pro nás, třídu pitomečků, to byla neobvyklá holka, se kterou se nikdy nebudeme bavit, protože stejně není o čem. My jsme ti normální, ona ta divná.

Nenašel se žádný dospělák, který by měl snahu cokoliv vysvětlovat. Tedy kromě třídní učitelky. Někdy mi připadalo, že se stavěla snad i na hlavu, abychom pochopili, jak se chováme, ale my prostě nepochopili. Uzavřené komunita hlupáků, která nechtěla připustit tak normálně nenormální věc.

Teď skočím pětadvacet let v čase. Všichni školáci se neznají už od malička, ale umějí si posílat sms, komunikovat přes skype a psát e-maily. Žijeme v moderní době. Děti hrají on-line hry přes své počítače, mohou mít kamarády po celém světě a dostávají mnohem větší šanci poznat kulturu ostatních zemí. Myslela jsem si, že zmoudřely, vědí, co je důležité. Cestují, učí se cizím jazykům a ve třídě už je nemůže překvapit příchod dívky, která má jinou pleť. Nebudeme tu dneska řešit, zda černou, hnědou, žlutou, nebo třeba fialovou.

Nevím, kam zmizela ta Martina z mých dětských let. Kdybych však mohla, poprosila bych ji, aby mi odpustila. Chovala jsem se vážně nemožně, hrozně, sobecky a hloupě. Bála jsem se zeptat na její malůvky, chytnout ji za ruku na školní výletě, koupit dárek k Vánocům. Je mi líto, že i v této době chodí ze školy smutné „Martiny“, které dostávají plnou parou šikanu, buzeraci a ponížení od svých spolužáků.

Já už patřím mezi dospěláky, kteří se klidně budou stavět na hlavu (stejně jako moje paní učitelka ze základky), aby ukázali všem inteligentním bytostem, že dívat se máme na druhé s lidi s láskou a respektem. Nikdo není méněcenný, když jeho styl života, barva pleti, či kultura, ve které vyrůstá, je jiná, než ta naše.

Možná je těžké být ten první a jediný, kdo udělá krok vpřed a zbortí bariéru zla a zbabělosti, která nás nutí raději  stát v pozadí. Asi nebudete patřit mezi místní frajery, když se zastanete „jiného“ člověka, který moc dobře neumí pochopit, co nás nutí k tomu, abychom byli jako postavičky z ledu, které neumí roztát před paprsky obyčejné jinakosti, které je na světě mnohem více, než umíme pochopit...