Jak to vlastně začalo
Už si ani sama jasně nevzpomínám, co se ve mně stalo. Bylo to vlastně docela zvláštní. Před dvěma roky jsem měla takové období, za které se šíleně stydím. Ano, přiznám se. Neměla jsem ráda les, chtěla jsem žít ve městě, musela jsem mít všechno podle nejnovějších trendů. Poté nastal zvrat. Domů jsme si dovezli malé štěňátko bavorského barváře. Ihned jsem si Zorinku zamilovala a začala jsem si hledat něco o myslivosti, protože Zorka je loveckého plemeno. Myslivost mě uchvátila. Náhle se mé názory obrátily úplně vzhůru nohama. Na město jsem zapomněla, na trendy jsem se vykašlala. Začala jsem žít úplně nový život. Velmi jsem se o myslivost začala zajímat, nastoupla jsem do mysliveckého kroužku. Byla jsem rozhodnuta. V budoucnu si udělám myslivecké zkoušky a zbrojní průkaz. Za tímto rozhodnutím si pevně stojím a stát budu.
První čekaná a první neúspěchy
Konečně! Nový, prostorný posed byl úspěšně postaven, trojnožka u kaliště pevně stála. Týden práce se vyplatil a bylo načase se domluvit na první čekanou. Krátce poté u nás zastavilo auto. Děda mě přijel vyzvednout. Nemohla jsem se dočkat.
Přijeli jsme do lesa, potichu jsme se vydali k lesu. Zasedli jsme na posed a čekali... čekali. Po hodince jsme se přesunuli na trojnožku, kde se opakovalo to samé. Ticho a jen prohnaní kosáci poskakovali v listí a dělali falešné lámání zvěře. Naděje ze mě začala opadávat.
Protože byl všední den a já jsem musela na zítřek do školy, o půl deváté jsme si sbalili svoje saky paky a vydali jsme se zpět k autu. Jakožto v myslivosti ještě nezkušený člověk jsem tenkrát byla poměrně zklamaná a bála jsem se, že v honitbě, kde děda působí, zvěř snad ani není. Mé pochybnosti o výskytu zvěře se však zanedlouho vytratily.
Okouzlující setkání
Nadšení však ze mě neopadlo a už jsme s dědou byli opět domluveni na čekanou. Bohužel, ten den byl větrný. Ale počkat, je bohužel správné slovo? Není. Vlastně větru vděčím za dokonalý zážitek. Ale nebudu předbíhat.
Dojeli jsme k našemu milovanému posedu a čekali. Opět nic, bylo slyšet pouze šumění lesa. Náhle na protějším svahu varovně bekl srnec. Důvod byl prostý. Vítr šel od nás na ten svah, tudíž jsme byli zvěři prozrazeni. Děda dostal nápad. Šli jsme zpět k autu, popojeli jsme asi kilometr a vystoupili u lesní pěšinky. Áhá, děda tedy zvolil šoulačku(1). Začali jsme stoupat do kopce. Asi po dvou kilometrech jsme již byli v místech, kam by se normální smrtelník asi dobrovolně nikdy nevydal. Jedinou cestou byl ochoz jelení zvěře. Nic jiného nám nezbývalo, ale náročnost terénu celý zážitek jen úžasně doplňovala. Byly tu hlavně houštiny, na levé straně velice hustá houština, na pravé straně bylo houští o něco řidší. Právě z těch levých houštin se nám ukázal mladý jelínek. Slabounký osmeráček, v lýčí, stál od nás asi na patnáct kroků. Důvěřivě se na nás díval, občas ladně mrskl slechem. Opravdu nádherná podívaná. Hleděli jsme na sebe, z očí do světel, ze světel do očí. Trvalo to docela dlouho, možná pět minut. Potom, asi ho už nebavilo dívat se na dva dvounožce oblblé jeho krásou a půvabem, se vynořil z houštiny, mávl kelkou na pozdrav a ladně odklusal do houštin levých. Byla jsem nadšena! Ale to nebyl konec. Když jsme se vraceli, zvedli jsme velkou tlupu holé(2) jelení zvěře. Tlupa mohla čítat tak 17 kusů. Byla to paráda, na ten den nikdy nezapomenu.
Trpělivost srnce přináší?
Bylo léto, od toho dne (který popisuji nahoře), kdy jsme viděli velkou spoustu vysoké, uplynulo už pár měsíců. Za tu dobu jsem zažila spoustu krásných a překvapivých setkání se zvěří, výstřel z dědovy kulovnice však nezazněl ještě žádný. Trofejová zvěř již měla vytlučeno lýčí, bylo pěkně, ideální den na čekanou spojenou s šoulačkou.
Našli jsme si nové příjemné místo, kde už jsme kdysi viděli pár kusů vysoké zvěře, bohužel na vysokou nebyla ještě doba. Došli jsme k posedu, zasedli a čekali. Sluníčko nás lechtalo do tváří, museli jsme si klobouky stínit. Asi po hodině přišel srnec. Jen tak, zjevil se jako duch. A co to? Jeden parůžek mu chyběl. Když došel na dostřel, děda neváhal a vystřelil. Srnec zaznačil a odběhl. Dlouho se netrápil. Odskočil pár metrů do houští a tam zhasl. Takový adrenalin jsem nikdy nezažila!
Po myslivecké době čekání (10–20 minut), kdy se dává zvěři čas na zhasnutí, jsme slezli z posedu a vyrazili za našim srncem. Dosled byl velice jednoduchý, barva červená jako hrst rubínů byla úplně všude. Ležel tam, zhaslý, s velkým vstřelem na komoře. Pravý parůžek opravdu chyběl, místo něj tam zbyl jen takový poloviční pahýlek bez výsad. Zřejmě si ho zlomil. Právě tato zvláštnost dodávala našemu srnci na senzačnosti. Byl opravdu půvabný.
Společně s dědou jsme mu dali poslední hryz(3) a vyvrhli ho(4), úspěšnému střelci –tedy dědovi– jsem dala úlomek(5) namočený v barvě za klobouk. Poté jsme ho jeli ukázat na lesní zprávu, aby se vyřídily všechny formality a papíry. Tenhle zážitek byl nepopsatelný, ze srnce jsem měla nevídanou radost. Jakmile jeho trofej (kterou jsem pracně bělila s dědou) projde chovatelskou výstavou, dostanu ji a bude mi zdobit stěnu pokoje a připomínat tenhle unikátní zážitek. Někomu to může přijít hrubé, zbytečné či kruté, ale pokud vám srdce hoří pro myslivost, každý takový moment si budete vychutnávat, z každého uloveného kusu budete mít neskutečnou radost a radost se bude milionkrát násobit, když uvidíte zdravou, silnou, vitální a půvabnou zvěř.
Již se nemůžu dočkat, až budu mít po zkouškách, budu mít svou vlastní pušku, vlastního loveckého psa a až se budu činit v honitbě. Lovu zdar!
Vysvětlivky:
(1) Šoulačka je způsob lovu, kdy se chodí.
(2) Holá zvěř je zvěř bez trofeje. Tudíž např. laně a kolouši, srny a srnčata, muflonky a muflončata, daněly a daňčata atd..
(3) Ulovené zvěři se na počest dává větvička do svíráku (do tlamy) jako poslední hryz.
(4) Ulovená zvěř se musí vždycky po vyvrhnout. To znamená odstranit vnitřnosti, vylít moč, jinak by se kus mohl zapařit a tím by se zvěřina znehodnotila.
(5) Úlomek je ulomená větvička, která se dává úspěšnému střelci. Lovec ji může nosit jeden den (ten den, kdy daný kus ulovil), poté si ho nechává na památku schovaný např. v šuplíku.
Slovníček mluvy myslivecké (slova použitá v článku):
Světla – oči zvěře
Kelka – ocas spárkaté zvěře (kromě zvěře černé)
Slecha – uši zvěře
Barva – krev zvěře
