Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Měli bychom si pomáhat

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Vztahy
    Měli bychom si pomáhat. Všichni. Pokud se chcete změnit k lepšímu, začněte. Lidé vás za to budou mít rádi a ten pocit, že jste někomu pomohli, je příjemný. Teď vám povím, jak jsem začala já.

    (Ilustrační snímek), © MF DNES

    To, že moje životní poslaní je pomáhat ostatním, jsem zjistila teprve nedávno. Před devíti měsíci jsem měla zlomenou nohu. Byla to pochodová zlomenina a tak mi jí nedali do sádry, ale měla jsem berle. První den s nimi mi ve škole ostatní pomáhali. Nesli mi batoh, oběd a tak. Těšilo mě, že mi takhle pomáhají. Bylo to od nich hezké. 

    Ale druhý den to bylo jiné. Druhý den jako kdybych tam nebyla. Nepomáhali mi, nečekali na mě, když jsme přecházeli do jiných tříd nebo do druhé budovy, neodnesli mi oběd - teď si představte, jaké to je, když musíte s berlemi nést tác s jídlem. Nic moc. Ty zbývající dny, kdy jsem je měla, se na mě všichni vykašlali, když to takhle řeknu. Ani na mě nečekali, musela jsem je dohánět. 

    Teď má zlomenou nohu můj kamarád. Má i berle. Má taky hodně kamarádů jako já, ale když dostal berle, nikdo mu nepomohl. Já ano. Nevím, jestli se tomu dá říkat pomoc, čekám na něj, někdy mu nesu věci, držím dveře a tak dále. Nechápu ostatní. Jejich kamarád je zraněný a potřebuje pomoc. Když má v obou rukou berle, tak si nemůže normálně nést věci jako oběd, učení. Trochu cítím, že je to moje povinnost, pomáhat ostatním.

    Spolužáci říkají, že s ním chodím. Není tomu tak. Já nemyslím jen na sebe jako někdy ostatní. Přece nenechám kamaráda, aby se takhle sám trápil. Sama jsem berle měla a vím, jaké to je. Je to dost vyčerpávající a člověk si musí dělat takové pauzičky.  

    Další věc. Už nějakou dobu se spolužáci smějí mému kamarádovi. Není zrovna nejmenší ze třídy, ale smějí se mu kvůli jeho malé výšce, také si z něj utahují, že je gay. Musím se přiznat, že ze začátku jsem se mu také smála. Ale to bylo trochu jiné. On to ze začátku bral i jako legraci, ale teď už ho to vážně štve a je z toho smutný. Už dřív jsem se mu omluvila, že mě to moc mrzí, to jak jsem se k nim přidala a smála se mu. Vážně je mi to líto. Ale nejspíš to znáte - necháte se strhnout davem.

    Když jsem šla po schodech, viděla jsem, jak tam (říkejme mu třeba Adam) Adam stojí, sám a dívá se z okna. Ostatní byli ve třídě. Šla jsem k němu a zeptala jsem se, co tu dělá, tak sám a jestli ho štve, jak se mu ostatní smějí. On řekl, že jo. Tak jsem si s ním o tom promluvila a říkala jsem, ať si z toho nedělá hlavu a ať je ignoruje, že oni přestanou. Pak jsme se vrátili do třídy, oba s lepší náladou, jak jsem si všimla. Těšilo mě to, bylo příjemné vědět, že jsem někomu pomohla.

    Díky těmto „zážitkům“ jsem zjistila, co je mým posláním. Pomáhat ostatním. Je to možná i tím, že já sama mám takové malé „postižení“. Je to v uvozovkách, protože nevím, jestli se to dá jako postižení počítat.

    Mám skoliózu, křivou páteř. Musím nosit korzet, asi málokdo z vás ví, co to je. Nemyslím, že jste nějak nevzdělaní nebo něco takového, vůbec ne. Říkám to proto, že mí spolužáci nevěděli, co to je. Když to takhle zjednoduším, je to taková „plastová vesta“. Korzet musím nosit celý den, kromě koupání. Mám zakázáno chodit na tělocvik, sportovat a běhat. Není to nic příjemného, ale nechci ze sebe tady dělat nějakou chudinku a stěžovat si tady.

    Cítím, že pomáhat je mé poslaní na tomhle světě. Sama nějaké to omezení mám a myslím, že těm, kteří tu pomoc potřebují, musíme pomáhat. 

    Moji zdraví kamarádi ani jednomu z nás nepomáhají. Neví, jaké to je. Neví, jaké je celý den chodit s berlemi nebo nosit denně korzet, který máte úplně utažený kolem břicha, hrudníku, zad a hodně vás tlačí, abyste měli páteř rovně.

    A tak vás prosím, neotáčejte se k postiženým zády, jsou to stejní lidé jako vy, akorát jim osud tolik nepřál jako vám. Oni bohužel nemohou chodit nebo mluvit, slyšet, vidět. Tady na Alíkovi jsem četla různé články nějakých děvčat, jedna neslyšící a druhá nevidomá. Je mi jich moc líto, jsou statečné, že se svému osudu takhle postavili. Stát se to mně, tak se sesypu. Vážně. Tohle by pro mě nebylo jednoduché a myslím, že nemluvím jen za sebe.

    Obdivuji všechny lidi s nějakým handicapem. Jestli někoho takového ve svém okolí máte, pokuste se mu pomoct. Nedokážete si ani představit, jak vaši pomoc ocení. Chtěla jsem tímto článkem vám říct, že bychom si všichni měli pomáhat. Ať už jsme malí, velcí, mladí, staří, rasově odlišní = všichni. 

    Těm, kteří si něco z tohohle článku vzali a budou se snažit pomoci ostatním, moc děkuji. Kéž by to takhle bylo všude. Svět by byl mnohem krásnější. Ale jak se říká, jedna vlaštovička jaro nedělá. Nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme změnit své okolí, které to bude posílat dál.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 21. června 2015 ve 13:05.
    Natálka-12 v něm napsala:

    Reakce na zuzukrecek1:

    Máš pravdu, někteří lidé se ke znevýhodněným chovají opravdu zle. To mě moc mrzí. 13

    Děkuji moc za pochvalu, moc mě to potěšilo. 25
    Měj se krásně a drž se dobrých lidí, kteří tě mají rádi. 4

    Příspěvek z 8. června 2015 ve 13:22.
    zuzukrecek1 v něm napsala:

    Máš pravdu

    Je to tak. Nevidomý člověk nevidí kdo vedle něj jde, může si myslet že je to jeho přítel i když změnil hlas. Okrade ho.

    To je šílený jak se lidé k sobě chovají.1113


    Jseš hodný člověk. Opravdu.254