Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Město v obležení robotů a techniky

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Povídky
    Příběh Město v obležení robotů a techniky je jeden z příběhů z mé knihy Nemožné skutečnosti. Snad se vám bude líbit.

    Robot Pet-Proto předvádí dovednosti, které by měli ovládat účastníci soutěže Robotics Challenge., © DARPA

    S trhnutím jsem se probudila. Zdál se mi příšerný sen. Naše město ovládli roboti. Ještě, že to není skutečné. Rychle jsem se oblékla, najedla a vyrazila do školy. Když jsem otevírala dveře, někdo je přibouchl zpátky. Tak se to opakovalo asi pětkrát. Když mi došlo, že takhle to asi nepůjde, vylezla jsem oknem, kluci z ulice určitě dělají naschvály. Nikde nikdo nebyl. Potom jsem spatřila… Robot.

    U dveří stál robot a bránil v jejich otevření. U každého domu hlídal robot. Vždyť to byl jen sen?! Rychle jsem skočila pod lavičku, protože kolem procházela skupinka plecháčů. Jak se mohlo stát něco takového? Co mám dělat?

    Jsem sama uprostřed města, které ovládají technická stvoření. „Ťuk, ťuk,“ ozvalo se za mnou. V okně na mě mávala kamarádka. Opatrně okno otevřela a já vlezla dovnitř. „Cos dělala venku,“ zeptala se mě vyděšeně. Povyprávěla jsme jí, jak všechno začalo, a že nevím, co mám dělat. „Nemůžeme to tak nechat. Přece se tu nebudeme schovávat navždy! Najdeme toho, kdo za to všechno může.“

    Potom jsme nabalily do malých tašek věci, které by se nám mohly hodit. Byl tu však jeden velký problém. U okna hlídal robot s kulatou hlavou a modro-fialovým tělem. „Uděláme to postaru,“ řekla a opatrně okno otevřela, aby v něm byla jen škvíra. Vzala ořezávátko a vší silou ho hodila na chodník. Plechová postava sebou škubla a utíkala k podezřelému místu. My zatím proklouzly ven a schovaly se za zeď.

    „Kam teď?“ „Proplížíme se k radnici. Možná tam najdeme, co hledáme,“ zadoufala jsem. Potichu jsme běžely ulicemi a každou chvíli prošel kolem robot a my se musely schovat. Když jsme konečně dorazily k cíli, začala jsem mít strach. Co když nás chytí? To by se k nám chovali ještě hůř, než kdybychom seděly doma.

    Potom do mě ale kámoška šťouchla a my najednou stoupaly po schodech nahoru. V kanceláři nikdo nebyl. Jen na stole ležel vzkaz. Naše sídlo bylo přesunuto. Až tento dopis přečteš, okamžitě se dostav do dolů za městem. Nejsme ohroženi, protože všechny obyvatele hlídají moji roboti. Na místě schůzky se nachází ovládací box všech robotů. Musíme pro něj najít bezpečné místo, jinak by to pro nás mohl být konec. Anderse W.

    „Vypadá to, že dotyčný si ještě dopis nepřečetl. Měly bychom pospíchat k dolu a zničit ovládací box robotů,“ poznamenala jsem. „ A nevíš, kdo je Anderse W.?“ To nevěděla ani jedna z nás. Žádný Anderse v naší vsi určitě nikdy nebydlel. Nebo ano? „Brzy to zjistíme,“ řekla jsem povzbudivě.

    Za chvilku už jsme běžely k dolu. Dřevěný přístřešek před dolem byl natřený novou barvou a to znamenalo, že tu v nedávné době někdo byl. Vypadalo to tu ale strašidelně a ani jedné z nás se nechtělo jít dovnitř. Ale musely jsme. Teď nebyl na strach čas. Šlo o všechno. Bylo naší povinností zachránit domov.

    Opatrně jsme vstoupily dovnitř. Před námi se objevily schody, které vedly dolů. Ten, kdo to tu vybudoval, si byl asi hodně jistý, že všichni jsou zavření. Nebylo tu žádné zabezpečení. Potichu jsme se plížily dolů a každý zvuk byl strašidelný.

    Měly jsme obrovské štěstí. Nikoho jsme nepotkaly a na dřevěnou bednu někdo položil vzkaz: Jsem na prohlídce města. Přijď za mnou. A hned vedle stál ovládací box. ¨

    Vypadal jako krabice, na které byla umístěna tlačítka s čísly. Bylo na něm i hodně páček a tlačítek. „Jak to zničíme?“ Než jsem stihla cokoliv říct, ona se rozpřáhla a do krabice vší silou bouchla.

    Chvíli se nedělo vůbec nic. Potom se z boxu ozvalo: „Odpočítávání výbuchu začíná. Bomba vybuchne za dvanáct sekund. Jedna… dva…“ „Rychle pryč,“ zakřičela jsem. Rozběhly jsme se co nejrychleji ven. Schody jsme braly po dvou. „Pět… šest…“ Už jsme byly skoro venku. Stačilo přeběhnout dlouhou plošinu k východu. „ Osm… devět…“ Už jsme byly venku a utíkaly pryč. Potom se ozvalo: „ Výbuch za jednu sekundu.“ „ Rychle, lehni si na břicho!“ zakřičela kamarádka. Obě jsme si lehly do trávy a zakryly si obličej. „Teď,“ ozvalo se. Bummm…

    Nad námi létaly kousky dřeva. Modlily jsme se, aby na nás nic nespadlo. Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči. Přála jsem si být doma, s maminkou a se sestřičkou. Svačily bychom a všechno by bylo úplně v pořádku. Nehrozilo by žádné nebezpečí. Pak jsem si uvědomila, že takový strach má spousta dalších lidí a možná ještě větší. Jak se asi teď cítí moje sestřička ve školce? Je zavřená se spoustou dalších dětí a klepou se strachy. Určitě je jí mnohem hůř než mně.

    „Rychle! Jdeme se podívat do města, jak to zabralo na roboty,“ křikla jsem. Protože už dopadl poslední kus dřeva, rozběhly jsme se k městu. Bylo tam zvláštní ticho.

    „Dokázaly jsme to,“ vykřikla najednou kámoška. Stála u robota, který ležel na zemi a byl nepoužitelný. Jak jsme procházely městem, viděly jsme mrtvá těla robotů. „Podívej,“ zašeptala jsem. Uprostřed náměstí klečel muž a nahlas naříkal: „Jak se to mohlo stát? Všichni roboti byli skvěle naprogramováni! Všechno je pryč! Můj sen ovládnout celé město, je zničen! Co budu dělat?“

    „Potřebujete pomoct?“ Přistoupila jsem k němu sebejistě. „Co? Co tu děláte,“ vykoktal. „Vždyť jsou všichni zavření.“ „Vy jste určitě Anderse W, že ano? Váš, jak vy říkáte, geniální plán, asi tak geniální nebyl, když vám ho zkazily jedenáctileté holky.“ „To vy jste všechno zničily? Vy jste mi zničily můj sen? Snil jsem o tom už odmala a když se mi konečně plnil, musely jste přijít vy dvě a všechno pokazit. To vás bude hodně mrzet,“ řekl a pustil se za námi.

    „Utíkej,“ vykřikla jsem. Rozběhly jsme se k mému domu. „ Už vás mám! Bude vás to hodně mrzet, holčičky,“ ozývalo se za námi. Co nejrychleji jsem odemykala dveře. „Dovnitř,“ šeptla jsem. Vběhly jsme do domu a já zamkla dveře.

    „Mobil! Rychle,“ zavolala jsem. Kámoška mi rychle donesla telefon a já zavolala policii. „Snad co nejdřív přijedou, protože jinak se sem ten blázen dostane,“ doufala. „ Radši se půjdeme schovat,“ zašeptala jsem. Vyběhly jsme po schodech na půdu a zavřely se do skříně. Chvíli by klid.

    Potom jsme uslyšely kroky v domě. „Je tady,“ zašeptala jsem vystrašeně. Čekaly jsme a ani nedutaly. Bylo ticho a já měla obrovský strach. Pokud by nás objevil, kdo ví, co nám udělá. Najednou se otevřely dveře od půdy. Slyšely jsme mumlání a kroky. „Kde můžou být,“ ozývalo se. Bylo slyšet, jak otevírá truhly, krabice, všechno, co mu přišlo pod ruku.

    Oběma nám bylo jasné, že nás co nevidět najde. Ať přijede policie, ať přijede policie, ať přijede policie, modlila jsem se. A potom se dveře skříně otevřely. „Tady jste,“ řekl Anderse. „ Co myslíte, že teď udělám? Vy jste mi zničily sen. Já teď zničím vás. To jste neměly dělat.“ Už se napřahoval...

    Najednou se ozvalo: „Ruce vzhůru nebo střelím!“ Zloduch se otočil. U dveří stáli čtyři policisté a jeden z nich mířil pistolí. Anderse odevzdaně zvedl ruce. „Mohli jsme čekat, že za ty roboty a přepadení města můžete vy. Vás jsme dlouho hledali, Andersi Wongeiste. Odveďte ho,“ řekl policista. K muži se nahrnuli dva strážníci, dali mu pouta a odvedli ho.

    My zatím vylezly ze skříně. „Dobrá práce, děvčata,“ potřásl nám rukou náčelník. „Zločince Anderse Wongeista jsme dlouho hledali. Spáchal už nespočet loupeží a dalších nezákonných věcí. My ho naháněli už spoustu let a vy ho našly za jedno odpoledne. Celé město vám může být vděčné. Jménem policie vám děkuji,“ usmál se a odešel.

    „Super, “ zakřičela kamarádka. „My to daly! Zachránily jsme město a chytily dlouho hledaného zločince,“ radovala jsem se. Za chvíli se vrátila maminka se sestrou, a když se dozvěděla, co se stalo, byla nadšená. Všechna ta sláva a pochvaly byly super, ale já byla stejně nejradši, že jsem zase doma.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!