Všichni tři se rozhodli někam schovat. Sice nevěděli kam, ale šli. Cestou nikdo nepromluvil.
Město bylo velké a mohli si vybrat jakýkoliv dům, ale oni šli dál a dál. Bylo zvláštní vidět na každém kroku někoho, kdo se nehýbal, jen stál na místě.
Když došli k bráně na konci města, James to nevydržel a vyjel: „Hele, naše vůdkyně,“ řekl s odporem Freye a zakoulel očima. „Nechceš už rozhodnout, že půjdeme do nějakýho baráku?!“
Freya na něj vykulila oči a zamračila se: „Ach ták, vaše vůdkyně, jo? Já ti dám vůdkyně! Tak si zalez sám do nějakýho baráku, kam chceš! Beztak bych tam s tebou nechtěla bejt!“ zařvala.
„Zalezu! A jak rád!“ odsekl a zmizel za rohem.
Jejich slova se rozléhala po celém městě. Freya se ušklíbla a pokračovala v cestě. Charlotte to všechno slyšela i viděla – zůstala stát na místě. Freya si toho všimla až po chvíli a otočila se.
„Hej, tak pojď!“ křikla.
Charlotte se na ni podívala, jako kdyby se jí vybavila bolestná vzpomínka – ale toho si Freya nevšimla. Charlotte zavrtěla hlavou. Avšak Freya si to vyložila tak, že Charlotte drží s Jamesem, a znovu se rozzlobila. Cítila, že zůstala sama. Zase. A to bolelo víc než slova toho kluka.
„Ha! Tak ty jsi na jeho straně? Tak si buď! Stejně vás nepotřebuju! Nikoho nepotřebuju! Jdi si za ním! Nepotřebuju tě! Nepotřebuju jeho ani nikoho jiného!“ vyhrkla, ale slzy ji přemohly. Zhroutila se na zem a rozbrečela se. Pořád si pro sebe opakovala, že nikoho nepotřebuje.
Charlotte k ní přiběhla a objala ji. Nic neřekla. Jen ji objala.
James, který to celé slyšel – protože odběhl jen za roh – k nim přišel také. Stál nad nimi a styděl se za to, co řekl.
„Promiň… já… neovládl jsem se. Nechtěl jsem—“ začal, ale Charlotte ho stáhla do objetí.
Chvíli mezi nimi panovalo ticho. Ale už ne to tíživé. Tohle ticho bylo jiné – v něm se probudil malý plamínek světla.
Když potřetí intenzivně zahoukala sova, odtrhli se od sebe a zvedli se. Slunce zapadalo za obzor. Freya se na Jamese podívala a usmála se. On úsměv opětoval. Odpustili si.
„Nechci být žádná vůdkyně,“ ušklíbla se Freya a Charlotte s Jamesem se zasmáli.
„Ale asi bych šla do tohohle domu,“ ukázala na dům vedle nich. Byl malý a prostý, ale hezký. Charlotte kývla a vydali se po kamenité cestě k domku. Slunce, ač zapadalo, jim posílalo poslední paprsky do obličejů.
V domě to vypadalo hezky a uklizeně. Až moc uklizeně.
„Vypadá to tu hezky, ale je to zvláštní. Je tu až moc ticho. Nikdo, kdo by nás přivítal…“ řekla, nebo spíš vzdechla Charlotte. James přikývl hlavou. Freya pomalu došla ke stolu a vybídla je, ať si sednou.
„Je čas…“ řekla a znovu je pobídla. Věděli, co tím myslí, ale báli se.
„Dobře. Já se toho ujmu,“ řekla Charlotte. Pak ztišila hlas. „Jmenuji se Charlotte, ale říkejte mi Lottie. Prosím,“ usmála se.
„Říkala jsem, že tvoje jméno je krásné a kouzelné,“ usmála se Freya. Lottie zrudla.
„Já jsem James,“ zašeptal. Obě dívky se na něj usmály.
Teď přišla řada na Freyu: „Já…“ hlas jí však zdrhl. James s Lottie ale nic neřekli. „Freya,“ řekla tiše. Jen aby to slyšeli oni dva.
Nebo to slyšel i někdo jiný?
Ráno se všichni tři probudili, zmačkaní na dřevěných židlích, nevědomky, že usnuli. Nikdo z nich nemluvil. Freya se šla kouknout po domě, zda v něm nebude nějaké jídlo. Jediné, co našla, byl tvrdý chléb, ale i tak si ho dali. Voda z kohoutku netekla, ale na náměstí byla studna, ze které by se mohli napít.
Rozhodli se tedy jít. Cesta byla celá mlčky. Neměli si co říct. Znali svá jména, a to jim stačilo. Třeba až prolomí kletbu, tak se už neuvidí. Proč tedy začínat nová přátelství, když třeba bydlí na opačném konci světa?
Nebo tohle je realita? Nebo se uvidí, když tohle všechno skončí? Nebo tu třeba zůstanou navěky. Nebo…
Pokračování příště.
