Freya otevřela oči.
Město před ní bylo zvláštně tiché – nebylo to úplně ticho, spíš prázdno. Slyšela vítr, i že někde z dálky doléhal zvuk kapající vody. Ale lidé… – to oni… Stáli nehybní. Jako sochy.
Jeden muž držel kelímek s kávou těsně u úst, dívka u přechodu měla telefon v ruce a otevřená ústa naznačovala, že do něj mluvila. Hodiny na věži ukazovaly čtyři hodiny a osm minut. Freya udělala krok vpřed. Její kroky zněly příliš hlasitě v tom zvláštním tichu.
„Co… co se to stalo?“ zašeptala.
Zpoza rohu se ozvaly tiché kroky. Freya se otočila a spatřila dívku, která se hýbala. Charlotte.
„Ty… taky vidíš, že je tu všechno… zastavené?“ zeptala se Freya opatrně.
Charlotte přikývla. „Jo. Všichni… jen stojí. Ale my ne.“
A pak se objevil James. Měl lehce rozcuchané vlasy, na tváři náznak úsměvu – ale v očích stejný šok jako ony.
„Vypadá to, že jsme tu… jen my tři,“ řekl tiše a jeho pohled na chvíli spočinul na Freye.
Freya cítila, jak se jí zrychlil dech. To město působilo krásně i hrozivě zároveň.
„Takže… má někdo páru, kde to jsme a co se to děje?“ zeptala se po chvíli ticha.
Charlotte i James jen pokrčili rameny.
V dálce se ozvala sova a oni usoudili, že se musí někam schovat. Ale byl v tom jeden háček… Kam?
„Hele – ty a ty,“ ukázala Charlotte na Freyu a Jamese. „Vy jste tak uspěchaní, že ani nevím, jak se jmenujete!“ James se ušklíbl a nic na to neřekl. Freya mlčela. Ne, že by nechtěla říct, jak se jmenuje. Spíš se bála své jméno říct. Nejen těm cizím dětem, ale spíš do toho ticha. To ticho někdo způsobil, to věděla hned, ale jestli je pozoruje nebo slyší, to nevěděla.
„Ach ták, už chápu, vy to nechcete říct. Já to ale mile ráda řeknu. Já jsem Char-“ Freya jí v tom ale rychle zabránila a svou rukou ji umlčela.
„Hej, co ti je?! Ty nejen že nechceš říct, jak se jmenuješ, ty ani nechceš vědět, jak se jmenuju já?“ zařvala Charlotte celá vzteky. Freya ale zůstala v klidu a usmála se. To Charlotte rozhodilo ještě víc, poněvadž si myslela, že ji lituje nebo že si z ní utahuje.
„Ne, nic neříkej, já od tebe nic vě-“ teď ji ale umlčel James.
„Pššš… nech ji mluvit, ona tě nechce naštvat, ani nic takového,“ a zlehka se usmál. Freya naznačila vděk a začala mluvit.
„Hele, …“ začala potichu sladkým hláskem. Takovým, který zažil vyprávění habaděj. Jak by ne. Freya milovala, když ji někdo poslouchal. Když mohla vyprávět neexistující příběhy mámě… Hlavně mámě. Zbožňovala to.
„Promiň, že jsem ti nedala možnost říct tvé jméno a že jsem tě rozzlobila. Určitě je tvé jméno kouzelné a krásné, ale nevyslovovala bych ho do to ticha. Nevíme, co se tu stalo. Víme ale jediné – někdo to udělal. Mohl to být čaroděj, skřet, elf či něco mystičtějšího. Ale zaručeně nevíme, zda nás nepozoruje či neposlouchá. Nevíme, jestli za támhletím rohem není nějaký jeho pozorovatel, poskok nebo jak mu říká. Nevíme, jestli je zlý, nebo hodný. Nevíme, jestli je jeden, nebo jich je víc. Možná se k nám někdo přidá, možná taky ne. Možná jsme to my, kteří to tu mají dát do pořádku, možná ne. Ale něco nás spojilo. A to je hlavní,“ dokončila Freya povídání a usmála se.
James s Cahrlotte se usmáli také.
„Nic se neděje, tak hele, já…“ řekl James. Větu nestihl doříct, protože se sova ozvala znovu. Všichni tři se otočili na to místo, odkud ten zvuk pocházel.
„Hele, než začneme říkat svá jména, raději bych se schovala, je vidět, že tady někdo neposlouchal, co tu povídám! Nevíme, jestli nás tu někdo pozoruje…“ ušklíbla se na Jamese. On jen odvrátil pohled. Freya se tím však nezabývala.
Charlotte se udiveně koukla a zašeptala Freye, že by nepoznala, že jim právě začínal říkat své jméno.
Freya pokrčila rameny.
„Instikt,“ řekla jen.
Všichni tři tu měli svá tajemství, touhy a vzpomínky. Jestli si je řeknou navzájem, to bude už jen a jen na nich. Najdou nakonec v sobě přátelství? Nebo se od sebe odloučí?
