Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Mia a její zážitky ve světě čar a kouzel – 1. část – rodina

    vydáno  •  Pohádky

    Jmenuji se Mia Angel a chystám se vám vyprávět příběh o mém dobrodružství, které započalo hned po mém narození. Mám napůl kouzelnickou rodinu a zanedlouho se možná stane něco ještě víc divného...

    Dopis z kouzelnické školy, © Copinka

    Jmenuji se Mia Angel a narodila jsem se společně s mojí sestrou ve stejnou hodinu, takže, jak už vám asi došlo, mám dvojče. Má sestra se jmenuje Paula Angel a je o 3 minuty starší než já. Možná si myslíte, že tím to s představováním sourozenců končí, ale (bohužel) máme ještě staršího bratra Lewise. Pocházíme z napůl kouzelnické rodiny, protože naše mamka je kouzelnice a otec mudla. Bydlíme v malém, mudlovském domku a kdyby nebylo máminých knih a našeho staršího bratra, který nedávno dostudoval v kouzelnické škole, neměly bychom žádnou možnost se setkat s něčím z jiného světa, než je ten mudlovský. Můj otec pracuje jako doktor a mamka je žena v domácnosti. Doma nám otec přísně zakazuje jakákoliv kouzla či lektvary a jiné, pro něj nenormální činnosti spojené s kouzelnickými blbostmi, jak tomu on říká.

    Mamka i přesto má doma tajnou místnost – knihovnu s různými knihami o jasnovidectví, lékokouzelnictví a péči o kouzelné tvory a také malý kotlík, kde připravuje lektvary, s jasnovideckou koulí a kyvadlem. Už jako malou mě jasnovidectví neskutečně fascinovalo a místo sledování nějakého nudného „Večerníčku“ jsem si to po čtyřech mastila do „máminy magické komůrky“. Maminka mi někdy také četla z těchto úžasných knih a hodněkrát se stalo, že mě to uspalo rychleji než pohádka, tudíž mamka měla potíže mě odtamtud dostat a uložit do postýlky bez toho, aby ji otec spatřil. Sestřička si zatím prohlížela své oblíbené knížky o dracích a jasnovidectví ji příliš nezajímalo. Táta naštěstí v práci trávil hodně času, takže jsme měly dost příležitostí se do magické komůrky vytratit, trávily jsme tam klidně celé odpoledne v kuse.

    Od 8 let nás náš bratr začal učit (samozřejmě potají) létat na koštěti. Bylo to vždy za domem, kde nás nikdo nemohl vidět. Paule šlo létání o něco lépe než mě. Méně padala a dařilo se jí vyletět výš. Mé padání mi nejvíce vadilo na podzim, když bylo všude bláto a jako na potvoru jsem do něj vždy spadla. Bohudík nebo bohužel jsme měly omezenou výšku, do které jsme mohly létat. Bylo to sotva 3 metry nad zemí, aby nás náhodou někdo neuviděl, ale zase ty pády tolik nebolely. Mimo tyto „zakázané aktivity“ jsme žily čistě mudlovský život, ale to nutně nemusí znamenat, že to bylo nudné. Ale o tom až později.

    Máme taky mazlíčky. Je to moje kočka Blackie a sestřin myšák Sýreček. Blackie zdobí krásně černá srst a velké zelené oči. Je to velmi divoká a tvrdohlavá kočičí dáma, která se občas, když má náladu, přijde i pomazlit. Mám ji od koťátka a vytvořily jsme si neuvěřitelné pouto. Je to má ochrana před zlými mudly ve škole, je lepší než jakákoliv antidepresiva (jsem velice citlivá osůbka mimochodem) a je moje jistota, že tu bude navždy se mnou. Má však podobnou povahu jako já, tedy – zranitelná, citlivá, uzavřená a ustrašená, ale také se stejně jako já schovává za masku drzého, nebojácného, tvrdohlavého a společenského stvoření. Samozřejmě jsem Blackie taky koupila nemálo hraček, nejvíc miluje laser a myšku, která je připevněná na provázku. Také má pelíšek, který jí ušila má sestra, je černo-zelené barvy. Blackie též někdy, ale jen vzácně, nosí i obojek.

    O Sýrečkovi toho moc nevím, protože se neustále schovává mé sestře ve vlasech a vyleze pouze pokud není v blízkosti Blackie, takže ho vidím tak jednou za měsíc, protože je Blackie stále se mnou. Vím jen, že Sýreček naprosto miluje sýr.

    Možná by vás ještě mohlo zajímat, jak vypadáme. Já mám dlouhé kaštanové vlasy a medově hnědé oči. V době, kdy se odehrával tento příběh, jsem měřila něco kolem 140 cm a kupodivu jsem měla na to, že jsem pořád jedla něco sladkého, docela štíhlou postavu. To bude možná taky tím, že jsem s mojí kočkou každé ráno chodila běhat alespoň na zahradu, ale když bylo krásné, slunečné počasí, nejraději jsme šly do parku, nebo do lesa. Asi vás nepřekvapí, že moje sestra vypadá úplně stejně jako já, takže asi nemá cenu vám ji popisovat. Jediné, v čem se lišíme, je styl oblékání, účes a nepatrně výška.

    Nosím většinou alespoň jeden cop a nebo, když už mám vlasy rozpuštěné, tak v nich mám černou čelenku s kočičími oušky a černé nebo tmavě zelené oblečení. Moje sestra se naopak ladí do modra a nosí skoro stále rozpuštěné vlasy, je však o 5 centimetrů vyšší než já. Lewis měří přes 170 cm. Je to blonďatý mladík s modrými kukadly. Podle vzhledu byste na něm vůbec nepoznali, že to není normální, mudlovský klučina. Je mu celkem jedno, co si vezme na sebe, když je doma, většinou na sebe hodí nějaké tričko, co najde ve svém bordelu v pokoji, nějaké kalhoty, ponožky a víc to neřeší. Vůbec nevím, po kom je můj bratr blonďatý, když mamka i táta mají tmavě hnědé vlasy. Možná to má po dědečkovi, u něho nevím, jakou měl dřív barvu vlasů, když teď už je má šedé.

    Jak jsem už psala na začátku, můj bratr vystudoval Školu čar a kouzel v Bradavicích-Teď si možná myslíte, že od té doby je jen v mudlovském světě, ale to není až tak úplně pravda. Našel si práci v dračím útulku v Rumunsku. Pracuje tam od svých 17 let, kdy to měl spíš ještě jako brigádu, neboť ještě studoval a táta mu od začátku velice neochotně dával peníze (i když to samozřejmě byly galeony, cvrčky a srpce od mamky, ale táta jí zakazoval je někomu dávat bez jeho svolení) na školní pomůcky (hůlky, hábit, učebnice, kotlík atd.), a tak si na to musel později přivydělávat sám.

    Útulek pro draky slouží hlavně pro záchranu opuštěných či zraněných dračích mláďat, málokdy se tam dostane dospělý drak, protože ti se většinou o sebe dokáží postarat sami a také je celkem nebezpečná jejich přeprava tam. Nejednou se stalo, že pracovníka útulku drak ošklivě pokousal, i když byl zraněný. Proto máma byla trochu proti, aby tam Lewis pracoval. Brácha však miluje draky a tohle pro něj je vysněná práce už od 2. ročníku školy. Ve škole se také stal prefektem Nebelvíru, neboť je velmi zodpovědný, co se týče školy a práce, a velice ho baví „komandovat“ ostatní.

    A teď vám povím pár historek z mého života v mudlovském světě

    Výlet do zábavného parku a do Domu hrůzy
    Byl krásný, letní den a já ležela na lehátku u našeho bazénu a nechala se lechtat paprsky slunce po tvářích. Zrovna jsem trochu podřimovala, když tu mě najednou vyrušil bráchův nadšený hlas. Jelikož jsem ještě nebyla úplně probraná, moc jsem ho nevnímala, a tak mi to musel zopakovat. „Rodiče nám konečně dovolili, abychom mohli jít sami do zábavného parku a do Domu hrůzy! A dokonce nám táta dá i nějaké peníze!“ Já vstala a promnula si oči, pak jsem je ale hned musela rukou chránit před sluníčkem, které se mi rozhodlo svítit přímo do obličeje. „Do Domu hrůzy?“ zeptala jsem se s né moc velkým nadšením. Lewis přikývl. „A opravdu tam chceš? Nebojíš se?“ ptala jsem se dál, čímž jsem se mu to nenápadně snažila vymluvit. „Ty snad jo?“ ušklíbl se a povytáhl významně obočí. „Já? Ne!“ odpověděla jsem hned, abych nevypadala jako nějaký srab a šla se převléknout z plavek a vzít si pár důležitých věcí do batůžku.

    Připomněla jsem bratrovi, že mojí podmínkou samozřejmě je, aby s námi šla Blackie, jinak nikam nejdu. On otráveně něco zamumlal, ale já byla velmi zaneprázdněná chystáním věcí do batohu, že jsem ho ani neposlouchala. Naprostou samozřejmostí, co všude musím mít, když jdu někam s Blackie, jsou pamlsky a voda. Pak jsem si ještě vzala pro jistotu bundu a nějaký chleba se šunkou a s kyselou okurkou, co já úplně zbožňuji, a jablkový džus. Ségra s námi odmítala jít, neboť se zrovna začetla do nějaké knížky a na obědě se hodně přejedla, takže jsem vyrazila jen já s Blackie a Lewisem. Cesta nám trvala asi 20 minut, než jsme v dáli uviděli obrovské ruské kolo a Blackie mi škrábáním na nohy dávala najevo, že už odmítá chodit, a tudíž jsem ji musela nést.

    Vzala jsem ji tedy do náručí a došla až k oblíbené atrakci mého bratra, k už zmiňovanému ruskému kolu. Rozhlédla jsem se a pohled se mi hned zastavil na velkém, hrozivém domu. Dekorace na něm snad nebyly opravdové. Pavučiny na něm byly tak časté, že už je neberu ani jako strašidelné. Na oknech parapetů byli malí, krátkonozí pavouci. Okna byla rozbitá, a tak bylo vidět, jak je uvnitř onoho domu tma. U dveří hlídaly jakési postavy v černém s kápí přes hlavu, ale moc jsem toho neviděla, protože jsem se od toho domu stále držela v uctivé vzdálenosti a začala si užívat jiných atrakcí. S Blackie jsme právě zkoušely vylézt na obří prolézačku, zatímco si náš bratr začal povídat s nějakou bandou zdejších kluků. Blackie na tu prolézačku vylezla o mnohem dřív než já! To je nefér! Ona má čtyři nohy a já jen dvě! Každopádně jsme si to moc užívaly, do té doby, než na mě bratr zavolal, že už bychom měli jít k tomu strašidelnému domu.

    Ztuhl mi úsměv na rtech a pomalu jsem tedy slezla dolů. Blackie mi byla ovšem v patách a nejistě jsem se vydala za bratrem a tou bandou, kteří se očividně rozhodli jít taky. Naštěstí měli baterky, a tak jsem se tolik nebála. Pomalu jeden z nich otevřel vrzající dveře a vstoupili dovnitř, já po asi deseti sekundách váhání za nimi. Prošli jsme kolem snad tuny pavučin a probojovali se přes popadané židle, když tu najednou jsme uslyšeli neznámý, hlasitý a děsivý zvuk. Všichni jsme se lekli a rychle jsme se otočili. Všude bylo ticho a klid, až na vrzání okna, které rozpohyboval průvan. Lewis se nejistě zasmál a komentoval celou situaci slovy, že to bylo pravděpodobně jen kvílení větru. Já dodala, že za chvíli bude asi pršet a že bychom měli zrychlit, pokud chceme dojít domů suchý.

    Když v tu ránu začalo neskutečně pršet a vítr se rozběsnil tak, že se rozbilo další okno. „To tu budeme jako muset počkat, až to přestane?“ zeptal se chvějícím se hlasem jeden z Lewisových kamarádů. Blackie se v mém náručí začala klepat zimou. „Asi jo,“ odpověděl mu Lewis a přehodil si přes záda bundu. „Snad se nebojíte,“ dodal, i když na něm šlo dobře vidět, že by taky nejradši odtamtud vypadl. Já k sobě přitulila Blackie a v duchu se modlila, aby ten déšť co nejdříve ustal. Brácha do mě ale strčil, že půjdeme dál prozkoumávat dům a že nemám být ustrašená slečínka. Cosi jsem zakňourala a vydala se tedy do nejbližší místnosti, kde jsem našla pár starých knihoven, když tu náhle se za mnou zabouchly dveře a já málem dostala infarkt.

    Rychle jsem běžela ke dveřím, ale ty nešly otevřít. Začala jsem křičet o pomoc, ale nikdo mě neslyšel, neboť kluci šli asi až daleko do hloubi domu. Naštěstí se mnou byla Blackie, takže jsem šílela o něco míň, ale pořád jsem měla dost velký strach na to, abych křičela o pomoc, jak mi jen moje hlasivky dovolily. Po pro mě strašně dlouhých asi patnácti minutách jsem uslyšela konečně něčí kroky, nemohla jsem už skoro ani mluvit, jak jsem si tím nedávným řevem unavila hlasivky, a tak jsem zachraptila, že potřebuji pomoc.

    Díky bohu mě ten dotyčný slyšel a už pootvíral dveře. Uviděla jsem i jeho tvář a zjistila jsem, že ten neznámý je jeden z těch kamarádů Lewise. Mlčky mi podržel dveře, než jsem vyšla, a zeptal se mně, jestli jsem v pořádku. Kývla jsem. Po chvíli přišel i Lewis s druhým jeho kamarádem a konečně mi řekli, že už půjdeme zpátky, protože Lewisovi volal táta, že máme pospíchat domů. Rozloučili jsme se s klukama a vyrazili na cestu domů.

    Průzkum lesa
    Jednoho dne jsem se jako obvykle rozhodla jít s Blackie na procházku. Šly jsme do našeho známého parku, kde si vždy s Blackie hraji, nebo ona mě na oplátku učí lézt po stromech. Zrovna jsme dělaly závod, kdo rychleji vyleze na strom. Poté jsem se usadila na tu nejvyšší větev a zasněně se zahleděla do dálky, když tu jsem si všimla, že nedaleko je takový zarostlý les. Možná až prales. Najednou jsem dostala strašné nutkání se tam jít podívat. Honem jsem slezla a oznámila Blackie, že se změnil náš plán, že jsem se rozhodla jít do toho lesa. A ukázala jsem prstem na onen les.

    Blackie jakoby rozuměla, přikývla a běžela za mnou k lesu. I když les vypadal na první pohled zarostlý a neudržovaný, jakmile jste se prodrali přes pár spadlých stromů, zanedlouho jste došli na krásnou louku, plnou motýlů a květin a mohli jste slyšet úžasný zpěv slavíků. Blackie ihned zaujali pestrobarevní motýlci a začala si s nimi hrát na honěnou. Já zatím se zalíbením poslouchala ptačí zpěv, až jsem se dala do tance. To trvalo asi půl hodiny, dokud se mi neunavili nohy, přece jen jsem už byla unavená z nedávného běhání s mojí kočičkou.

    Usadila jsem se tedy do trávy a sledovala nádherný západ slunce. Zpěv ptáků pomalu utichal a já jsem začala usínat. Možná bych i za chvilku usnula, kdyby mě neprobudila Blackie tím, že do mě začala strkat čumáčkem. A tak jsem vstala a podívala se na hodinky. Jelikož už bylo kolem osmé hodiny večerní, rozhodla jsem se jít domů, protože jsem začínala mít hlad a Blackie už došly pamlsky, takže se i ona začala dožadovat toho, aby dostala najíst. Tak jsme tedy vyrazily domů. Doma jsem všechno vyprávěla mamince, Paule a Lewisovi. Taky jsem svému bratrovi musela slíbit, že ho tam hned, jak to bude možné, zavedu.

    První dny na základní (mudlovské škole)
    Jak jistě víte, základní mudlovská školní docházka vám začíná kolem šestého nebo sedmého roku vašeho života. Tak to bylo i u mě a mojí sestry. Každá jsme ale tuto skutečnost vzaly jinak. Já se těšila, že si najdu spoustu kamarádů a poznám nové lidi. Sestra se hlavně těšila na to, co se všechno naučí a naopak se bála toho, že bude muset s někým mluvit.

    Když nastal den D a my jsme si chystaly věci do tašky. Ségra mlčky, ale můj proud řečí to spolehlivě nahradil. Pak jsme se nasnídaly a táta nás s „moc velkou“ ochotou odvezl ke škole. Dál jsme musely jít samy. Nemohly jsme najít třídu a tak jsme tam chvíli bloudily, než jsme vkročily do místnosti s nápisem „1. B“. Hned jsme uviděly usměvavou tvář naší nové paní učitelky. Řekla nám, že si máme sednout na židle, které jsou volné. Já si sedla vedle jednoho o dost většího chlapce a Paula si sedla vedle jedné holčičky, co si zrovna prohlížela Čítanku.

    Paní učitelka nás přivítala a pověděla nám pár informací, zatímco ve třídě bylo skoro až hrobové ticho. O pár minut později jsme měli přestávku a děti si začaly mezi sebou hned povídat, ale my s Paulou jsme jen seděly v lavici. Obě jsme v naprosté tichosti sledovaly, co se děje. Ze mně, z naprosto ukecaného tvorečka, se ve společnosti vždy stane tichá, neviditelná osůbka, co cizímu člověku skoro ani neřekne „ahoj“. Díky bohu přestávka trvala jen 5 minut a za chvíli jsem zase viděla přívětivou paní učitelku. Oddychla jsem si a nespustila jsem z ní své zvědavé oči.

    Po týdnu chození do školy se vůbec nic nezměnilo a stále jsme s Paulou s ostatními dětmi neprohodily ani pár slov. Ale zapamatovaly jsme si hned všechna jména našich spolužáků. Horší ale bylo, když po nás paní učitelka chtěla, abychom před celou třídou něco řekly. Párkrát se i stalo, že Paula strachy utekla na WC. Já jsem to nikdy neudělala, ale stejně jsem se styděla. Obě jsme se do školy vždy těšily a vyprávěly jsme doma naše školní zážitky. Pečlivě jsme si dělaly domácí úkoly, připravovaly si tašku a dávaly při hodinách pozor, proto jsme také patřily mezi žáky s výbornými známkami. Maminka nám řekla, že pokud nám přijde v jedenácti letech dopis z Bradavic, pravděpodobně už nebudeme moci chodit do mudlovské školy, ale do té kouzelnické, na kterou jsme se se ségrou moc těšily.

    Příběh Blackie
    Zajímalo by vás, jak jsem přišla ke své kočičce Blackie?
    Byly mi asi 2 – 3 roky a jako vždy mě maminka nechala lézt na zahradě po trávě, zatímco ona se starala o květiny a celkově o údržbu zahrady. Můj bratr byl ve škole a Paula pomáhala mamince dostat do květináčů hlínu, neboť ji zahradničení velice bavilo. Já si hrála a zkoumala jsem právě nedaleké mraveniště, když tu najednou slyším jakési mňoukání. „Čiči,“ řekla jsem s otevřenou pusinkou, ale máma se ségrou byly tak zabrány do práce, že nic neslyšely. A tak jsem se vratkým krokem vydala k místu, odkud jsem předtím slyšela mňouknutí. Nikde nic.

    Po chvíli mě rozhlížení se kolem sebe přestalo bavit, a tak jsem si začala hrát na pískovišti. Uběhlo 5 minut a ozval se znovu ten zvuk. Slabé, smutné mňouknutí. Okamžitě jsem se otočila a uviděla, že se pohnulo křoví, které bylo jen pár metrů ode mně. Tentokrát jsem tam lezla po čtyřech, abych byla rychlejší. Dolezla jsem ke křoví a podívala se do něj. Uviděla jsem malé, černé koťátko, jak se tam klepe zimou. Vzala jsem ho do mých malých ručiček a zabalila do mého fialového svetříku. Pak jsem odešla s mamkou a sestrou domů. O Blackie jsem jim však neřekla ani slovo a hned, jak to bylo možné, jsem ji schovala do mého pokoje pod postel. Ostatní o ničem neměli ani tušení.

    Kočička naštěstí byla v naprostém pořádku, až na to, že měla hlad a žízeň. Tajně jsem jí nosila pití a jídlo po dobu 7 dní, než se máma rozhodla vysávat mi v pokoji. Ačkoliv jsem se ji snažila nenápadně zastavit, tak to nepomohlo. Jakmile pustila vysavač, Blackie okamžitě vystartovala zpod postele, protože se lekla. Mamka na mne hodila tázavý pohled a zeptala se, co to má znamenat. Vyprávěla jsem jí, že jsem ji našla opuštěnou venku v křoví. Samozřejmě svojí batolecí řečí, takže chvíli trvalo, než to mamka pochopila. Poté mi řekla, že koťátko nám tatínek nedovolí a že ho budeme muset odvést do útulku. Strašně jsem začala brečet, protože jsem si kotě za těch 7 dní neskutečně zamilovala.

    Plakala jsem tak dlouho, dokud mamka neřekla, že mi pomůže taťku přesvědčit. Ihned jsem běžela za Paulou, říct jí, co se stalo. Nebyla z kotěte tak nadšená jako já, neboť se bála, že jí zničí květiny. Pak nadešlo dlouhé čekání na tátu, než se vrátí z práce. Poskakovala jsem z nudy a nervozity před vchodovými dveřmi. Konečně jsem uslyšela šramocení klíčů v zámku a hned, jak táta vešel do dveří, jsem na něj celou historku začala rychle chrlit. Táta mi rozuměl asi tak každé desáté slovo, a tak mu to musela přeložit mamka. S napětím jsem sledovala tátův obličej. Taťka svraštil tělo a chvíli bylo ticho. Nikdy předtím nebyla tak nervózní.

    Začala jsem tedy strašně prosit, ale táta stále nic neříkal. Po chvíli ho začala přemlouvat i máma. Otec pak řekl, že si to ještě rozmyslí, a šel si něco vzít z ledničky. Trvalo to tři dny. Během těch tří dnů jsem za ním pořád lezla a ptala se ho, jestli už si to rozmyslel. Po třech dnech nám u oběda konečně řekl výsledek jeho rozhodování – povoluje nám to! Měla jsem neuvěřitelnou radost a začalo období nakupování ve zverimexu a vymýšlení jména pro nového člena naší rodiny. Jak už víte, vybrali jsme jméno Blackie, a to proto, že má černou srst.

    No, a to je celý tento příběh a zároveň prozatím poslední moje mudlovská historka a přejdeme k tomu nejdůležitějšímu v tomto díle...

    Jak už jsem zmínila, maminka nám řekla, že v jedenácti letech nám možná přijde dopis z Bradavic. A tak jsme se nemohly dočkat. Odpočítávaly jsme se sestrou dny do našich 11. narozenin a ještě více času jsme se snažily trávit v mámině komůrce.
    Jednoho dne jsem ve svém kalendáři škrtla poslední den – datum mých narozenin. Celý den jsem byla nervózní a pořád koukala do schránky, jestli tam náhodou není nějaký dopis. Stále nic, a to už se blížilo poledne a čas oběda. Na oběd jsem nesnědla skoro nic, jak jsme pořád se sestřičkou běhaly ke dveřím a zpátky. Bratr se nám jen smál a táta byl čím dál mrzutější. Dokonce se nám to vyhlížení snažil zakázat, ale my jsme ho vůbec neposlouchaly.

    Když jsme vzácně seděly na pár chvil u stolu, nemluvily jsme se ségrou o ničem jiném, než o tom, jaké to asi v Bradavicích bude a do jaké bychom chtěly koleje. Lewis nás zatím strašil různými výmysly. Hlavně o tom, že přiřazování do kolejí je strašné muka a horor. My jsme mu to moc nevěřily, ale táta se na tom očividně dost bavil a dokonce i v tom Lewise párkrát povzbuzoval.

    Znovu jsme se se sestrou rozeběhly ke dveřím, když tu najednou jsme za dveřmi uviděly žluté obálky s pečetí a s erbem Bradavic, který nám ukazoval bratr. Byla na nich napsány naše jména. Ihned jsme to donesly ke stolu a otevřely. Bylo tam napsáno, že jsme byly přijaty do Bradavic...
    Pokračování příště...

    A tímto první díl končí. Pod článek do diskuze mi můžete napsat, jestli byste chtěli pokračování a jak se vám článek líbil. :-)

    Autorka: (14 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (10)

    Příspěvek z 24. října v 10:19.
    Veryfr v něm napsala:

    Moc hezký článek! >X<-

    Příspěvek z 22. října v 8:31, upravený vzápětí.
    Copinka v něm napsala:

    Mica_skaut: Tak příště zkus používat spíše konstruktivní kritiku ;-)

    Příspěvek z 21. října ve 22:10.
    Míca_skaut v něm napsala:

    Ok, Já jsem myslela, že se opičíš a tak...:-(Sorry ale mám potřebu všechno kritizovat...xD