Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Mia a její zážitky ve světě čar a kouzel – 2. část – škola

    vydáno  •  Pohádky

    V první části jsme se seznámili s Miinou rodinou, v této části už se přesuneme k tomu zábavnějšímu – cesta do školy a roky v této kouzelnické škole. Co se tam asi stane? Zapadne Mia do kolektivu? Bude se jí tam líbit? To se dozvíte v této části.

    Mia a její zážitky ve světě čar a kouzel 2, © Copinka

    „M-My jsme byly přijaty do Bra-Bradavic?!“ vykoktala jsem překvapeně a okamžitě vzala do dlaní dopis, který byl určený pro mě. „Já... já tomu stále nemůžu uvěřit!“ Hlas se mi chvěl nadšením a stále si moje oči rychle prohlížely celý dopis, jako kdybych si nebyla jistá, že v rukou držím konečně to, po čem jsem toužila několik let. Ségra z toho byla rovněž překvapená, ale projevovalo se to u ní trošičku jinak – stála tam a nehnutě zírala na obálku, kterou neuvěřitelně pevně svírala v ruce, jakoby si snad myslela, že se jí za chvíli před očima rozplyne, čemuž chtěla očividně svíráním zabránit. Po chvíli jsme se však obě z toho šoku probraly a okamžitě běžely po schodech si připravit věci a zjistit o kouzelnické škole co nejvíc. Jak už z různých knížek, tak i z internetu. Nikde o ní nebyla ani zmínka.

    „Vy jste ale hloupé,“ konstatoval ve dveřích jejich pokoje se smíchem Lewis. „To je jasný, že Bradavice nebudou napsané v mudlovských knihách nebo dokonce na internetu, aby o nich kdejaký mudla mohl vědět.“ Obě jsme protočily očima. „Nojo, ty chytrolíne, tak jak máme vědět, co si tam máme přinést a kde to máme sehnat?“ zeptala se Paula otráveným hlasem. „Měl by být na zadní straně dopisu seznam,“ odpověděl Lewis. „Mimochodem, moje práce začíná ve stejnou dobu jako váš školní rok, takže kdyby tady někdo stál o projížďku na Caelumovi, není problém,“ dodal s úšklebkem na tváři a odešel.

    „Co nebo kdo je Caelum?“ zeptala jsem se své sestry, jakmile Lewis opustil místnost. Ségra pokrčila rameny. „Třeba bychom ho mohly najít v máminých knihách o péči o kouzelné tvory,“ navrhla a nenápadně jsme se vydaly do máminy magické komůrky, kde jsme začaly prolistovávat knihu za knihou o péči o kouzelné tvory. Však o tomto tvorovi jsme v knihách tohoto typu nenašly nic. „Počkat,“ zarazila jsem se a svraštila zamyšleně čelo. „Vždyť bratr mluvil o své práci a on přeci pracuje s draky, třeba je Caelum drak!“ vykřikla jsem svůj nápad a okamžitě běžela k regálu s knihami o drakologii.

    Popadla jsem první knihu, co se mi povedla vytáhnout z regálu. Listovala jsem v ní asi tři minuty, když tu náhle se mi na rtech objevil vítězný úsměv. Začala jsem číst: „Caelum je velmi vzácný druh draka, který je často označován jako nebeský nebo oblakový drak a se kterým jako jediným mohou kouzelníci lítat i mezi mudly, neboť má tu schopnost, že pokud by ho mohlo zahlédnout mudlovské oko, dotyčný mudla uvidí jen bílý mrak na obloze, který pomalu pluje. Kouzelník se takto může bezpečně přemisťovat beze strachu, že by ho nějaký mudla mohl vidět.

    „To je hustý,“ okomentovala to ségra, čímž mě vyrušila ze čtení. „Počkej, ještě to není všechno, je tu o něm dost informací,“ řekla jsem a pokračovala ve čtení: „Tento druh draka se vyskytuje hlavně v místech, co jsou blízko u oblohy, takže jeho hnízdo najdete většinou na vysokých kopcích nebo horách. Hnízdo si staví pomocí páry, kterou chrlí z tlamy a vytváří z ní velmi měkkou a příjemnou „peřinku“, kam pak dá svoje potomky. Tito draci bývají ve skupinách maximálně po pěti. Nejsou moc společenští, ale zato velmi obětaví. Jejich vejce se musí udržovat ve vlhku, ale zároveň mírném teple, a dráče by se mělo vylíhnout do 6 dnů. Čerstvě narozené dráče je většinou dost slabé a potřebuje hodně lásky i péče. Mláďata se živí různým rozmačkaným ovocem od matky a dospělý drak si sem tam chytí i nějaké malé ptactvo.

    Tento druh draka nepatří mezi kdejaké velké draky, může měřit maximálně 2 metry,“ dočetla jsem stránku a otočila ji. „Ještě tu je popis. Zajímá tě to?“ položila jsem otázku Paule a v duchu jsem sama hltala písmeno za písmenem na stránce. „Jo, jasně, ať ho poznáme, pokud nás na něm Lewis sveze,“ uchechtla se a ještě dodala: „Pokud to teda nebyl zase jen vtip.“

    Pokrčila jsem rameny a pokračovala: „Caelum je modro-bílý drak, takže dokonale splývá s oblohou. Má světle šedé oči a krátký ocas. Na tlapách má ale velmi ostré drápy, kterými by dokázal zničit i pevný materiál. Má skvělý zrak a ve vzduchu dokáže vyvinout obstojnou rychlost. Jeho kůže je však velmi citlivá na oheň, kvůli čemuž jím pohrdají ostatní plemena draků, co chrlí oheň.“

    „Popis vejce: malé, modro-bílé a křehké.“

    Dračí vejce - Caelum

    Dočetla jsem poslední stránku s tímto stručným popisem a podívala se na Paulu, která jen seděla v křesle a poslouchala. Zdálo se mi, že začíná usínat. „Nespi!“ probrala jsem ji okamžitě. „Musíme odtud zmizet,“ vrátila jsem knížku na své místo a s Paulou v patách odešla rychlým krokem z místnosti. Zamířily jsme do kuchyně za mamkou, která zrovna umývala nádobí. „Zlatíčka, zítra vyrazíme na nákupy do Příčné ulice,“ řekla mírně posmutněle a my už asi věděly důvod – zítra táta odjede do práce, takže budeme moci vyrazit, ale mámu trápí, že to bude za jeho zády. Přikývly jsme a pak odešly do pokoje.

    Nákupy do školy

    Další den jsme tedy okamžitě, jak táta odjel do práce, šly na nákupy. Obě jsme nevěděly, kam se dřív koukat, bylo tam tolik neuvěřitelných věcí! Kolem nás chodily spousty kouzelníků s dětmi stejně starými jako my. I pro ně to bylo nové. „Třeba to jsou naši budoucí spolužáci,“ zašeptala mi Paula, takže jsem si děti prohlížela důkladněji.

    Maminka nás dovedla nejdříve k obchodu, na kterém bylo napsáno: „Madamme Malkinová – Hábity pro každou příležitost.“ Vešly jsme dovnitř, kde nám řekli, že se máme postavit na stoličku. Metr nám změřil snad všechno, co se dalo, a až po hodné chvíli jsme si uvědomily, že nás měří sám od sebe bez jakékoliv pomoci. Když zjistil všechny míry, co byly potřeba, prostě se sesunul na zem vedle stoličky. To už na nás začaly nějaké paní šít hábit na míru. U toho se nás vyptávaly na různé otázky a my jsme rozuměly tak maximálně polovině. Naštěstí hábity byly brzy hotové, takže jsme tento obchod konečně mohly opustit.

    Pak přišel na řadu obchod s nápisem: „Olivanderovi výrobci hůlek,“ což bylo mnohem zajímavější než obchod předtím, jelikož jsme si měly zkoušet hůlky. První byla na řadě Paula, vyzkoušela si asi čtyři hůlky, což stačilo na to, aby zdemolovala dost velkou část obchodu. Zdálo se ale, že panu Olivanderovi to nijak zvlášť nevadilo, naopak se usmíval. Najednou Paule podal pátou hůlku. Paula s ní mávla a z hůlky vyšla záře. „Páni,“ hlesla jsem úžasem. „Skvělá volba – habrové dřevo, blána z dračího srdce, 10 a 1/4 palce dlouhá.“ oznámil s úsměvem Olivander a podal Paule krabičku s onou hůlkou.

    Teď jsem přišla na řadu já, stačilo mi vyzkoušet dvě hůlky, už z té druhé vyšla jasná záře po mém mávnutí. „Skvěle – třešňové dřevo, žíně z jednorožce, 13 palců dlouhá.“ Podal mi ji v krabičce a my jsme poděkovaly a odešly. Ocitly jsme se znovu na Příčné ulici. Maminka očima kontrolovala seznam a zjišťovala, kam se ještě musíme vydat. „Tak,“ ozvala se najednou a my sebou trhly, „ještě potřebujete každá cínový kotlík a několik učebnic,“ kývla hlavou směrem k dvěma obchodům. Moc už si nepamatuji, jaké to tam bylo, ale myslím, že to není tak zajímavé, abych to tu musela popisovat. Přesuneme se tedy k zajímavější části mého příběhu.

    Cesta do školy

    Byl krásný slunečný den, velmi brzy ráno. My se ještě s Paulou válely v posteli, když tu najednou se ozval velmi otravný hlas našeho bratra: „Takže vy najednou nechcete jít do školy, jo? To jsem myslel, že jste víc zodpovědné,“ ukázal na shozený budík vedle našich postelí, který ukazoval 7:45, a ušklíbl se. „Tak já poletím sám, no, ale pak si nestěžujte,“ otočil se pomalu k odchodu a my bleskurychle vyskočily z postele. „Panebože, ono už je tolik?!“ zvedla Paula budík ze země a položila ho na noční stolek. „No jo, tak já letím,“ řekl provokativně Lewis. „Ne, ne, ne! Vždyť my už jdeme.“ Ani ne za 2 minuty jsme byly oblečené. Rychle jsme si v kuchyni do ruky vzaly kousek koláče ze včerejška a tašky. „Připraveny?“ zeptal se nás Lewis a my horlivě přikývly.

    Vyšli jsme před dům a Lewis se zadíval na oblohu. My už samozřejmě věděly proč. Po obloze najednou plul bílý mrak. Lewis zapískal na malou bílou píšťalku, kterou vytáhl z kapsy. Mrak se najednou proměnil v modro-bílého draka, který olízl Lewisovi ruku. „No, hodný dráček!“ pohladil ho Lewis po čumáku a vysadil mě s Paulou na něj. On si sedl před nás a drakovi pokynul k letu: „Letíme!“ Drak vzlétl a nám se poskytl nádherný pohled ze shora na náš dům. Nikdy jsme nebyly takhle vysoko, ani na košťatech. Nikomu dole to nepřišlo divné, protože na obloze viděli vlastně asi jen mrak, jak se psalo v knize. Z mého batohu vykoukla černá hlavička mého kočičího mazlíčka, ale okamžitě zalezla, jakmile zjistila, co se děje. Lewis se ale samozřejmě soustředil jen na cestu, kudy drak letí. Nemluvil, jen se díval. Já vytáhla z batohu Blackie, abych ji uklidnila a zároveň zahřála, když jsem si všimla, jak se v batohu třese zimou, protože na nás vál nepříjemný studený vítr, který také způsobil mé zalehlé uši. Chvíli jsem se pak s ní dívala na mraky kolem nás, protože vlastně nic jiného kolem nás nebylo, neboť drak stoupal stále výš a výš. Nechápala jsem proč, když ho ani tak nikdo z mudlů neviděl. Lewis nám to po chvíli stručně vysvětlil slovy: „To kdyby náhodou mu došlo trochu síly a mudlové by mohli vidět část jeho těla, jak létá po obloze. Snaží se schovat za mraky.“ Kývla jsem a pohladila moji černou kočičku po hlavě.

    Letěli jsme několik hodin a já pomalu začala usínat, protože jsme se ségrou díky čtení šly spát až někdy kolem půlnoci, takže jsem byla unavená. Uvelebila jsem se tedy na velký hřbet draka a pomalu zavírala oči. Místo peřiny mi sloužil Blackin teplý kožíšek, neboť si na mě lehla.

    Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudily mě malé studené kapičky, které dopadaly na mé tělo čím dál častěji. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Byla už tma. Vedle mě ležela Paula a zřejmě ji vzbudilo to samé – začínající déšť. Pohlédla jsem na mého bratra a ten se na mě vzápětí otočil. „Brzy budeme na místě,“ oznámil s úsměvem. Už brzy uvidím kouzelnickou školu – pomyslela jsem si. Jak to tam asi vypadá? Jak budou vypadat naše hodiny? Jací budou učitelé? Hlavou mi lítala spousta takových otázek. Těšila jsem se a zároveň se bála. Dívala jsem se na hvězdy a tížila mě jediná otázka – budu tam šťastná? Když tu najednou drak začal pomalu klesat k zemi. „Už jsme tu,“ zvolal nadšeně Lewis. Já se rychle postavila na nohy a seskočila z draka, který už díky bohu stihnul přistát.

    Dopadla jsem tedy nohama na zem a podívala se před sebe. Mé oči spatřily nádherný a velký hrad – Bradavice. A také velký dav stejně starých dětí v hábitech. Skvělé bylo, že my už jsme měly hábit na sobě, tudíž jsme se nemusely strachovat, kde se převléct. Udělala jsem krok vpřed a chtěla jsem se rozeběhnout k Bradavicích, ale šlápla jsem do něčeho mokrého... no jasně! Nejsme přímo před Bradavicemi, ale musíme ještě překonat jezero. Až teď jsem si prohlédla jezero. Blízko nás byly lodičky, ale to máme jet samy? Z přemýšlení mě vytrhl až bratrův hlas: „Zde vás opustím, sestřičky moje,“ rukou nám rozcuchal vlasy, „kdyby mě někdo z profesůrků viděl s drakem, asi by mě nepochválil.“ Zasmál se a dodal: „Ikdyž přes to jezero vás poveze Hagrid a ten draky miluje, takže by to až takový problém nebyl, ale stejně už ve své cestě musíte pokračovat samy, tak... hezký rok přeji,“ usmál se, vylezl na draka a odletěl.

    Začátek školního roku

    Zůstaly jsme tam tedy se ségrou samy. Sice kousek od nás byl dav dětí, ale my jsme si tak v tu chvíli připadaly. Jako samy na pustém ostrově, úplně bezmocné a bez možnosti přežít. Jen jsme hleděly na jezero před námi a dopadaly na nás další kapky deště. Bylo nám smutno a měly jsme v hlavě spoustu zmatených myšlenek. Náhle nás probral hluboký hlas. Trhly jsme sebou a spatřily velkého obra s dlouhými vousy, ale kupodivu nevypadal strašidelně. Docela přátelsky se usmíval, představil se nám a pak nám řekl, že máme opatrně nastoupit do lodiček a že vyrazíme směr Bradavice, což jsme vzápětí také všichni udělali. Cesta po jezeře se mi moc líbila. Voda byla klidná a pohled na ni velmi uklidňující. Přestala jsem se bát a za chvíli jsme už byli u Bradavic. Hagrid nás vedl po dlouhých chodbách, až jsme došli k velkým dveřím. „Zde musíte počkat na paní McGonagallovou,“ řekl a odešel. Osaměli jsme. Slyšela jsem vzrušené šeptání mých spolužáků, ale jen chvíli. Pak už jsem se zase ponořila do svých myšlenek a zvuky mi začaly splývat. Nevnímala jsem svět kolem sebe, protože jsem opět vstoupila do toho vlastního...

    Probralo mě až to, když se mnou ségra zatřásla a na mě už hleděly pronikavé oči, nejspíše paní McGonagallové. „Dávejte pozor, slečno,“ řekla mi káravým hlasem. „Jak už jsem řekla, do kolejí vás přiřadí Moudrý klobouk. Musíte si tedy sednout po zavolání vašeho jména na stoličku a já vám ho na hlavu položím.“ Povzbudivě se usmála. „Pojďte za mnou,“ vyzvala nás poté a otevřela dveře do Velké síně. Vedla nás malou uličkou mezi čtyřmi velkými stoly. Pak jsme se zastavili a paní profesorka se postavila vedle stolku s Moudrým kloboukem. Četla jména, ale já jsem ji zase moc nevnímala, neboť jsem byla očarovaná z té nádhery kolem. Pak jsem ale náhle uslyšela své jméno. Vratkým krokem jsem se pomalu vypadala ke stoličce a hned se na ni sesunula. Paní profesorka mi na hlavu nasadila Moudrý klobouk a já nervózně čekala, co vysloví za kolej. „Mrzimor!“ ozvalo se najednou a na mé tváři se objevil úsměv. Poté přišla na řadu sestra a naštěstí ji Moudrý klobouk poslal do stejné koleje jako mě. Sledovaly jsme, jak poslední studenty Moudrý klobouk přiřadil do Zmijozelu. Tvářili se spokojeně.

    Moudrý klobouk

    Když se všichni usadili ke svým kolejím, pan ředitel po krátkém proslovu tleskl a na stolech se objevily spousty všelijakých dobrot. Od pečeného kuřete po čokoládovou fontánu s jahodami. Během jídla jsme také měli příležitost si popovídat s našimi spolužáky. Moc jsme této příležitosti využívat nechtěly, kvůli strachu. Ale bohužel naši spolužáci měli jiný úmysl a patřičně nás vyzpovídali. Ze začátku nám to bylo lehce nepříjemné, ale pak jsme si to začaly užívat. Poznaly jsme, že studenti z Mrzimoru jsou velmi přátelští, skromní a loajální. Máme spoustu společných zájmů a vůbec jim nevadilo, že nejsme čistokrevné kouzelnice. Naopak – spousta z nich na tom byla stejně. Bylo to skvělé a měly jsme velkou radost, že jsme poznaly mnoho dobrých lidí. Jenže, jak nás jeden kluk z naší koleje upozornil, ne všichni studenti v Bradavicích budou takto hodní a přátelští, tudíž je třeba se mít na pozoru. Avšak to, co řekl, prý neplatí jenom o studentech, ale i o profesorech. To mi přišlo divné, ale moc jsem se nevyptávala. Když jsme už byli všichni nacpaní až k prasknutí, což bylo poznat na našich spokojených tvářích, ředitel řekl, že slavnost už je u konce a že nás prefekti zavedou do našich ložnic. Všichni jsme se unaveně motali za mladým prefektem a pak padli do postele. Netrvalo to ani 5 minut a usnuli jsme.

    Jelikož by nejspíše bylo nudné, kdybych vám zdlouhavě popisovala každý den v Bradavické škole a také si to ani sama samozřejmě nepamatuji, bylo to už velmi dávno, tak vám povím jen to nejzajímavější z každého ročníku. :-)

    První ročník

    V tomto ročníku jsem pořádně prozkoumávala školu. A když říkám pořádně, tak myslím pořádně. Kdykoliv jsem mohla, procházela jsem všechny chodby a patra, kam jsem se jen dokázala dostat. Většinou sama. Sice bylo fajn trávit čas ve společenské místnosti Mrzimoru s tak skvělými studenty, ale já jsem člověk, který občas potřebuje být sám. Ptáte se, kde je Blackie? Tu si moji spolužáci zamilovali natolik, že si ji chtěli nechávat v kolejce, hrát si s ní a mazlit se. Blackie se to očividně velmi líbilo, a tak jsem je nechala. Při mých toulkách po škole jsem přemýšlela nad vším možným a nebo si cestou v knihovně vzala nějakou knížku a četla si. Na mých výsledcích mi záleželo, a tak jsem pro dobré výsledky musela makat.

    Samozřejmě, že jsem celý svůj první ročník netrávila jen na chodbách. Poznala jsem hodně profesorů, nejraději jsem měla profesorku Sueréz, která přišla do školy teprve před nedávnem a také se stala zanedlouho naší kolejní ředitelkou. Byla velmi hodná, milá a dovolila nám spoustu bláznivých věcí, u kterých jsme věděli, že by to jiný profesor nedovolil. Párkrát mi i dovolila, abych jí vylezla na klín, když nás učila a nebo když jsme měli schůzku. Učila nás jasnovidectví a péči o kouzelné tvory. Moje nejoblíbenější předměty učila moje nejoblíbenější profesorka! No není to skvělé? V prvním ročníku jsem byla ale pořád dost uzavřená a tichá, v těch dalších se to ale změnilo...

    Druhý ročník

    Tento ročník bych spíše nazvala „ročník příšer a oživlých kousajících polštářů“, protože tento název ho naprosto vystihuje. Teď si určitě myslíte, že jsem se musela zbláznit, ale opak je pravdou. Nezbláznila jsem se.

    Druhý ročník by se zas tak neměnil od toho prvního, kdyby se nám nestalo tohle:
    Byli jsme ve cvičebně kouzel společně s mojí sestrou a třemi našimi kamarády z prvního ročníku. Požádali nás totiž, zda bychom jim nemohli pomoci s učením kouzla Accio (kouzlo na přivolání nějaké věci k sobě). Souhlasily jsme, protože jsme se samy musely naučit opak tohoto kouzla, a tak se to dalo dobře zkombinovat. Ve cvičebně byla na zemi spousta polštářů, která se dala využít jak na sezení, tak na cvičení různých kouzel. Jako jediné v této místnosti vypadaly nevinně a neškodně, protože u ostatních věcí se nám tu už stalo dost nepříjemných situací jako například oživlá figurína nebo se zde dala nalíčit spousta pastí, čehož využil duch Protiva. Takže jsme se rozhodli využít polštáře. S Paulou jsme je vždycky kouzlem Flipendo poslaly na konec místnosti a Tessa s Jacobem je měli za úkol přivolat zpátky k sobě kouzlem Accio.

    Bavilo nás to až do té doby, než se nám začalo zdát, že se ty polštáře nějak podezřele zvětšují. Říkali jsme si, že to není moc děsivé a že si nejspíše někdo z nás jen dělá legraci, tak jsme to nijak neřešili. Když už se ale po chvíli začaly na polštářích objevovat malé zoubky, znervózněli jsme. Poté se objevila očka a jediný, kdo byl celkem v klidu, byla Tessa, která tu přeměnu zhodnotila tím, že jí to přijde roztomilé. Vzala si jeden polštářek a mazlila se s ním, zatímco my, jakmile se tato stvoření začala hýbat, jsme na ně začali posílat všelijaká kouzla, co jsme se za tu dobu v Bradavicích naučili. Jenže, čím více kouzel jsme na ně sesílali, tím víc nabírala na velikosti a byla agresivnější. Jeden z nich mě dokonce kousl do nohy. Hlavně odhazovací kouzla, jako je Expelliarmus, je rozčilovala.

    Tessa se však dál mazlila se svým malým polštářkem a nijak nám nechtěla pomáhat, že prý jsme na ta malá roztomilá stvořeníčka moc hrubí. Po nějaké době našich neúspěšných pokusů zničit tato monstra se polštáře najednou spojily do jednoho obrovského. V tuto chvíli naštěstí přišel jeden student z 5. ročníku, který před sebou okamžitě vytvořil velkou neviditelnou bariéru a my jsme se za ni všichni schovali. Když polštářový obr narazil vztekle asi popáté do tvrdé bariéry, rozdělil se na několik malých polštářků, které díky Bohu už nebyly obživlé. Poté, když onen student, očividně ze Zmijozelu, uviděl, jak kulhám, tak mě i přes mé slabé námitky vzal do náručí a odnesl na ošetřovnu.

    Kousající polštáře a útoky na ně

    Třetí ročník

    Po události, která se mi stala ve druhém ročníku ve cvičebně kouzel, už jsem do ní chodila jen minimálně, i když jsem tím riskovala zhoršení známek v kouzelných formulích, ale to mi bylo celkem jedno. Přece se kvůli známkám nenechám zmrzačit.

    V tomto ročníku se ale stala velmi nečekaná věc. Měli jsme jako vždy na začátku školního roku ten první týden kolejní schůzku, ale tentokrát to byla mimořádná schůzka. Paula se stala prefektkou Mrzimoru! Byla z toho úplně vyvedená z míry a já se nedivím. Měla jsem radost, i když v tu dobu začalo moje „těžké období“, kdy jsem ráda provokovala ostatní profesory, tedy hlavně profesorku Sueréz, protože při ní mi nehrozil tak velký trest. Jednou mě sice pověsila hlavou dolů z okna kolejky, to bylo zrovna v minulém ročníku, ale to bylo nic oproti tomu, co by mohli udělat ostatní profesoři. Ten trest jsem však brala s humorem, mávala jsem rukama a vykřikovala: „Já letím!“ Věděla jsem totiž, že paní profesorka mě určitě pevně drží kouzlem, takže se není čeho bát. Po chvíli jsem už zase stála nohama na pevné zemi a jen se smála. Viděla jsem pobavený úsměv i na tváři mé milované profesorky, který však hned zmizel. „Slečno Angel, dávejte si pozor na pusu, jinak vás tam příště nechám týden. Myslím, že si pak rozmyslíte mě štvát,“ řekla profesorka naoko přísným hlasem.

    Ale samozřejmě, že jsem s provokováním nepřestala, jen to trochu zmírnila, vážně se mi tam nechtělo být týden. Paní profesorka se často ptala, jak se z tak nevinného přítulného stvoření stal malý zlobivý rarášek, který jí nedá ani na chvíli pokoj. Na klín jsem jí však lezla stále a prohlížela jsem si medailonek na jejím krku. Byl tak tajemný. Co v něm asi je? To nejspíš nikdy nezjistím. Takže bych tento rok nazvala: „Rok mého zlobení.“ Jaký bude asi ten příští?

    Čtvrtý ročník

    Tento rok v Bradavicích byl asi ten nejsmutnější, protože onemocněla moje milovaná kočička Blackie. Byla jsem z toho tak rozhozená, že jsem nedávala na hodinách téměř vůbec pozor. Vždycky jsem po skončení vyučování běžela do mého pokoje a kontrolovala, jestli se její zdravotní stav nezhoršil. Kýchala a byla jako bez duše. Ležela v pelíšku a občas slabě mňoukla. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Moje kamarádky ji hlídaly, když nějaká z nich neměla hodinu, takže když jsem byla pryč, nebyla tam sama. Paula mi radila, abych s Blackie došla na ošetřovnu. To mi přišlo divné, vždyť ošetřovna je jen pro studenty.

    Většinu času, kdy Blackie spala a já neměla hodinu, jsem strávila v knihovně, kde jsem usilovně hledala, čím ji vyléčit. „Co zkusit nějaké kouzlo? Vždyť chodíme na kouzelné léčitelství,“ navrhla mi jednoho dne Paula. „No jo, že mě to nenapadlo hned!“ Popadla jsem učebnici a hledala vhodné kouzlo. „Nemůžu nic najít,“ řekla jsem po chvíli. „Nejspíše budeme muset Lewisovi poslat dopis, aby pro Blackie přiletěl a odnesl ji do mudlovského světa, aby ji mohl vzít k veterináři. Četla jsem, že rýma pro kočky může být smrtelná,“ řekla Paula posmutněle a hned vytáhla list a začala psát. Byla jsem bílá jako stěna, hlavně po její poslední větě, ale hned jsem jí začala pomáhat se psaním. Dopis jsme pak poslaly pomocí sovy a nedočkavě čekaly na odpověď.

    Odpověď od našeho bratra přišla hned další den odpoledne s instrukcemi, kam máme Blackie donést, aby si ji mohl vzít. Vše jsme hned v noci, aby nás nikdo neviděl, udělaly, a Blackie jsme bratrovi předaly. Řekl nám, že nám ji asi dá až o prázdninách, kdy k němu přijedeme, abychom ji mohly převést bez výčitek, že porušujeme školní řád. A také ji nemusely přenášet tak rychle, protože to by jí mohlo zase uškodit. Takže skoro celý rok bez Blackie, „paráda“.

    Pokračování příště...

    Autorka: (14 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (11)

    Příspěvek z 24. února ve 20:41.
    Killercow v něm napsala:

    Při čtení Kajuscina příspěvku mám chuť rozmáčknout mobil vzteky:-D. Jen mě mrzí, že je tam vždy jen jeden zážitek z roku a pak konec. Jinak 5 tlapek:-)

    Příspěvek z 24. února ve 20:23.
    Čičinka81286 v něm napsala:

    KajuskaFL: Já píšu knihu také, stran mám hodně a lidí mi to přečetlo na jedné stránce už 500. Myslím si že je to moc hezky napsané, je dobře že ukazuje svůj příběh, moc jí psaní jde!;-)ok>X<-

    Příspěvek z 24. února v 8:45.
    Veryfr v něm napsala:

    Článek hezký, dobře napsaný a dlouhý, i hezké obrázky, jen mi to chvílemi přišlo malinko nudnější

    5 tlapek