Jaké problémy máme my? Že nás nejhezčí kluk nemiluje? Že se nám rozmaže řasenka, nebo že tahle barva neletí? Sydney to má však mnohem težší, protože ona si toho tolik prožila. A nejdůležitější otázka je, může člověk milovat a nenávidět? Protože mezi těmito na první pohled odlišnými pocity, je tenká hranice. A mnozí z nás, si to neuvědomují...

Jak samotná růže,
v prázdném záhonu,
co samotná zmůže,
růže v mlýnském náhonu.

Snad nikdo jako ona není,
copak slepí všichni jsou?
Její duše najde ukojení,
až někdo zlomí kletbu zlou.

1. Kapitola

Všechno je jednou poprvé. Začátky jsou prostě vždy nejhorší. Od prvního nádechu, prvního polibku po první zlomené srdce. „Sydney,“ volá na mě tiše matka. Nechci jet na novou školu. Nechci poznat nové lidi. Chci zůstat tady, na místě, kterému říkám domov. Na místě, na kterém mě milují. „Už jdu,“ tiše špitnu, že mě nemohla slyšet ani Wendy. Wendy je moje klisna Angloaraba. Naposledy ji pohladím na hlavě a odcházím. „Ahoj holka,“ a ona na oplátku jednou zařehtá. Měla bych být ráda, že jedu na jednu z nejlepších škol, ale nejsem.

Krajina kolem mě rychle utíká. Když jsem byla malá, myslela jsem, že stojíme a krajina kolem se pohybuje. Také jsem myslela, že když budu mít problém, ochrání mě vždy rodiče. A ani v jednom jsem neměla pravdu. Auto tiše vrní a při každé zatáčce mě to hodí na druhou stranu, takže jsem pěkně otlačená od pásu. Máma mě pohladí po noze. „Za chvíli tam budeme,“ povzbudivě řekne. Ona se snad těší víc než já. A zase lže. Je to ještě nějakých padesát kilometrů.

Celou cestu do školy nepronese žádná z nás ani slovo. Máma konečně pochopila, že nemám náladu na její optimistické řečičky. Když přijíždíme ke škole, spustí se liják, a tak chvíli zůstáváme v autě. Kapky deště se po střeše pohybují tak ladně jako tanečnice. Smutné tanečnice, které čekají na smrt. „To jen andělé pláčou,“ říkávala babička. Byla jsem malá, a tak jsem ji nechápala a vždy jsem se ptala: „A nad čím, babičko?“ Měla jsem prý velké modré oči, což mám i teď. Nezvykle modré oči... „Nad lidskou hloupostí, Sydney, nad lidskou hloupostí.“ Při myšlence na tato slova mě bodá u srdce.

Babička zemřela. Bydleli jsme několik kilometrů od města a ona těsně před Vánocemi chytila těžký zápal plic. Otec ji přemlouval, aby zůstala v nemocnici, ale ona chtěla být doma. Ležely jsme vedle sebe na postely u krbu a poslouchaly koledy. Já v ten večer, ačkoli mi bylo teprve deset, jsem věděla, že se ráno probudím sama. Bez babičky. Nejdřív mi zpívala, poté vyprávěla historky. A nakonec v horečkách jen mlčela. Celou noc jsem u ní seděla a držela ji za ruku. Těsně nad ránem, na Štědrý den, mi ji babička stiskla. Lekla se, jelikož venku uhodil blesk a spustil se déšť. Vypadala vystrašeně, a tak jsem jí stisk oplatila a řekla, že se nemusí bát, že to andělé pláčou. „A nad čím?“ zeptala se chraptivě babička. Ze tváří mi kapaly slzy. „Nad lidskou hloupostí.“ zašeptala jsem a stisk povolil. Babička zemřela.

Ze vzpomínek mě budí až máma a já jí křečovitě svírám ruku. „Je to dobré, andílku,“ říká a přivine si mě k sobě. Tohle byla ta věc, před kterou vás nemohou rodiče ochránit. Strach. Jemně mi otírá slzy a já se přes mlžnou zástěru dívám na školu. Vypadá smutně, je z šedých kamenů, zahrada není vesele zelená, ale květiny schlíple visí a smutné stromy se na vše dívají. To bude tím, že tady tak prší. Objímám mámu a dávám jí pusu. „Ahoj, mami,“ říkám jí. „Ahoj, Sydney,“ odpovídá a nastupuje do auta. Je dobře, že odjela. Jinak bych se zhroutila v slzách na chodník.

Všude je ticho, jediný zvuk vydává můj kufr, který řinčí o kachličky. Dojdu ke schodům a se zděšením zjistím, že je ten kufr tak těžký, že ho ani neuzvednu. Shýbám se nad ním a tahám, co mi síly stačí. První schod, druhý schod... a najednou bum a jsem na zemi. Narazila jsem si pořádně kostrč. Stisknu rty do úzké linky a hlavu si položím do dlaní. Déšť mi omývá tvář a já mu ji nastavuji.

„Ehm, ahoj. Nechceš pomoct?“ uslyším něčí hlas. Rychle sklopím hlavu a setřu si vodu z tváří. Podívám se na toho kluka. Usměje se a pokrčí rameny. „Beru to jako souhlas,“ zašeptá pro sebe a podává mi ruku. „Ne, já sama,“ řeknu a zvednu se. Pořádně to bolí, nejspíš nebudu moct cvičit. „Sydney, jsi to ty?“ zeptá se tiše kluk a já ho poznávám. Tohle je další situace, před kterou vás rodiče neochrání.

2.Kapitola

„Ano, jsem to já. Dvojče nemám, pokud vím,“ odseknu prudce a zvednu kufr. A taky nemám náladu na tebe! Michael se na mě usmál. Nejspíš čekal, že mu úsměv oplatím, ale zatraceně se plete. Jemu nehodlám věnovat ani pohled. „Hele, Sydney, já jsem byl hloupej, vážně. Moc mě to mrzí,“ začal mě prosit. „To by tě taky mělo mrzet!“ zakřičím a rozběhnu se do schodů. Kufr se hned zdá mnohem lehčí, a tak jsem za chvíli přímo před bránou. Michael je minulost. Nechci na to vzpomínat... bože.

Byl to můj první kluk. Já ho neskutečně milovala. Od školky jsme byli nejlepší přátelé, já jsem mu naprosto důvěřovala. Udělala bych pro něj cokoli. Velká část mého srdce patřila jemu. Byl to jediný člověk, kterému jsem věřila, kterému jsem se mohla vyplakat na rameni, a věděla jsem, že to druhý den nebude vědět celá škola. Když jsem se jednou probudila, na mém telefonu byla zpráva. Od Michaela. Zapnula jsem telefon a začala si číst zprávu. Začalo to slovem miluji tě, byla jsem šťastná. Bylo tam tolik krásných slov, ale pod tím vším nebylo moje jméno. Bylo tam jméno jedné spolužačky. Semkla jsem rty do úzké linky a telefon jsem mrštila o zeď.

Vtrhnu dovnitř, a až uvidím ty dokonalé studenty, uvědomím si, že jsem celá mokrá od deště a mám špinavé kalhoty od bláta. Skloním hlavu k zemi a jdu ke schodům. Kufr si nechávám v klubovně, kterou jsem objevila, a mířím si to do ředitelny. Vcházím do 4. patra, kde mě do nosu trefí ostrá vůně kafe. Po patře se prochází nějaká žena. Nejspíš nějaká sekretářka, protože má cedulku se jménem na svém nechutně drahém sáčku. Tiše k ní doklušu.

„Ehm... prosím?“nesměle na ni zavolám. „Ano?“ zvučným hlasem se mě zeptá žena. Prohlídnu si její tvář. Má výrazné lícní kosti a také hodně tmavé špičaté obočí, „Kde je tady...ředitelna?“ zeptám se tiše a snažím se zapůsobit co nejmileji. „Tam,“ pohodí hlavou a odkráčí pryč.

Vcházím do prostorné místnosti. „Dobrý den,“ pozdravím tiše a rozhlédnu se. Místnost je krémová a díky mahagonovému nábytku místnost vypadá jako káva. „Dobrý den, slečno...?“ zeptá se zdvořile starší muž, vlastně starý muž,kterého jsem si nevšimla. Ředitel se na mě tázavě podívá. „Eh, pardon. Sydney. Sydney Cervantes,“ řeknu a hned zčervenám. Zase jsem byla na jiné planetě. „Ach, ano. Tady to máme,“ říká a vytahuje složku s mým jménem. „Výborný prospěch, nadějná spisovatelka, bezproblémová žačka. Vy jste Španělka?“ Moc otázek... pomyslím si. „Ne, Španělka nejsem. Můj otec byl adoptovaný do španělské rodiny, a tak zdědil toto příjmení,“ řeknu znuděně a pohlédnu na rozvrh, který má na stole. „Dobře, nebudu Vás zdržovat. Pokoj číslo 264 a rozvrh je tady.“

Procházím se dívčí kolejí, která stojí v zadní části zahrady. 261, 262, 263.... „Tady,“ zašeptám si pro sebe a otevírám dveře. Vcházím do říše snů. Pokoj sice nebyl velký, ale nádherně zařízený. Dvě dřevěné postele, povlečeny do nebesky modré barvy, stolky s bílými židlemi a hlavně nádherný výhled. Sednu si na postel a pohladím povlečení. Nádhera. Do skříně jsem si dala oblečení a už sedím na posteli s knihou v ruce. Čekám, přijde nějaká spolubydlící.

Slyším, že se otevírají dveře, a tak se podívám. Ve dveřích stojí vysoká dívka s postavou modelky. Kaštanové vlasy má spuštěny volně a její oblečení. Úžasný modrý svetr a kožené kalhoty. „Ahoj,“ řeknu mile. „Ahoj, já jsem Kayle a tenhle pokoj jsem navrhovala já. Doufám, že máš i něco modernějšího než tohle,“ ukáže na moje oblečení a zašklebí se. Jsem oproti ní taková nicka. Jsem drobná, vážím asi 60 kilo a asi nemám styl pro módu. Můj každodenní oděv tvoří rifle a tričko nebo košile. A ani se nemaluji.

Slyším zaklepání a do místnosti vchází Michael. Bože, přála bych se zahalit pod temnou roušku noci, aby mě nikdo neviděl. To, co se ale stalo potom, jsem naprosto nečekala. Políbil Kayle!

3. Kapitola

Když políbil Kaylee, mé srdce poskočilo. V řídícím centru mozku vládne šílený zmatek, a mě se motá hlava. Srdce a mozek mezi sebou hrají důležitou bitvu. Přece k němu žádné kladné city nechovám, nebo ano? Srdce mi napovídá něco jiného, než mozek. Strach, vztek, smutek, nechutenství. Ze všeho se mi svírá hrdlo. Jako vážně svírá, ne jako že „svírá“. Opravdu, je to pocit dušení. Zběsile lapám po vzduchu, který ale přicházel v malých dávkách. „Omluvte mě,“ zašeptám a rychle se zvedám. Zabouchnu dveře a jdu chodbou. Mozek bitvu vyhrál.

Nemiluji ho, je mi lhostejný, je to jen další hrubá chyba v mém příběhu. I když, proč mi bylo tak zle? Proč, mi srdce zběsile bušilo, a oči slzeli? Asi to bylo jen ze zoufalství, doufejme. Když nastupuji do výtahu, cítím něco mi stékat po tváři. Byla to slza. Slza naděje, která tu ale nebyla. Zmáčknu -1. Toto tlačítko bylo jediné neošoupané, jelikož dole byla knihovna, sklady a bůh ví co. Výtah se líně rozjíždí a já se ocitám v mírně páchnoucí chodbičce. Je to tam vcelku navlhlé, a plesnivé...fuj!

Udělám krok v před, a stará dřevěná prkna zarachotí. Zakroutím hlavou a pokračuju dál chodbou. Všude jsou zamčené dveře a na konci jsou prosklená vrata. Zvednu hlavu a nakráčím dovnitř. Vzduch se mění z vlhkého a smrdutého na ten důvěrně voňavý kafem, a knihami. Usměju se na starou paní u stolu, která si čte knihu a něco zapisuje. Krom ní a knihovníka, tady nikdo není. Židle vypadají staře, ale nejsou osezené. Počítače jsou povypínané, tedy až na dva, všude je pořádek a koše jsou prázdné.

Páni, tady snad nikdo nebyl nejméně sto let. Pozvednu obočí a mířím k jednomu stojanu. Do rukou mi padne hned několik knih. Shakespeare, Green, Smith, Rowling.... a mnoho dalších. Nesu si ke stolu kopu knih. Míří ke mně asi 17 letá dívka, malého vzrůstu, v černém, a s fialovými vlasy. „Ahoj,“ spustí znuděně. „Vítám tě v naší knihovně, co si chceš půjčit?“ Řekne a opře se o stůl. „Tohle....“ odpovím tiše. „Dobře, takže, nazdar!“ hlasitě odpoví a odejde pryč. Divní lidé. Stojím v jídelně a rozhlížím se kolem sebe. Nechci ho potkat tady, ale ani v pokoji a tak jdu do společenské místnosti.

Je zařízená jemně a moderně. Vanilkové stěny a béžové sedačky s nábytkem v odstínu kávy, způsobují to, že mám chuť na pořádný šálek. Jdu tedy ke kávovaru a dám si Latte. Sednu si do pohodlné sedačky, zapnu televizi a vdechuji tu úžasnou vůni. Jediné, co mi chybí je objetí. Vřelé teplé objetí, někoho, kdo mě políbí a utěší, když bude potřeba. Ale nikdo tu nebyl. Jsem sama ve velké místnosti, oči se mi klíží, i když bylo teprve něco před polednem. Ale kafe přeci neuškodí, ne?

Po několika romantických filmech, stylu Titanic, S láskou Rosie a Láska nebeská, jsem se rozhodla, že v 9 hod. večer, by tam snad být Michael nemusel. Pomalu si stoupnu ze zahřátého křesla, protřu si jemně zalepené oči, a z šeré místnosti vyjdu na chodbu. Ta, se stále hemží studenty, kteří přijíždějí. Škola začne asi za 4 dny. Myslím. Vyjdu tedy z hlavní budovy do chladného podzimního večera. Venku je už šero, a já se cítím ve svém živlu. Vdechnu čerstvý vzduch, který voní po dešti a sleduji Měsíc. Hvězdy.

Je smutné, že se nikdy nepotká Měsíc se Sluncem. Jsou to smutní milenci na dálku. Mohou se jen sledovat, nemohou se políbit, přijít blíže. No, a tak si připadám já a jiní kluci. Nikoho nepotkám. Jen je budu z zpovzdálí pozorovat. Nikdy nebudu šťastná. Zahnala jsem své pesimistické myšlenky a šla do školní zahrady.

Miluji tmu, je to věrný společník, že ano? Na ni, se spolehnout můžete. Nezklame. Sedám si na lavičku a sleduju oblohu. Tady se cítím doma. Nemyslím tím ve škole, ani na lavičce. Myslím tím venku. Tady, se mám nejlépe. Nejsou kolem mě stísněné místnosti, nejsem jako v kleci. Mohu utéct, kam budu chtít. Mohu tančit, v orosené trávě. Ale ne tady. Ne, v tomto místě plném zákeřných bytostí, jménem teenageři. Jsou jako supy, vrhnou se na nejslabší, což jsem já.

Sedím a přemýšlím nad svým životem. Nad smrtí, která rozhodně přijde, někdy přijde očekávaně, ale někdy nečekaně. Ale ti, co se na smrt připravují, ti, kteří sledují člověka umírat, sledují jeho změny, ti, to mají stejné, jako ti, kterým smrt do života vejde jako záblesk na nebi. Vědí, že to přijde, a připravují se. Ale stejně, je to zasáhne, v nečekanou chvíli. Smrt, je neveřejně probíraná součást života, neradi o ní hovoříme, ale přijde. Je stejně cenná a přirozená jako porod malého človíčka. I ten malý človíček, i liška, kůň, pes a prostě všichni, to víme. Víme, že smrt přijde.

Pamatuji si to, můj strýc zemřel na rakovinu. Věděla jsem, že je nemocný, ale nevěděla jsem, že tato nemoc lidi mění. Místo kdysi energií nabytého muže, vyšel z pokoje pohublý stařík. Jeho jiskřivé oči, se změnily na tmavé, plné bolesti a únavy. Úsměv, který tehdy rozdával na potkání, se tehdy objevil jen stěží. A tehdy, i když jsem tam byla, a držela se, smála se a podporovala ho, mé srdce, žalostně křičelo. Tehdy, jsem nevěděla, že, že ho vidím naposledy. Chtěla jsem ho obejmout, říct že ho mám ráda, že mi bude chybět...ale to, se nestalo. To se nestává nikdy. A i když Vám tvrdí, že to přestane časem bolet, nepřestane. Vy se jen naučíte nedávat bolest najevo. Vaše oči, budou vědět, že slzy nepomůžou. Mozek, vám bude opakovat, že se již nevrátí, že jej neuvidíte, ale srdce, to, bude pořád vzpomínat. Pořád tam bude mít místo, vyhrazené pro něj.

Po tváři mi tečou slzy a mně přijde, že do smrti budu smutná, že se z toho nevyléčím. Nikdy. Pomalu a pracně se postavím a jdu konečně na kolej. Nikdo tam není, a tak usínám. Spánek, jste tam jen vy a vaše podvědomí. Jste jako režiséři filmů. Občas je to komedie, horor, fantasy a nejméně pohádky. Ale ty, jsou nejlepší. Zdá se Vám to, co chcete, nebo na co myslíte. Někdy to není to nejlepší, ale někdy, jste ve svém světě. Ve světě, kde se plní největší přání, ale i nejhorší sny.

4. Kapitola

Ze snového světa se probouzím do kruté reality. Někdy by bylo lepší prostě usnout, a už se neprobudit, že? Jenže tak jednoduché to není. Nevím proč, zda to je nějaký trest pro lidstvo, ale my trpíme i za některé druhé. Jsou bezcitná monstra a přecitlivělí lidé jako já. A to nikdo nezmění. Pomalu se posadím a pohlédnu na sebe do zrcadla, které mám naproti postele. Obličej mám zmuchlaný od peřin a řasenku mám po celé tváři. Kaylee už tu není. Několik dnů se naschvál míjíme. Ona si Michaela vodí jinam, nebo mi napíše předem SMS, jsme tak spokojené obě.

No, mně se stejně ježí chlupy, při představě, že bývá v mém pokoji. Dnes mám svůj první, vyučovací den. A vypadám takhle. Vstanu tedy z postele a neochotně se odšourám do koupelny. Ledová voda je pro můj obličej potěšením. Zchladit si myšlenky a umyji ze sebe ten make-up. Moje pleť je udušená množstvím vody a make-upu. Poslední dny jsem toho moc nenaspala. To jde možná vidět, jelikož mám pod očima velké šedivé vaky. Otáčím se od umyvadla, ale neposedný kobereček se skrčí a mě podjíždějí nohy. Cítím jak padám. Přepadá mne závrať, a já s velkou ránou do hlavy dopadám na kachličky.

A tma. Cítím jemné popleskáváni po tváři. „Je v bezvědomí! Kaylee! Zavolej sanitku!“ slyším něčí hlas. S námahou otevřu ústa. „Michaele?“ zachraptím tiše. Chci otevřít oči, chci se na něj podívat. Hlava mě neskutečně bolí. Krk mám slepený od zaschlé krve. Co když je to moje poslední chvíle? Cítím se jako bych měla každou chvíli explodovat, jako bych měla zemřít. „No tak, sakra?! Kaylee! Zavolej tu sanitu!“ křičí zase. Na chvíli si myslím, že jsme pořád spolu, ale potom si uvědomím, na koho volá. Volá na ni. Na Kaylee. Slyším, jak nejspíš Kaylee někam odbíhá. Chci mu ještě něco říct a tak otevírám pusu. „Ne,pššt,“ přiloží mi prst na ústa. Je to v pořádku, jsem tady, Sydney, jsem tady,“ šeptá a drží mě za ruku. Přijde mi, že někam patřím. Že u něj jsem doma. Najednou to bylo jako bych někam padala, přestávám vnímat, co říká. Něco řekl! Ale co? Propadám stále hlouběji, až usnu.

Otevřu oči, a se zděšením zjistím, že jsem na klinice. S námahou otočím hlavou, a podívám se kolem. Vedle mě sedí stařík, tedy ředitel. Když spatří, že jsem otevřela oči, narovná se. „Musel jsem zjistit, jak jste na tom. Ještě pomalu nezačala škola a vy už máte průšvihy? Sydney?“ zeptá se s šibalským úsměvem. Chytí svůj klobouček, který si nasadí na hlavu. Opatrně se postaví a opírající se o svou elegantní hůlku, odchází. „Omluvte mne, ale mám ještě něco na práci,“ řekne zdvořile a zaklapne dveře.

Ležím napíchnutá na přístrojích, všude to pípá a hučí. Nelíbí se mi tady. Je to tu chladné, bílé a moc sterilní. Když už chci usnout, slyším, že někdo vběhl do místnosti. „Zlatíčko!“ spustí hystericky máma. „Bože! Měla jsem o tebe takový strach! Co se ti stalo?“ Naléhá máma a celá udýchaná si sedne tam, kde před chvílí seděl ten Brumbál. Ne, nevím jak se jmenoval. Ale byl stejně záhadný a dost starý. „Mami, jsem v pořádku.“ řeknu tiše. A ano, řekla bych to, i kdyby mi bylo nejhůř na světě. Prostě je to normální. Nechci matku stresovat, ne teď. „Ne, koloušku, to není v pořádku,“ řekla a ustaraně se na mě pohlédla. Najednou mi hlavou prolétlo jedno jméno Michael! Měla bych mu poděkovat, kdyby tam nebyl on, Kaylee by mě snad nechala vykrvácet. „Mami?“ řeknu jí když mám v ruce telefon. „Mohla bys“ řeknu a podívám se na dveře. „Jistě, zajdu ti pro něco dobrého, co třeba čaj? Dáš si čaj? Nebo chlebíčky?“ vyptává se máma. Láskyplně na mě pohlédne a já ji to oplácím. Chci být jako ona. Kde bere tolik lásky? Má o mě prostě starost. „Dobře, už jdu“ řekne a vysmátě vyjde ven z pokoje.

Najedu si do kontaktů a uvědomím si, že jsem s ním strašně dlouho nemluvila. Je to už několik roků, co jsem toto číslo vytáčela naposledy. Zhluboka se nadechnu a kliknu na to ošoupané tlačítko se zeleným telefonem. Netrpělivě čekám, než to zvedne. „Michael Smith, prosím?“slyším jeho hlas. Vymazal si mě z mobilu? Zmetek! Slyším dívčí smích a pak i jeho smích. „Kdo to byl, miláčku?“ slyším Kaylee. Úplně cítím, jak se směje. Vidím jeho úsměv, který pro mne tehdy byl to nejkrásnější na světě. „Omyl krásko.“ po smíchu jsem slyšela, jak se začali líbat.

Bože, bylo to tak nechutné, když jsem se chystala tipnout telefon, hlasitě jsem vzlykla. A místo tipnutí, jsem s ním mrštila o zeď. Jsem nervák, po tátovy. Nekřičím ani nepištím. Jen mi po očích tiše stékají slzy. Zlomil mi srdce, dvakrát. Mohli jsme být přátelé. A když mu chci poděkovat, muchluje se tam s nějakou Kaylee, královnou školy. „Do prdele!“ zaječím. „Do hajzlu!“ neříkám to tak jistě, ale stejně křičím.

„Shoř v pekle, Michaele Smithe!“ tuto větu, jsem odzvlykala a potom jsem musela hlavu položit do polštáře a máchat ho slzami. Nikdy, ho nechci vidět. Máma za chvíli přijde. Zanořím hlavu do peřiny, a dělám že spím. Vím, muselo ji to mrzet, ale já na to nemám. Nemám na to, tvářit se jako andílek, usmívat se a hrát si na šťastnou. Přitom uvnitř žalostně křičet a topit se v žalu. Nechci už žádnou lež. Společně s mýmislzami, odtekla i naděje. Naděje na jiný život. Je to snad kletba? Máma odešla. Potřebuji obejmout. Chci jedno malé teplé obětí. Chci, aby mne někdo obejmul. Aby mne obejmul a nepouštěl. Chci cítit ve vlasech vítr, když jedu na koni. Chci cítit jeho teplí dech a jeho vůni. Už nechci být sama.

Otřu si slzy a vezmu si plyšáka, kterého mi donesla máma. Bolestivě se postavím a dobelhám se ke dveřím. Když vyjdu, stojím jako opařená. Vidím tam malou holčičku, asi tak šestiletou. Hlavičku má holou, a chodí s maminkou po chodbě. Maminka má v očích slzy, nejspíš děkuje bohu, za další den se svojí dcerou. „Dobrý den,“ řeknu tiše paní. Podívá se na mě a usměje se. Skloním se k holčičce. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ špitnu tiše. Holčička se ostýchá, a tak vezmu plyšáka a začnu s ním hopsat vez vzduchu. „Ahoj, já jsem Ušáček, a ty?“ začnu mluvit zvláštním hlasem a dělám divné obličeje. „Katherine! Líbíš se mi, Ušáčku!“ vykřikne a obejme ho. Usměju se na ni, a nechám jí ho v ruce. „Nech si ho, je tvůj.“ řeknu jí a ona se prosebně zahledí na matku. Ta se na ni usměje a poté i na mě. Naznačí rty děkuji, a odchází.

Chvíli stojím na chodbě a pak si zajdu zpět do pokoje. Vedle pokoje leží igelitová taška. Nevšimla jsem si jí. Opatrně ji otevřu a vidím několikero papírů s tužkou a gumou. Máma! Pamatuje si to. Vždy když jsem byla malá, nechtěla jsem ležet. A tak jsem si kreslila a později i psala básně. Vezmu tedy zvlášť strukturovaný papír a měkkou tužku položím na jeho povrch. Začnu psát. Verše se mi hlavou honí jako bělásci nad loukou, a já píšu a píšu.

Jak samotná růže,
v prázdném záhonu,
co samotná zmůže,
růže v mlýnském náhonu.

Snad nikdo jako ona není,
copak slepí všichni jsou?
Její duše najde ukojení,
až někdo zlomí kletbu zlou.

Papír vložím do šuplíku, protože se mi rozhodně nechce psát dál. Mám toho prostě po krk. Po krk všeho. Všichni mi lezou na nervy, nejraději bych odešla někam hodně, ale hodně daleko. Já husa hloupá jsem si myslela, že...že by se to se mnou a s Michaelem mohlo urovnat, ale ne. Neurovná. Nikdy, nikdy mu neodpustím to, co mi udělal. A do smrti ho budu nenávidět.

5.Kapitola

Otevírám své oči, které mám slepené od zaschlých slz. Už jsem tady 5. den. Pátý den šíleného stereotipu. Celou noc jsem nespala, kdo by taky chtěl, že? Nemohla jsem zabrat, možná to bylo kvůli práškům, neznámému prostředí nebo slzám, které mi v pravidelných intervalech kapaly na polštář, takže mám pod očima určitě černé kruhy. Musím vypadat jako mrtvola..

Zvednu se opatrně z postele a dojdu do koupelny, kterou mám v pokoji. Protřu si oči a hlasitě zívnu. Podívám se do zrcadla a ušklíbnu se. Jsem jako mrtvá nevěsta. Napadne mě, že bych mohla zajít za doktorem a domluvit se, kdy mě propustí. Ale stejně, za chvíli by tu měli být, je totiž vizita. Sednu si na postel a hlasitě si oddychnu. Vlastně, necítím se už špatně. Nebolí mě hlava a myslím, že bych klidně mohla domů. Opřu se o polštář nafouknu tváře a vykulím oči. Máma mi vždycky říkávala, že mi to tak zůstane. Při vzpomínce na dětská léta se musím usmát. Bože, byla jsem strašný sadista. Vždy jsem chytala žáby a potom se je pokoušela utopit. Nebo jsem dělala ze slimáků polévku. Obalovala jsem je do řízku, solila a potom, když mi jich bylo líto jsem je vytahovala a umývala.

Na dveře někdo jemně a zdvořile zaklepe. „Dále!“ Zakřičím a zasměji se. Připadám si jako střelená puberťačka, což jsem. Dovnitř vejde zástup lidí v bílých pláštích. Usměji se a když si uvědomím, že jsem jen v noční košilce, vezmu peřinu a přikryju se. Přede mnou stojí doktor, celkem mladý a úhledný chlapík. Zasměje se a zakroutí hlavou. „Slečno Cervantesová, my vás nesníme,“ řekne a otočí se na sestřičky. „Že, děvčata?“ Zářivě se zasměje až mě okouzlí jeho bílé zuby.

Mladé sestřičky se sborově zasmějí a přikývnou. Cítím, jak mi stoupá krev do tváří. To mi nemohou poslat nějakého starého dědu? „Tak, podíváme se na to, slečno Clarková.“ „Na co?“ „No, na váš zdravotní stav,“ Zasměje se doktor a já jsem dokonale stvrdila svou image šílence. Přikývnu přihlouple a pohlédnu na něj. Opatrně se nade mě skloní a odlepí mi velkou náplast z čela. Přiloží mi ruce na zranění. Jemně zasyčím a zadržím dech. Vydechnu. „No, vypadá to dobře, krásně se to hojí.“ Řekne mile a plácne se do stehen. „No, myslím, že si můžete zabalit!“ Řekne s okouzlujícím úsměvem. Takový ten jako mývají vHolywoodských filmech nebo z reklam na pastu na zuby.

Sestřičky se zasmějí a začnou špitat. „Vážně?“ „Vážně. Pobalte se a potom se ještě přijďte ukázat.“ „Dobře,“ „Tak, jdeme dál!“ Popožene sestry a zasměje se. Naposledy na mě pohlédne a pak zabouchává dveře. Jakmile je zavře, naznačím výkřik a zatančím vítězný tanec. Svoboda! I když, budu muset do školy. Protočím očima a vypláznu jazyk. Jdu do sprchy kde se zchladím a přemýšlím nad tím, co bude dál. Osuším se ručníkem a vezmu do rukou kartáč.

Zabalená v žlutém velkém a tlustém ručníku se kartáčuji před zrcadlem. Mé zrzavé vlasy létají a lepí se ke kartáči. Nakonec se rozhodnu, že je dám do gumičky. Nic jiného vymýšlet nechci. Nasadím si své levné náušnice a obleču se do riflí a černého tílka. „Jako strašák...“ utrousím a zamračím se. Měla bych si něco koupit, co? Nemám nic, krom dvou naprosto totožných riflí a asi sedmi triček. Nabalím si věci, co jsem tady měla a lehce nalíčená jdu na chodbu. Smrdí to tam desinfekcí snad více než včera. Na sedadle sedí moje matka.

„Mami!“ vypísknu nadšeně a obejmu ji. „Drahoušku, pojď, jedeme domů...“ říká konejšivě. „Mami, já jdu na školu! Musím!“ řeknu trošku nakvašeně. Ne, nechce se mi jet zase domů, abych musela večer odjet na intr. Pustím ji a podívám se do jejích ustaraných očích. Ve vlasech jí najdu pár stříbrných a všimnu si, že jí pod očima přibily vrásky. Zakroutím hlavou a zasměju se. „To je dobrý!“ „No, dobře, ale prvně si zajedeme a uděláme si dívčí den.“ „Mami!“ „Co? Jsi pořád moje dcera, neznamená to, že když už chodíš na školu a tak, tak že ti nemůžu dopřávat to nejlepší.“ „Okej, ale platím já! Kam půjdem?“ „Nějak jsem doufala, že budeš vědět, jelikož to tady moc neznám, ale třeba...neuškodilo by nám zajít si koupit něco na sebe a pak bychom si dali kafe?“ „Jistě, jistě, můžeme na to. Pojď, budu tě vést.“

Dnešek byl úžasný den. S mámou jsme si to užily, byly jsme v několika obchodech, kde jsme si nakoupily tolik oblečení, že jsem se divila, že mi zbylo ještě na kafe. Pamatuji si, jak jsem si vyzkoušela troje kalhoty. Vyšla jsem z kabinky v růžových, uplích kalhotech, které mi byli tak těsné, že jsem myslela, že prasknu. A ještě k tomu mi byl vidět můj pupík. „Kriste, sundej to! Tos mohla jít rovnou nahá!“ odpověděla máma a zakroutila hlavou. Mně se taky nelíbily a ještě k tomu byly malé. Musela jsem vypadat jako Barbie. Myslím tím to, že jsem byla v růžové.

Barbie mají většinou krásné blonďaté a rovné vlasy. Já mám místo toho zrzavé a kudrnaté. Bývají krásné, vysoké štíhlé postavy, ne jako já. Určitě nemají široká ramena, větší stehna a nejsou drobní jako blechy, že? Jako druhé jsem si oblékla široké hip-hopové kalhoty, ve kterých jsem se doslova ztrácela. Ty mi máma zavrhla hned jak mě viděla. A jako třetí jsem si vyzkoušela krásné světle modré rifle, které byly na kapsách posázeny drobnými blištivými kamínky a vzadu se na od pravého stehna táhla dlouhá vyšívaná spirála až dolů ke kotníku. Krása. Vyšla jsem k mámě a otočila se. Se smíchem jsem si odhrnula rezavé vlasy, které mi neposedně skotačily po tváři. Den s mámou byl nejlepší. Nakonec jsme si zašly do kavárny, kde mě zahrnula svými otázkami.

„Tak co, jací jsou tam studenti?“ „Šmarjá, mami! Byla jsem tam jen chvíli. Ale jo, zatím jsou všichni moc..Úšklebek’ milý. Díky za optání.“ „Aha, tak se ti omlouvám, že se pletu do života své dcery, no. A co kluci?“ zeptala se máma a nadzvedla obočí. „Jako všude, arogantní, namyšlení a mají IQ marmelády. Klasika...“ „Ale, přeci tam musí být nějaký fešák, ne?“ „Mami, jsem tam jen chvíli, promiň že si všímám důležitějších věcí než toho, zda má kluk pěknej zadek!“

„Aha, tak to já si všímala. A co jsi dělala?“ „No, nic moc. Byla jsem navštívit místní knihovnu s velice ,milou’ knihovnicí, pak jsem byla ve společenské místnosti, ta je úžasná! Ty barvy! Je celá do kávové až vanilkové barvy, mají tam automat s tou nejlepší kávou, a představ si to, mají tam i romantický filmy. A filmy s Georgem Cloonym. No, taky jsem byla na zahradě. Vcelku pěkná.“ Napiju se své kávy. Ve škole mají lepší. „Půjdu tě doprovodit ke škole a pak, pak pojedu domů, dobře?“ „Dobře.“ Zaplatila jsem jen půlku, jelikož máma trvala na svém. Prý mám jen studentský plat. Den s mámou byl prostě super.

Sedím ve své posteli a vzpomínky na dnešek mi přeruší Kaylee. Protočím očima a zašklebím se. „Slyšela jsem, že se pořádá hon na čarodějnice. Nechceš se jít podívat?“ řeknu nezaujatě a dál cvakám na mobilu. Nějak jsem si navykla na její věčné hašteření a vypiskování. Vlastně je mi jí možná líto...ne, není! Kecám! „Ha,ha, ha. Vážně vtipná, Cervantesová!“ „Já vím,“ mávnu rukou a vylezu z postele.

Dojdu k malé skříni, ve které mám oblečení. Vezmu si svůj nový pletený svetr a zabalím se do něj. Otevřu dveře do chodby a řeknu si, že bych se s někým mohla seznámit. Když ale procházím chodbou, nikoho sympatického nevidím a tak se rozhodnu, že si zajdu na nějakou Bondovku do společky. V bačkorách doběhnu do místnosti a doufám, že nenarazím na učitele. Je přeci po večerce! Otevřu dveře a nakouknu tam. V křesle sedí nějaký černovlasý kluk. O něco starší než já. „Ahoj!“ písknu vesele. „Čau!“ Sleduji chvíli toho sympaťáka a pak za sebou zavřu dveře. Ukážu na sedačku. „Můžu se koukat s tebou?“ usměji se a skousnu si ret.

„Jo, jo, jistě, sedni. Koukám na nějakej thriller,“ řekne trošku v rozpacích a úsměv mi oplatí. „Sydney,“ plácnu abych vyplnila trapné ticho. „Marcos,“ utrousí a řekne to takovým tónem, jakoby to bylo nejhorší jméno na světě. Ale není. Po hodině sledování a povídání se protáhnu a hlasitě zívnu. „Tak, dobrou, Marcosi!“ popřeji mu a zvednu se. Mám přeleženou nohu a tak chvíli trvá, než se mi vrátí cit. Zavřu dveře a rozhlédnu se po chodbě. No, kdyby mě teď viděla ta sekretářka... pomalu jdu k dívčí koleji, což znamená, že musím jít venkem.

Otřesu se, když na mě zafouká ledový vítr. „Fíha, to je zima,“ utrousím a dám se do lehkého klusu, abych nezmrzla. Otevřu dveře do chodby dívčí koleji. Dojdu ke svému pokoji a otevřu dveře. K uším se mi donese křik. „Klepej, Cervantesová!“ vřískne Kaylee. Pak pochopím proč. Vedle ní seděl Michael. „No, tak já zase můžu jít,“ odseknu a hlasitě zabouchnu. Před tímhle vás taky nikdo neochrání. Jdu chodbou, a slyším utlumené hlasy zdí. Někdo za mnou běží. Otočím se a vidím Michaela. „Čau,“ netrpělivě pozdraví. „Už jsem byl na odchodu,“ „Ok,“ nepozdravím a jen se otočím a jdu k pokoji. Tohle mi vážně chybělo.

6.Kapitola

Na tváři cítím jemné pálení zářiových paprsků, které pomalu slábnou. Zaklapnu bzučící budík a zamračím se. Tohle vstávání nemám ale vůbec ráda, no, popravdě, kdoby také měl, co? Na mé pravé straně se z vedlejší postele ozve nespokojené zabručení. Na chvíli zpanikařím, než si uvědomím, že je to jen Kaylee. Protáhnu se a postavím se. Ustelu si postel a dojdu ke Kaylee. Má modré povlečení s delfínem a slastně pochrupuje. Když sleduji její bezchybnou pokožku a zavřené oči, škodolibě se usměju a zamyslím se. Co bych jí tak mohla provést? Zašklebím se a doběhnu do koupelny. Vezmu kelímek na zuby a napustím do něj ledovou vodu. Pomalu k ní společně se zlověstným chichotáním dojdu a nakloním se nad ní. „Kayle...vstávej,“ zašeptám na ni jak nejjemněji umím. „Lee, pojď ven z tý postele!“ zvýším lehce hlas. Nesouhlasně zamručí a zavrtí se. „Kaylee!“ zakřičím jí do ucha.

Kaylee s sebou škubne a otevře oči. V tom na ni překlopím ledový kelímek vody. „Budíček!“ Ach, jak můžu být taková? „Sydney! Ty proradná huso! Jen počkej!“ zavříská a vyskočí z postele. Odhodím kelímek a rozklušu se v pyžamu ven z pokoje. Běžím celou chodbou a těsně v patách je mi vřískající Kaylee v mokré košilce. Hihňám se celou dobu a potom zahnu dolů ke schodům. Mám chvíli čas, než mě dohoní a tak se zastavím. „Co? Bolí tě nožičky? Nemám zavolat papínkovi aby tě šel zachránit?“ „Drž zobák huso! Oškubu ti to tvý peří!“

Rozběhnu se znova dolů. Schody jsou ledové, a studí mě na nohy. Běžím pořád dál. Jsem již dole a tak otevřu těžké plastové dveře. Páni, ta má ale výdrž, kdo by to řekl? Ovane mě ledový vítr a já se jemně zatřesu. Otočím se na ni a sleduji jak vybíhá z dívčí koleje. Běžím pořád dál s hlavou otočenou k Lee. Nesnáší, když jí tak říkám. „Pozor!“ uslyším jak na mě někdo volá. Ale než stačím zastavit narážím do nějakého kluka. Na chvíli se mi zatmí před očima. To jak padám. Zakopla jsem o nějaký kořen. Ležím hlavou k zemi a směju se. Ne jemně, ale chytám výbuchy smíchu. Kaylee mě už asi doběhla.

Zvednu oči a vidím její dokonalou figuru a vlasy, které má splihlé a mokré. Škodolibě se usměje a povýšeně zvedne obočí. „Zase jsem vyhrála. Možná, že na to prostě nemáš, Cervantesová!“ Otočí se a odkráčí pryč. Ale..do koho jsem vlastně vrazila? Uslyším tiché odkašlání a podívám se nad sebe. Někdo mi podává ruku. Marcos! Ten kluk ze společenský. Chytím se ho a vytáhnu se na nohy. „Ehm...díky.“ řeknu tiše a zrudnu až za ušima. Čekám, že mi každou chvíli vynadá, nebo že se mi začne smát, ale místo toho se ustaraně zeptá. „Jsi v pořádku? Nevypadalo to jako příjemný pád.“ řekne tiše. „Ale stálo to za to...“ když si uvědomím, že jsem to řekla nahlas, zrudnu snad ještě víc. Sklopím zrak a zasměju se. Nic na to neříká jen zavrtí hlavou. „Chceš si ještě ublížit? Začínám si myslet, že chceš spáchat sebevraždu, Sydney.“ řekne a zasměje se. Úsměv mu oplatím a zakroutím hlavou. „Ani, ne, ale..když o tom přemýšlím, lepší než být s Kaylee. Je příšerná.“ „Jo, to věřím. Nechápu, co na ní ostatní vidí, je..“ „Dokonalá. Je dokonalá. Má všechno co já ne. Krásnou postavu, je štíhlá, má husté, dlouhé a lesklé vlasy.“ „Ale prd, prosím tě, ta? Ani bych neřekl.

Dokonalost je trochu moc a ty vlasy, jsou beztak nabarvený a prodloužený,“ ušklíbne se. Uvědomím si, že ho pořád držím za ruku a pustím ji. Ach, sakra... „Já asi půjdu, mám se ještě připravovat do školy,“ přiznám a rozpačitě těkám očima kolem sebe. „Jo, jasně, tak čau?“ mávne na mě rukou a s otočením na podpatku odkráčí s rukama v kapsách k chlapecké koleji.

Chvíli tam jen tak stojím a zasněně ho pozoruji, ale potom se taky otočím a jdu ke své koleji. „Naposledy!“ zavřeští Lee. Tenhle den mi nemůže nic zkazit a tak jen přikývnu a zalezu do koupelny. Včera jsem si koupila nějaké věci na sebe, tak je můžu vyzkoušet. Mám ty úžasné rifle s vyšíváním a šedivou halenku, přes kterou přehodím černou koženou bundičku. Že bych se nalíčila? Přeci jen, první den ve škole... vytáhnu si z modré kosmetické taštičky řasenku a tužku. Nakreslím si vrchní tenké linky a na řasy si nanesu tenkou vrstvu černé řasenky. Vše doplním broskvovým leskem na rty a zasměju se sama sobě. Shrnu si do kabelky učebnice a sešity co mám na stole a pomalu vyběhnu z pokoje na chodbu. Letmo kouknu na hodinky. Mám ještě deset minut. Zrychlým tempo do klusu a doběhnu na „nádvoří“. Všude se to hemží studenty. Dnes se asi učit nebudeme ale budeme se „představovat“.

Když se rozhlédnu, uvidím malé cedulky, které ukazují, jak se které budovy jmenují. Vezmu si tedy rozvrh a podívám se na pondělí. První hodina je anatomie, potom biologie, matematika, angličtina, chemie, pak volná hodina, fyzika, tělesná výchova, tělesná výchova. Fíha! To je tedy perný den! Pokusím se o úsměv.

Děkuji moc. Třeba bude někdy pokračování, podle vašich ohlasů.