Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Milý deníčku...

    vydáno  •  Budoucnost

    Krátký zápis do deníčku dívky W., která v roce 2030 potřebuje někomu svěřit své pocity a myšlenky... A právě prázdné bílé stránky jí přijdou jako ten nejlepší posluchač.

    Zápis do deníčku, © UndiLoveMe69

    Na úvod bych jen ráda zmínila, že tenhle článek byl vlastně na začátku napsán do soutěže od LillMissAlex, ale nakonec jsem si řekla, že bych ho mohla zkusit vložit i do Alíkovin. Snad se vám bude alespoň trochu líbit.

    30. 7. 2030

    Milý deníčku,
    ano, už zase sedím na střeše staré observatoře a mé slané slzy prší na tvé stránky. Mám pocit, že ty jediný mi dokážeš porozumět a že tahle opuštěná a všemi zapomenutá budova je jediným místem, kde můžu přemýšlet nad dnešní společností a kde mě nikdo neokřikne, že tak malá holka nemůže mít temné a smutné myšlenky. Je to taková moje skrýš, můj vlastní palác a vlastní svět, o který se dělím jen s tebou, skupinkou netopýrů na půdě a občas s nějakou zatoulanou kočkou.

    Vykradla jsem se z domu asi tak před hodinou (Dostat se za město chvíli trvá, víš?) a nevzala jsem si s sebou mobil, takže mě tu nikdo nemůže rušit ani hledat. Asi za to dostanu pořádný trest, až se vrátím… Jenže já prostě musela zmizet. Alespoň na chvíli – doma jsem totiž měla pocit, že se dusím a nikde okolo mě není dost kyslíku. Je to takový ten pocit, že jsem zavřená ve skleněné krabici a vidím ven, ale nemůžu se z ní dostat, protože je víko na mě moc těžké a já jsem tak slabá.

    Taťka si totiž (Jak už je to u něj zvykem.) zase pustil k večeři televizi, aby věděl, co je nového ve světě. Řeknu ti, deníčku, že já už to radši ani vědět nechci.

    Jenom za tenhle týden skupina bělochů zlynčovala a oběsila černocha (Jenom kvůli jeho barvě pleti!), trans kluk spáchal sebevraždu, protože jej ve škole šikanovali a ani doma neměl podporu, organizace ochránců přírody a planety objevila pašeráky, kteří zabíjeli ohrožená zvířata kvůli srsti, klům a rohům… A policie objevila mrtvou malou holčičku (Ještě mladší, než jsem já.), kterou někdo předtím ještě znásilnil.

    Ani jsem nemohla dovečeřet, jak mi z toho všeho bylo špatně. A rodiče mi na to řekli jen jediné – že se nemám zabývat něčím, co se nás stejně netýká, a že se zbytečně zatěžuju hloupostmi. Ani nevíš, jak moc mě to ranilo.

    Tak moc bych si přála přidat se mezi nějaké aktivisty, kteří se snaží bojovat za lepší svět, ale na to jsem moc malá… Kdybych se mohla zvětšit a zestárnout tak, aby si mě zabednění dospěláci konečně všimli, mohla bych vykřičet do světa to, co nyní nemůžu: „To, že se vás nějaký problém nedotýká, neznamená, že před ním můžete zavírat oči. Přece všichni spolu žijeme na jedné planetě! A vaše děti budou jednou muset čelit tomu, co jste svou ignorancí a lhostejností dopustili!“

    Občas přemýšlím, co by tak asi řekli lidé z minulosti, kteří předpokládali, že v téhle době už budeme mít létající auta a že budeme bydlet na různých planetách a navážeme kontakt s nějakými mimozemšťany. Dost možná by byli zděšení tak jako já. A možná bych si s nimi rozuměla víc než s dnešní společností.

    Zrovna zezdola slyším nějaké mňoukání, takže hádám, že mám alespoň nějakou společnost. Jen mě mrzí, že jsem s sebou nepřinesla žádnou konzervu nebo tak něco, protože moje čtyřnohá kamarádka má dozajista hlad.

    Taky jsem si mohla přinést alespoň deku nebo třeba termosku s horkým čajem, ale já byla tolik rozrušená, že jsem nedokázala myslet na nic jiného než na útěk na tohle mé tajné místečko. Asi bych se měla naučit jednat s chladnou hlavou a nejdříve si všechno promyslet, ale já to prostě takhle neumím – mezi rozumem a srdcem vždycky poslouchám srdce a podle toho taky pak jednám… Někdo by mohl říct, že jsem naivní a bláhová, ale copak je špatně, když se člověk zajímá o ostatní a o situaci kolem sebe?

    Vážně mě mrzí, že se ve školách ani nikde jinde neučí, jak být dobrým a ohleduplným člověkem. Vím, že by se to asi těžko dávalo do osnov a že spousta učitelů by z toho byla tak akorát otrávená… Ale stejně si myslím, že by nám mohlo otevřít oči se jen tak jít projít do přírody, posadit se někde na louku a vyprávět si o lidech, o zvířatech, o světě, o lásce, o přátelství… Možná by pak někteří pochopili, že peníze a sláva nejsou všechno a že žijeme tady na Zemi všichni společně.

    Víš, deníčku, ty jsi asi jediný, komu se takhle můžu svěřit a s kým si můžu popovídat. Rozhodně to není tak, že bych neměla kamarády, ale holky v mém věku se raději chtějí bavit o svých idolech a žhavých novinkách a skandálech ze světa celebrit, nebo jít třeba do kina nebo strávit celý den v obchoďáku prohlížením výloh.

    A to mi připomíná jednu písničku „Forest“ (Která je starší než já!) od skupiny TOP, konkrétně jednu její část:

    „I don't wanna be heard – I want to be listened to.“

    Což se dá přeložit jako: „Nechci, abych byla slyšet, chci, aby mi naslouchali.“

    Někomu se to může zdát jako naprostá hloupost, ale pro mě to má docela velký význam, který bych asi ale nedokázala vysvětlit jen tak každému na potkání.

    Opravdu už bych ale měla končit, protože se nechci vracet domů zase úplně pozdě v noci – cesta je docela dlouhá a rodiče by mohli mít pořádný strach.

    Ještě jednou ti chci moc a moc poděkovat, že jsi tak dobrý posluchač a strážce mých myšlenek.

    Líbá W.

    Autorka: (13 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (12)

    Příspěvek z 22. září v 19:19.
    Kubík111 v něm napsal:
    Příspěvek z 20. září v 18:10.
    SvTlanka398 v něm napsala:

    hezké

    Příspěvek z 20. září ve 12:37.
    UndiLoveMe69 v něm napsala:

    Děkuju moc za všechny hezké komentáře a podporu. Moc si toho vážím! :-3 $>