Ano, uznávám, že z informací, které nacházíme v médiích často vznikají obavy o bezpečnost dětí. Také je mnohem více aut, je větší pravděpodobnost úrazu způsobeného dopravní nehodou. A tak bych ráda napsala něco o mém dětství. Je mi jasné, že to třeba nikoho nebude zajímat, ale zkusím to.

Vyrůstala jsem s bratrem, který je o rok a půl mladší než já. Vyrůstala jsem na vesnici, ve které jsem žila deset let. Prožila jsem tam hezké chvíle. Jezdili jsme na kole, bosí jsme chodili po silnicích nebo v potoku. Ano, teď jsem starší a uvědomila jsem si, že v potoce jsem se mohla třeba utopit. Ale hodně jsme se zasmáli.

Venku jsme byli hned, jak jsme byli po snídani. Na oběd jsme se domů vrátili a zase jsme do večera byli venku. A když nebylo hezké počasí, tak jsme mohli hrát videohry, měli jsme omalovánky, dřevěné kostky, plyšáky, obyčejné hračky. Když to porovnám teď s dalším bratrem, kterému je 13 a nezná tu naši dobu a má tolik hraček, je to dost drsné.

Auta moc nejezdila, tak jsme se moc nemuseli bát a mohli jsme chodit skoro jakkoliv jsme chtěli. A když byla zima? Vzali jsme boby a bobovali jsme do oběda nebo i do večeře, stavěli jsme skokánky, bunkry a domů jsme chodili zmáčený, ale šťastný. Těšili jsme se na každý den, až si to zopakujeme. Dnešní děti raději sedí doma, možná proto potom mají více zdravotních problémů.

Vím, asi vás to nezajímá a komentářů tu asi moc hezkých nebude, protože jsem se narodila dřív, ale i tak jsem napsala svůj názor.