Druhý den ráno, planeta Mars, raketa

„Hej Franku,“ probudí mě mužský hlas ze spánku. Poznám, že je to Mikey. Vstanu a protáhnu se, zakřupe to ve mně. Moji kamarádi a spolučlenové této mise, Mikey, Charlie a Rey, už sedí u stolu a pojídají tuhou stravu z konzervy. Pozdravil jsem je, přisedl si a otevřel svou konzervu. Rey nám při snídani sdělil, co je dnes v plánu. Takže, já s Charliem máme jet na průzkum daleko od rakety. Rey s Mikeym vypustí několik minivozítek, která budou průběžně odebírat vzorky půdy z různých konců planety a dovážet je zpět k naší provizorní laboratoři.

Dojedli jsme, vyhodili plechovky do naší drtičky a šli jsme se s Charliem připravit k odjezdu. Nabili jsme naše elektrovozítko, protože přes noc nesvítí žádné slunce, které by ho dobilo přes jeho solární panely. Připevnili jsme na něj chladicí box, ve kterém jsme měli kyslíkové lahve, vodu a jídlo. Také jsme na naše vozítko připevnili elektrolokační senzor. To aby Rey s Mikeym věděli, kde jsme. Zatímco jsme si připravovali naše elektrovozítko k odjezdu, tak kluci vypustili několik minivozítek, která už ujela značnou cestu vstříc všem směrům na této nehostinné planetě. Popřáli nám šťastnou cestu a my jsme se rozjeli kamenitým povrchem Marsu, na který naše elektrovozítko bylo samozřejmě uzpůsobené.

Elektrovozítko, © Zeno

Jeli už jsme dobré 2 hodiny, když se nám do skafandru ozval Reyův pevný hlas. „Chlapi, máme problém,“ vyhrkl Rey. „Minivozítka 1 a 2 vysadila.“ Dořekl větu a odmlčel se. „Jak jako vysadila?!“ zeptal jsem se. „Byl to nějaký elektromagnetický puls. Něco, nebo někdo tady nechce být viděno,“ dořekl Rey. „Počkat. Jakým směrem jste je vyslali?“ Dořekl větu Charlie. „Já... Kdo jste?... Co tu chcete... Nechte!...“ Reyův hlas zašuměl a najednou se ozvala rána z jeho laserové pistole a konec. „Co budeme dělat?“ zeptal se Charlie. „To je jasný, musíme tam hned jet.“ Otočili jsme naše elektrovozítko a rozjeli se zpátky k naší základně.

Šlápli jsme na pedál a za necelou hoďku jsme tam přijeli. Na první pohled to tam vypadalo normálně. Možná, že se jen přerušil signál, kluci se ho uvnitř rakety teď snaží opravit. Jenže co ten výstřel? Toť otázka. Sesedli jsme z našeho elektrovozítka, vstoupili do přetlakové komory a čekali na chvíli, kdy se otevřou její dveře a my uvidíme kluky hrdě stojící nad spoutanými vetřelci, s laserovými zbraněmi v rukách. Na tu chvíli bohužel nedošlo. V naší raketě bylo vše zpřeházené vzhůru nohama a kluci nikde.

Zničeně jsme se s Charliem svalili na naše lůžka a přemítali, co budeme dělat. Kéž by tu byl Rey a dal nám rozkaz, co dál, kéž by tu byl Mikey, který nás vždycky dovedl tak dobře rozesmát. Ale kluci tu nebyli, zato jsme tu byli my. Já s Charliem. Dali jsme si bezduchou večeři a když jsme vyhodili zbytky, tak jsme se přikryli na lůžku a chvíli přemýšleli, co budeme dělat dál. Když vtom jsme uslyšeli podivný šramot vycházející z kuchyně, protože ve vesmíru není nic, co by mohlo šramotit. Proto jsme se zvedli, nazuli bačkory a šli to zkontrolovat. Když jsme nic nezvyklého neshledali, rozhodli jsme se, že to prostě necháme být, že toho bylo už pro dnešek dost. Chtěli jsme jít směrem k našim příjemným lůžkům, ale když jsme se otočili... „Auuu!“ slyšel jsem ještě zařvat Charlieho, pak jsem upadl do bezvědomí.

Pokračování příště