„Kde to jsme?“ zeptal jsem se ospale Charlieho. Vstal jsem ze studené země a snažil jsem si vzpomenout, co se vlastně stalo. „Á, už si vzpomínám, když jsme si lehli na svá lůžka v raketě, tak jsme zaslechli podivný šramot vycházející z kuchyně, šli jsme tam a když jsme nic neshledali v nepořádku, otočili jsme se směrem zpátky do lůžkového prostoru rakety a něco nás znenadání omráčilo. Vzpomínám si ještě, že to něco bylo křiklavě zelené,“ dopověděl jsem své vzpomínky na tento děsivý zážitek. „Ano, přesně tak to bylo,“ přisvědčil Charlie.
Oba jsme se rozhlédli po čtvercové místnosti a shledali, že je to jakási cela bez jakýchkoliv oken, dveří a jiných otvorů. Jen ve stropě byla vsazena jedna velká zářivka vydávající matnou záři. Charlie zabušil na nejbližší stěnu a zvolal: „Hej, pusťte nás ven!“ Nikdo mu však neodpověděl.
Po chvíli od jeho zavolání jsme zaslechli podivný zvuk podobný bzučení nějakého hmyzu a přímo před námi se jedna zeď odklopila ven, jako nějaké obří víko, a kupodivu... nikdo za ním nestál. Za víkem byla jen velice dlouhá chodba vedoucí neznámo kam. Byla osvětlena stejně matnými zářivkami, jako naše cela. „Tak co, půjdeme tam?“ ptám se Charlieho. „Asi ano, co bychom tady dělali? Jídlo a pití žádné nemáme, všechno nám ty neznámé bytosti, co nás unesly, vzaly,“ smutnil Charlie.
A tak jsme se vydali nezměrně dlouhou chodbou. Po asi 4 vyčerpávajících hodinách únavné chůze jsme dospěli k jakémusi rozhraní tří chodeb. My jsme přišli rovnou chodbou, jedna z chodeb stoupala nahoru a druhá klesala dolů. „Tak kterou se vydáme?“ zeptal se mě Charlie. „No nevím, jsme asi někde v podzemí, chceme se dostat odtud, takže nahoru, ale zase musíme taky zachránit kluky a ty asi logicky nahoře držet nebudou, takže dolů,“ rozhodl jsem. Charlie mi neodporoval, protože věděl, že mám pravdu. Vydali jsme se tedy dolů.
Tady už bylo osvětlení horší, zřejmě jsme se dostali do nějaké méně používané části tohoto spletitého bludiště-vězení. Po dvaceti minutách cesty jsme dorazili k jakémusi víku, které dosti připomínalo dveře. Šlo kupodivu lehce otevřít. Před námi se objevila vysoká kruhová místnost, vypadala jako stadion. My jsme stáli přímo v jejím středu a v těch kruzích, připomínajících tribuny, seděly... křiklavě zelené postavy s dlouhými šišatými hlavami bez jediného vlasu... mimozemšťani!
Prohlíželi si nás jako návštěvníci zvířata v zoo a šeptali si mezi sebou svým nesrozumitelným jazykem. Charlie se mě zděšeně zeptal: „Co budeme dělat, Franku?“
„Já nevím, úplně mě to vykolejilo,“ odpověděl jsem mu třesoucím hlasem. Nakonec jsme se dohodli, že utečeme tím vchodem, kterým jsme přišli. Víko ale za námi někdo zvenku zaklapnul a nešlo za nic otevřít. Bušili jsme do něj jen což, ale stejně nepovolilo.
Kosmonauti pod pohledem mimozemšťanů, © Zeno
Zatím se něco začalo dít na tribunách. Rozbušily se bubny a uličkou mezi sedadly někoho vedli k nám do středu. Byli to dva lidé, hrozně sebou zmítali, chtěli se mimozemšťanům vytrhnout, ale ti měli železný stisk rukou. Jak se k nám tak blížili, rozeznali jsme mezi nimi... Reye a Mikeyho! Běželi jsme jim naproti, ale mimozemšťané nás od nich odstrčili. A ve mně v tu chvíli přetekl pohár. Byl jsem nevyspalý, měl jsem hlad, žízeň a byl jsem nedávno omráčen. Chtěl jsem obejmout znovunalezené kamarády a oni mě k nim ani nepustí?!
Polil mě takový vztek, že jsem se rozeřval a prvního mimozemšťana, stojícího přede mnou, jsem chytil za ramena a povalil k zemi, druhý rozbíhající se na mě odletěl ke zdi „stadionu“, pod nárazem mého ramene. A pak začalo boží dopuštění. Charlieho, Reye a Mikeyho chytil také záchvat vzteku. Rey s Mikeyho se vyrvali svým držitelům a povalili je na zem. Charlie právě s bojovným rykem vrazil jednu dobře mířenou mimozemšťanovi přibíhajícímu z „tribun“. Pět jsme jich zvládli vyřídit, ale co ti ostatní? Právě se jich tisíce zvedaly z „tribun“ a hrnuly se přeplněnými uličkami mezi sedadly přímo k nám. Krátkým rozhovorem jsme se s klukama rozhodli, že pokud už máme zemřít, tak jich alespoň hodně pobijeme.
Vletěli jsme do davu mimozemšťanů s ukrutánským řevem a pár z nich se na tváři objevil vystrašený výraz a utíkali zpět, odkud před chvilkou vstali. Pak se rozhlídli kolem sebe a viděli, že mají tísícovou přesilu, tak se na nás taky vrhli. Nevím přesně, kolik jsme jich pobili, ale okolo 50 to určitě bylo. Neměl jsem moc čas to počítat, protože jsem kopal a sázel rány všude okolo sebe. Pak mě zezadu někdo bouchnul něčím tvrdým do hlavy a já padl už podruhé omráčený na zem.
Pokračování příště.
