Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Mláďátka a cestování časem

    vydáno  •  Pohádky · Zvířata

    Toto je druhý díl článku O tom, jak mláďata sama sebe vytrestala. Dnes se podíváme, jak se zvířátka setkala s někým, koho určitě moc dobře znáte. Příjemné čtení!

    obrázek do článku 2, © Blébleblé

    Jednoho krásného dne se zvířátka z farmy Dana a Natálky rozhodla, že chtějí zažít dobrodružství. Vymýšlela všelijaké podivnosti, ale nic nevycházelo. Macík chtěl postavit dům na stromě, jenže neměli materiál. Řechtálek chtěl svézt Zobinku, ta se však bála. A tak jim nezbývalo nic jiného, než si jít zase hrát, jako vždycky. „Nemůžeme to přece vzdát!“ křičel usilovně Flíček. „Já vím, jenže nic nejde, nemáme nápady,“ říkala smutně Máchalka. „Nebuďte smutní, třeba se něco naskytne samo,“ říkal Macík. Tak si šli hrát na sousední louku.

    Hráli si na objevitele. Prohledávali louku skrz na skrz. Když tu se přes celou louku začalo rozléhat: „Něco jsem našel! Honem!“ Byl to Řechtálek. Všechna zvířátka přiběhla rychlostí gepardů a uviděla něco, co ještě nikdy neviděla. Ozářilo je fialové světlo jakési díry. „Nikdy před tím to tu nebylo!“ řekla Zobinka. „Tak já tam jdu!“ zaštěkal Flíček. „To přece nemůžeš! Nevíme, co tam je!“ Ale v tu ránu se ve velké fialové díře objevil jakýsi los. „Rád vás poznávám, přátelé! Jsem Punťa a budu váš průvodce v cestování časem,“ řekl.

    Všechna zvířátka vykulila oči, až jim skoro vypadla z důlků. „Co na mě tak civíte? Skočte!“ nakázal jim los. Všechna zvířátka neváhala a naskákala do jakéhosi portálu jako blechy do Flíčkova kožichu. Všichni společně padali po nějaké skluzavce, nikdo mimo losa nechápal, co se děje, a všechna zvířátka se navzájem štípala, aby zjistila, zda to není sen. Když se všichni několikrát ujistili, vypadli do místnosti, kde stál vysoký chlapík a pochodoval po kostkované podlaze. Nevšímal si jich. Jak se všichni vzpamatovali, rozhlédli se po stropě této místnosti a uviděli na stěnách připevněné skotské vlajky. Los se postavil na svá kopýtka a začal docela nahlas vyprávět: „Toto je pan John Logie Baird. Nic vám to asi...“ ale než to stačil doříct, všechna zvířátka udělala hlasité: „Pššt!“ a Máchalka zašeptala: „Vždyť nás uslyší!“

    Los ale opáčil: „Neuslyší, jsme tu jako duchové, koukej...“ a najednou se rozeběhl a proběhl i panem Johnem. „To je úžasné!“ zakřičel Macík. Hned to všechna zvířátka musela zkusit. „A nad čím to tak zadumaně bloumá?“ ptala se Zobinka. „Přemýšlí, jak by dokončil svůj vynález, který je pro vás – v té době, co žijete, úplnou samozřejmostí. Je to televize.“ V tu chvíli do místnosti přiklusal další los: „Ahoj Punťo, ty jsi nám ale vyrostl!“ začal stařičký losík. „Dědo, to mě nemůžeš pro jednou nechat udělat výpravu samotného?“ smutně řekl Punťa. „Ne, chlapče, nemůžu dopustit… ty víš čeho,“ mumlal zřejmě děd Punti. „Ano dědečku, už jsi mi to říkal nejmíň sto tisíckrát,“ řekl Punťa a protočil oči v sloup.

    „No tak, teď nemáme čas na rodinné spory,“ řekl Řechtálek. „Ach ano... toto je můj dědeček – Trevor XII.,“ řekl Punťa. „Ano, to jsem já,“ prohlásil Trevor. „Tak co tady vůbec děláme?“ zeptala se Zobinka. „Já chci zažívat dobrodružství, ne se koukat na nudného pána,“ zakvokala. „To není jen nudný pán, bez něj by nikdo z vás neviděl žádnou pohádku, ani film,“ řekl Trevor. „A co tu tedy děláme?“ zeptal se Macík. „Za chvíli se koná první vysílání první televize na světě, před padesáti vědci živě, a my můžeme být u toho,“ řekl losí dědeček. „To zní zajímavě!“ opáčil Řechtálek. „Tak pojďte, moc času nemáme!“ popohnal je Punťa. Za pár vteřin se naše zvířátka ocitla v obrovském sálu. Bylo tam velké pódium, a na něm… malinká televize. Velká třeba jen jako stolní kalendář.

    obrázek do článku 1

    Ale losové jsou vybaveni, vzali pro všechny velké dalekohledy. Za pár minut přišly hlavními dveřmi tucty vědců, kteří chtěli tu podívanou vidět. Potom už jen přišel pan Baird a začal jakousi dlouhatánskou přednášku o stvoření. Po několika minutách už konečně pustil televizi a všichni strašně dychtivě pozorovali malinký, zato velmi chytrý stroj. Po představení už zvířátka musela domů. „Ale co Natálka a Dan?! Nemají o nás strach?! Co když se nás budou ptát?“ vyptávala se vyděšeně zvířátka. „Nebojte, když jsme tady, čas na planetě Zemi se zastaví,“ řekl Trevor.

    „Teď už vás ale můj vnuk zavede domů, šťastnou cestu, snad se ještě někdy potkáme!“ zakřičel starý los a všechna zvířátka zmizela ve fialovém víru. Najednou je velká díra vyplivla na zem a musela se rozloučit. Pak už jen spokojeně doklusala domů...

    Napsala a nakreslila Blébleblé.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 11. dubna ve 22:13.
    jolandaj2 v něm napsal:

    Mně se tvůj příběh moc líbí . Vymyslela jsi to hezky8-P
    Dávám Ti 5 tlapek

    Příspěvek z 11. dubna v 6:48.
    Qetuo v něm napsala:

    Pěkný příběh. Dávám pět tlapek.

    Mám jen jednu výhradu. Být to přece opravdový Punťa, tak řekne něco jako: „Ahoj. Jsem los Punťa. Cestuji časem. Skočte do díry.“:-D