Třeba včera. Mám notebook a když mám Vikiho hlídat, vezmu si ho do postele a většinou chodím na Alíka. Viki už leze a stoupá si. Dala sem ho na koberec, zavřela dveře aby neodlezl z pokoje a dala mu na zem hračky, aby si hrál.

Lehla jsem si a brouzdala po Alíkovi. Asi po minutě jsem se na něho koukla, abych věděla, co dělá. Pořád si hrál s hračkami, někdy zabrblal „tada“, a to brblá jen když je v opravdu dobré náladě. Pak sem se začetla do jednoho článku na Alíkovinách. Najednou byl u postele a kousal dřevěný noční stolek (naštěstí mu ale ještě nenarostly zoubky).

Když si všiml, že se na něho dívám, odlezl za mnou a kousal mě do ruky. Posadila jsem si ho na klín a ještě jsem si musela dočíst nové články. Asi za 10 minut přišla mamka do pokoje, aby nás zkontrolovala - no spíš Vikču zkontrolovala. Já se otočila a ptala se mamky, co budeme mít na oběd. Mezitím mi Vikča stačil z notebooku vytrhnou dva kousky z klávesnice a omatlat mi obrazovku mastnýma ručičkama.

Když jsem se otočila a viděla tu spoušť, v tu chvíli odhodil kousky klávesnice do mého velkého huňatého koberce a začal dělat paci, paci. Hned jsem ho položila na zem a začala čistit obrazovku a hledat kousky z klávesnice. Našla jsem je a dala zpátky. Když jsem se na něho podívala a viděla, jak se na mě směje, neměla jsem už na něj vůbec vztek. Spíš na sebe, že jsem ho nechala a nevšímala si ho. Večer jsem pak vzpomínala, kolik věcí já jen v 1. třídě rozbila větším dětem. Ale všechno omylem!

Mladší sourozenci jdou většinou ke staršímu sourozenci se srdcem na dlani a my, starší sourozenci, je zase většinou vyhodíme s větou: „Vypadni z mého pokoje, já si s tebou hrát nebudu." Ale možná byste taky jako malí šli k někomu staršímu, k někomu, kdo je váš vzor, se srdcem na dlani. A jak by vám bylo, kdyby vás vyhodil?

Vizitka autorky článku na Alíkovi Tinusha