Bylo to takhle jednoho dne ve druhé třídě, kdy jsem poprvé viděla hakisák. Dostali jsme ho od paní učitelky a hrozně se všem líbil. Každý tedy dostal jeden. Nikdo z nás nevěděl, k čemu vlastně je, tak jsme si s ním jen tak házeli. Nebylo to poprvé, co mě něco přestalo za chviličku bavit.

Nedávno jsem ho viděla zas. Jdu si takhle do školy, kouknu se na suplování a viděla jsem nápis: 7.A 6. hodina přednáška. Blesklo mi hlavou: "Hurá, nemáme občanku!". Tak jsem čekala na 6. hodinu.

Ještě před začátkem hodiny nás zahnali do malé tělocvičny. Viděla jsem čtyřy chlapy, vypadali celkem sympaticky. Jeden si tam hrál s mikrofonem, ostatní tři s míčkem - hakisákm. S holkama jsme si sedly do rohu a začaly poslouchat.

Jeden z mužů povídal o věcech s hakisákem. Jde o mistra světa. Když dopovídal, měli jsme se rozdělit do skupinek. Pak nám dali hakisák a mohli jsme začít trénovat. Měli jsme i poradce - Argentince, myslím. Spolužačka Saša byla z nás nejchytřejší, takže nám překládala, co nám radil. Tak jsme začali.

Saše to šlo s hakisákem nejlépe, pak mně, pak Karle, Kateřině a nakonec Radmile. Tak jsme si pinkali. A přihodila se mi, že jsem jednoho kopla a málem vyletěl z okna ven. Začala jsem se smát, pak se ke mně přidaly holky.

Po chvíli trenér řekl, ať si sedneme, že uspořádáme soutěž, kdo do hakisáku kopne víckrát. Já jsem se raději nepřihlásila. Nakonec se přihlásili tři kluci od nás ze třídy a tři deváťáci. Skončilo to tak, že vyhrála deváťačka, ale všichni nakonec dostali dárky.

Druhý den jsem šla klukama ven. Ten, co soutěžil, dostal hakisák a zatímco jsme se váleli v trávě, začal si s ním pinkat. Jeho rekord je dvanáct pinknutí bez spadnutí. Já osobně do toho nepinkla ani dvakrát. Hrozně ho obdivuji.

Chystám se také koupit hakisák a začít trénovat, ať se třeba dostanu alespoň na klubovou soutěž.