Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Moje cesta za největším snem

    vydáno  •  Zvířata

    Každý máme nějaké sny. Každý by si něco přál – potkat nějakého herce, být slavný, navštívit daleké kraje. I ja mám sny. A těch je opravdu hodně. Ale jaký je ten největší?

    Shetlandský poník a jeho hříbě, © Wallpaper cave

    Jak jsem s koňmi začala?

    Už od malička obdivuji koně. Vždycky mi přišli ultra nádherní. Poprvé, kdy jsem řekla: „Mám ráda koně“, mi byly 3 roky, dodnes si to pamatuji. Byla jsem se s kamarádkou a tátou podívat na koně v místním jezdeckém klubu. Stáli jsme před nádherným běloušem, a když se na mě podíval svýma krásnýma očima, zamilovala jsem se! Koně jsem si zamilovala.

    Jak jsem začala s ježděním?

    Asi do mých 6/7 let jsem jezdila na ponících na pouti, a dnes toho strašně lituju. Do devíti let jsem rodiče přemlouvala, prosila a všechno možné, aby mě nechali někde jezdit. V devíti letech se mi to splnilo. Na deváté narozeniny jsem dostala knížku Poznej svého poníka, jezdecké boty a rukavice, a ještě jezdecké triko. Na začátku knížky Poznej svého poníka mi rodiče napsali text „Milá Evženko. :) Přejeme ti všechno nejlepší k tvým devátým narozeninám. Přejeme ti, abys byla šťastná a zdravá holčička. Ve čtvrtek 28. 9. 2017 tě čeká ještě jeden dárek, setkáš se s ...... :P. Zbytek už psát nebudu. Takže jsem se 8 dní těšila, a když byla středa 27., tak jsem řekla mé nejlepší kamarádce „Zítra se s někým setkám, ale nevím s kým!“.

    Byl čtvrtek 28. 9. 2017, a já jsem ráno vstala, a maminka mi řekla, ať si na sebe vezmu svoje jezdecké boty a jdu čekat před barák. Čekala jsem, koukala jsem na svoje boty, a přemýšlela jsem, co se bude dít. Myslela jsem si, že to bude něco s koňmi. Přišel ke mně soused a ptal se mě, jestli jdu ke koním, když jsem na sobě měla jezdecké boty. Odpověděla jsem, že nevím. Bože, muselo to znit jakoby mi ruplo v bedně. Máma s tátou přišli, šli jsme do auta, a jeli jsme. Celou cestu jsem ani nepípla, jen jsem nepřítomně koukala z okna a přemýšlela, co bude. Chviličku, než jsme zastavili, mi máma řekla, ať zavřu oči. Já je tedy zavřela, a když jsme zastavili, mamka mi pomohla vylézt z auta, a jelikož jsem zaslechla zafrkat koně, máma mi rychle překryla rukama uši, ale mně už to bylo jasný – byli jsme u koní. Vedla mě ještě pár metrů, a když mi řekla, že se můžu podívat, otevřela jsem oči, a viděla jsem stádo koní. Uvnitř mě vybuchla bomba radosti. Zvenku jsem to nezvládla dát najevo, prostě jsem čučela na ty koně, a nemohla jsem tomu uvěřit; po třech letech se mi splnilo přání jezdit na koni! Šli jsme k paní, která zase šla k nám, a jelikož jsem lehce asociální, nejdřív jsem se jí bála. Místo na přicházející jsem se koukala, jak se ti koníci honí. Potom se nám ta paní představila, jmenovala se Martina. Také jsem se představila, rodiče si ještě něco s Martinou řekli, a pak odjeli.

    Poprvé u koní.

    Martina mě vedla do malého přístřešku, dá se říct do zahradního domku. Ukázala mi králíčky a poprosila mě, jestli bych jí nepomohla vykydat králíkům klece. To mě moje asociální já opustilo, a s radostí jsem řekla ano. Ne, kydání králících klecí není nejlepší věc na světě, ale bylo to furt lepší než nic nedělat. Daly jsme králíky pod jednu velkou klícku na trávník, a začaly jsme kydat. Řeknu vám, divím se, že mi neupadly ruce. Když jsme měly hotovo, sedly jsme si ke králíkům a povídaly si. Stále si pamatuji, jak mi Martina řekla, že jí mám tykat: „Prosím, tykej mi, připadám si hrozně stará, když mi vykáš!“ a zasmála se. Tak jsem jí začala tykat. Po chvíli povídání jsme vrátily králíky do klecí a šly jsme do výběhu. Dostala jsem od Martiny úkol vykydat přístřešek pro koně. Dala mi vidle a hnůj jsem měla dávat do vozíčku. U toho mi málem upadly ruce. Povím vám, kydat tamten hnůj bylo utrpení! Po splnění nelehkého úkolu Marťa odvezla hnůj a představila mi všechny koně.

    Jak jsem poznala moji největší koňskou lásku.

    Představila mi vranou kobylku Honoru a pár dalších kobylek a ze všech největší hnědou klisničku Bylinku. Pak mě nechala si jednu z nich vybrat. Vybrala jsem si Bylinku. A důvod? Není to takové to: „Měla sladká očička!“, nebo „Obě jsme si padly do oka.“. Já si ji vybrala, protože měla ohlávku v mé oblíbené barvě – strašná romantika!

    Poprvé v sedle

    Marťa mi ji vyvedla ke zdi toho přístřešku, uvázala ji tam a podala mi box s věcmi na čištění. Já samozřejmě nejzkušenější jezdkyně všech dob, nevěděla jsem, k čemu je jaký udělátko nebo to ohnuté železo, které z druhé strany vypadalo jako zubní kartáček. A k čemu je to železný, co připomíná mučící nástroj?

    Marťa to hned poznala, a ukázala mi, jak se vše dělá. Řekla mi, že musím začít od krku, po směru růstu chlupů, pomalu k noze a dál. Ten kartáček mi řekla, že je na čištění kopyt. Ukázala mi, jak se čistí kopyto, a že nesmím šáhnout na citlivé místo v kopytě, kterému se říká střelka. Chytla jsem tedy opatrně Bylinčino „kopýtko“, abych jí nějak neublížila, a začala jsem kopyto čistit.

    Marťa mi řekla, že se nemusím bát. Naopak mám pořadně do toho kopyta ten kopyťák zarýt. To mě celkem vystrašilo, ale Bylča dál v klidu žrala seno, takže jsem usoudila, že je to v pohodě.

    Když jsem ji vyčistila, tak mi Marťa ukázala, jak se sedlá a uzdí. Nasedlat mi celkem šlo, akorát to utahování mi ještě moc nešlo, noo. Uzdit nakonec musela Marťa. Když bylo všechno připraveno, pomohla mi nasednout. Ten pocit! To nejde ani popsat, jak strašně super to bylo. Už to jsou tři roky, 3 měsíce, a 9 dní, ale pořád cítím tu Bylinku pod sebou. Marťa mě začala učit úplný zaklady. A já si to užívala!

    Mimochodem, dlouho jsem říkala, že první cval jsem měla 27. 6. na Molly. Ale poprvé to bylo na Bylince. Já jsem to nechtěla říkat, protože jsem málem spadla. Ale došlo mi, že je vlastně super, že jsem se vůbec udržela! Navíc i Anežka občas padá, a to učí jezdit.

    Všechno jednou končí

    Od té doby jsem ještě asi 20× jezdila u Marťi. Po roce a půl se Marťa i s koňmi přestěhovala. Měla velikou stáj a asi 3 obrovský výběhy. Měla i jednu novou kobylku, Diamandu, která byla březí a byla předposlední kůň, na kterém jsem jezdila.

    Měla i nového hřebce Lupa, vypadal jako Irský tinker. Všechno bylo super. Hlavně to poslední ježdění na Bylince. Zrovna jsem jezdila bez třmenu, a měla jsem odložit i otěž. Pověsila jsem ji Bylince na krk tak, že neměla šanci ji strhnout, a ještě ke všemu jsem ji furt srovnávala, ale ta mrška moje je tak chytrá, že se otřásla, a šlápla na tu otěž, až se sama lekla, protože si přetrhla uzdu. Já jsem byla totálně v šoku.

    Jak Bylča nadskočila, myslela jsem, že vykopává. Marťa ji uklidnila a poslala jednu holku pro novou uzdu. Když jsme stály s Bylčou vedle Marťi, tak to bylo jak z nějakého filmu. Bylča se na Marťu otočila, aby na ni bylo dobře vidět, a zvedla horní pysk. Bylo na ní poznat, že umírá smíchy. Marťa na ni byla naštvaná, takže ji lehce pleskla přes čumák. Dělala jsem všechno proto, abych z té scénky nevyprskla smíchy.

    Než jsme jeli domů, měla jsem zrovna šanci být s Bylčou sama, protože si rodiče s Marťou o něčem povidali. Šla jsem k Bylče do boxu a pořádně jsem ji obejmula. Ona zafrkala, já jí dala pusu na čumák a odešla jsem. Strašně řehtala, a bylo mi jí líto. Byla v té stájí úplně sama, ostatní byli ve výběhu.

    Pak už jsme se půl roku neviděly. Bylo mi smutno, ale věděla o tom jen moje nejlepší kamarádka. Jednou ve škole jsem seděla v lavici a pořád dokola jsem si v knize o koních četla stránku o Českomoravských belgicích, Bylinka je také Českomoravský belgický kůň. Slyšela jsem spolužáky, jak si říkají, že mi už asi hrabe, a to jen kvůli tomu, že jsem půl roku neviděla Bylinku. Ale oni to nechápali. Nikdo to nechápal.
    11. 11. 2019 to byl rok, co jsem Bylinku neviděla. Tak jsem třetího února řekla tátovi, ať Marťe napíše. Když odepsala, bylo mi smutno. Protože Marťa prý musela všechny koně prodat kvůli zdravotním potížím.

    Moje první myšlenka byla něco jakože Bylinka je pryč. Okamžitě jsem se rozbrečela. Už to jsou dva roky, co jsem Bylinku neviděla. Ještě teď mi z toho je smutno. Nikdo mi ji už nemůže vrátit. Myslela jsem, že kvůli tomuhle už nikdy nebudu jezdit.

    Nová naděje

    O měsíc a 5 dní později jsem poznala moji skvělou kamarádku Anežku.

    O ní mám pár článků napsaných, takže nebudu se moc rozepisovat, podívejte se na mé články o Anežce. https://www.alik.cz/a/zase-u-koni
    U ní jsem párkrát jezdila na kobylce jménem Molly. Doučila jsem se klusat a až to bude možný, začnu s cvalem.

    Hlavní cíl

    Nejenže se chci naučit jezdit, ale chtěla bych mít vlastního koně nebo poníka. Už asi rok bych chtěla nějakého poníka. Nejradši bych měla Shetlanda, jako nejlepšího kamaráda.

    Před pár dny jsme přijeli od Anežky. A tam mamka dostala strašnou chuť se tam nastěhovat, hlavně kvůli ceně. Kdybychom koupili dům i s pozemkem... A to je malinký krůček k mému snu, protože do bytu poníka nastěhuju těžko, ale s domem a pozemkem by to šlo!

    Maminka si ještě ke všemu strašně zamilovala kravičky a říká, že by si chtěla jednu pořídit, až se přestěhujeme. A to je další, tentokrát trošku větší krůček k mému snu. Máma je schopná udělat všechno pro to, aby si tu kravičku pořídila, a jelikož krávy jsou stádové zvířata, musela by si pořídit ještě jednu, ale to už by finančně bylo moc. Ale maminka udělá všechno pro to, aby tu kravičku měla! Tak může mít za kamaráda poníka. A mamka to schválila. Takže to znamená, že mi pořídí poníka! Když mi řekla: „Klidně“, musela jsem se zeptat, jestli to myslí vážně. A ona že jo! Takže už několik dní nedělám nic jiného, krom vymýšlení všeho okolo poníka: jméno, ustájení, jaké zbarvení by měl poník mít, jestli hřebce nebo kobylu, hříbě nebo dospělého... Jediný, kdo mi stojí v cestě, je táta. Ten nechce ani krávu, ani poníka. Prý že by se o to stejně staral jen on. Ale to není pravda! Já se o svého poníka budu starat, jak to jen půjde!

    Plány s poníkem

    Takže jako první bych řekla, jakou o něm mám představu, když to bude...

    - Klisna
    Jméno: Amalthea, zkráceně Amy.
    Plemeno: 100% Shetland.
    Zbarvení: Strakatá, nebo hnědá.

    - Hřebec
    Jméno: Kepler-88, aka Kevin
    Plemeno: Shetland 1000000%
    Zbarvení: Plavák, nebo Strakoš

    Konec

    Tak fajn, to bude asi vše. Moc děkuju, že jste četli až do konce <3. Tímhle článkem bych chtěla říct, ať nikdy nevzdáváte své sny. Já jsem si taky myslela, že abych měla poníka, je nemožný, a teď? Počkám si rok nebo dva, a mám ho! Věřte ve své sny, a splní se. A jak jednou řekl jeden chytrý muž: Příroda nedala lidem sny, aniž by jim umožnila je uskutečnit, tak bychom měli uvažovat. $>

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (10)

    Příspěvek z 31. března v 17:10.
    Kattynka v něm napsala:

    Krásný příběh ,taky jsem chtěla mít koně ,ale rodiče jsou alergický. Jinak mým snem je mít německého ovčáka.
    5 tlapek

    Příspěvek z 19. března ve 22:02.
    Dari v něm napsala:

    to je uzasny! <3

    Příspěvek z 19. března ve 21:45.
    Veryfr v něm napsala:

    krásný článek, 5 tlapek, trojčátko >X<-