Už odmalička jsem milovala koně, ale přestávaly mě uspokojovat občasné projížďky v ZOO nebo tak. Rodiče se báli - nedivím se jim.

Až když mi bylo asi 9 let, táta konečně svolil. Kamarádka již dlouho předtím na koni jezdila v JK Acaballado Němčany. A když jezdila i moje nejlepší kamarádka v Němčanech, musela jsem samozřejmě taky. Byl to nedělní kroužek, takže tam bylo plno jiných dětí. Jezdili jsme opravdu jenom chvíli.

Začátky byly hodně moc těžké. Když jsem poprvé cválala, bylo to v zimě na louce s poníkem, z ponyho jsem sletěla téměř hned. Asi po roce už to bylo o hodně lepší, dokonce jsem se zlepšila natolik, že mě trenérka požádala, jestli se nemůžu rodičů zeptat na individuální trénink. Byla bych tam sama, takže by měla více času se mi věnovat. Byl v tom jeden háček - tato trenérka trénink nedělala, dělala ho její starší sestra. Rodiče dovolili, a tak jsme se šli zeptat. Ale protože byla neochotná, z Němčan jsem nadobro odešla.

Začala jsem jezdit na Jalovém dvoře na individuální tréninky. Je to tam úplně super. Jednou se mi v lese splašila kobyla, je to ta, co vidíte na obrázku, jmenuje se Francesca /Frančeska/ a je to anglický plnokrevník. Málem se mnou utekla pryč. Nějak jsem to zvládla, ani už nevím jak. Jezdím tam do teď, je to tam fakt super. Moje nejlepší kamarádka jezdí v Němčanech stále. 

Jsem rodičům moc vděčná za to, že tam můžu jezdit a také, že jsem mohla jet na ten nejskvělejší tábor.