Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Moje kniha: Dotek lásky

    vydáno  •  Knihy · Čtenáři píší Alíkoviny
    Píšu knihu. Nevím, jestli je moje kniha dobrá, jestli mám pokračovat dál a dopsat ji. Zajímá mě váš názor. Proto sem napíšu o čem má kniha je a pár útržků z knihy.

    Ilustrační foto, © Profimedia.cz

    O čem je kniha

    Kniha je o dívce Mie, která miluje balet. Její rodina se přestěhovala do nového města. V novém městě se Mie začnou dít divné věci. Bolí ji hlava, začíná mít vize. Vidí věci, které se potom stanou.

    V nové škole potká kluka, který je zvláštní. Jmenuje se Filip. Když má Mia vize a začíná ji bolet hlava, jediným dotekem to vše zastaví. Mia se do něj zamiluje. On do ní také. Nakonec Mia zjistí, že(ona) pochází z rodu, ještě nemám pro ten rod jméno. Lidi z toho rodu mají různé schopnosti, např. vidět budoucnost atd...Filip z toho rodu pochází také. Mia, ale žádné schopnosti nechce. Chce být normální dívka! Svých schopností se může vzdát, ale ztratila by Filipa. Stojí tedy před ní těžké rozhodnutí: Má se vzdát svých schopností a své lásky Filipa? Nebo si schopnosti nechat a učit se jim.. a Filipa neztratit.

    3 ukázky z mé knihy:

    1) Byl to kluk z jejich třídy, Filip. Najednou začalo Mie hučet v hlavě. Sklonila ji tedy. Hučení se zvětšovalo a hlava se jí motala. Takové to bylo vždy, když byla ve stresu. Alespoň tak si to myslela. Bylo to celkem často. Ale proč je ve stresu teď? Paní učitelka Mildret jim rozdala papíry a tužky. Měli nakreslit, pokusit se o hvězdnou noc.

    Mie se ale motala hlava tak, že nemohla vzít do ruky ani tužku. „Mio, je ti dobře?“ zeptal se jí Filip. „Nech mě.“ „Takže není, že?“ Mia kývla. „Podej mi ruku.“ „Cože?“ „Neboj, podej mi ji.“ Bylo to divné, ale podala mu ji. Když se ho dotkla, vše utichlo. Její myšlenky, bolest a motání hlavy, chaos ve třídě. Cítila se klidná.

    2) Uprostřed hodiny Miu začala bolet hlava. Dříve si myslela, že tato bolest znamená stres, ale teď začala pochybovat. Paní učitelka něco povídala a poté rozdala do lavic prázdné papíry. Když přišla k Mii lavici a na stůl jí položila papír, nechtíc se o ní otřela. V tu chvíli Mia uslyšela v hlavě hlas paní učitelky, jak říká: „Ne, druhák je o patro víš.“ Otřásla se a utichlo to. I s bolestí hlavy. Asi mám halucinace, pomyslela si.

    Asi za pět minut, zaklepal někdo na dveře třídy. Paní učitelka otevřela. Za dveřmi stála žena. „Jsem správně ve druháku?“ zeptala se žena. Paní učitelka odpověděla: „Ne, druhák je o patro víš.“ Mia zůstala sedět jako opařená. Vždyť to, přece už před chvílí slyšela ve své hlavě.

    3) Šla přes les. Vysoké, jehličnaté stromy ji obklopovaly. V jejich korunách zpívali ranní ptáčci. Nebe bylo krásně modré, bez jediného mráčku. Tma okolo ní, už se začala ztrácet. V obchodě, ve kterém už jednou byla, koupila růži a čokoládu. Když šla domů lesem, přemýšlela. Nad tou chvílí, kdy dostala od Karolíny náramek přátelství. Jak zářilo slunce, zpívali ptáčci... Sáhla si na ruku, na místo, kam ráno dala svůj náramek přátelství a zjistila, že je pryč. Vrátila se tedy před obchod a hledala ho. Poté vešla do obchodu a zeptala se paní prodavačky, jestli ho nenašla. Když řekla, že ne, vrátila se zpět před obchod a hledala dál.

    „Ahoj. Co hledáš?“ ozval se hlas za ní. Otočila se. Uviděla tam stát krásnou, blonďatou paní. Mia si ji přeměřila pohledem. Nemohla si pomoci, ale paní jí připadala divná. Vyzařovala z ní taková magická, krásná energie, až Mia zatoužila taky takovou energii mít. „Dobrý den. Hledám náramek, co jsem tu ztratila,“ odpověděla Mia a tvářila se mile, ale jen ze slušnosti. Ve skutečnosti byla naštvaná, že se do toho ta divná paní plete. „Divnější osobu, jsem v životě neviděla. Proč nepoužiješ svou moc?“ zeptala se paní, laškovným hlasem, ale myslela to vážně. Já hledám náramek, který jsem ztratila a vy melete něco o čarovný moci, kterou bych na to měla použít? A já jsem prý divná, pomyslela si Mia. „Tak ty o ní vážně nevíš?“ zeptala se udiveně paní. Miu napadlo, že je paní opilá a začala se bát. „Podej mi ruku, zjistím jestli si na rozhraničí nebo ne.“ Řekla paní a natáhla k Mie ruku.

    Mia nechala náramek náramkem a dala se na útěk. Paní za ní ještě zavolala „Kdyby jsi to chtěla přece jen zkusit, zítra tu budu zase. Můžeš se dozvědět o své moci. Jo a mimochodem, tvůj náramek je v lese u pařezu.“ Mia začala utíkat ještě rychleji. Paní za ní ještě volala něco o čokoládě, kterou Mia koupila své mamce, že jí mamka dostane i od táty a další nesmysly.

    Až doma Mie došlo, že paní mluvila pravdu. Nejen o té čokoládě, ale i o náramku, který Mia skutečně našla ležet v lese u pařezu. Přemýšlela, jestli se tam zítra přece jen nevrátí. Zda si neposlechne to, co jí chce ta zvláštní žena říct.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (4)

    Příspěvek z 5. května 2016 ve 21:18.
    jesterka12 v něm napsala:

    Reakce na opice24:

    díky :)

    Příspěvek z 5. května 2016 ve 21:17.
    jesterka12 v něm napsala:

    Reakce na jančabrej:

    děkuji

    Příspěvek z 4. května 2016 ve 22:59.
    opice24 v něm napsala:

    Je to opravdu dobrý námět, nápad a moc hezky sepsané :) Jen si občas dávej pozor na čárky ve větách, někdy jich je tam příliš, ale to je jen moje puntíčkářství :D A já osobně mám třeba raději vyprávění v ich-formě, tedy v 1. osobě, myslím, že to tomu dodává takový větší efekt, napětí.. Ale to je každého věc samozřejmě :) Jinak se mi to fakt moc líbilo, určitě pokračuj 4