Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Moje kniha: Na konci láska

    vydáno  •  Knihy · Čtenáři píší Alíkoviny
    Moc ráda píšu a proto bych se s vámi ráda podělila o mnou vymyšlenou knihu. Jmenuje se Na konci láska. Děkuji všem, kteří se na mé dílo podívají a dočtou ho do konce, i když krátké dílo to zrovna není. Děkuji všem.

    Příliv a velká voda mnohdy vyplaví i místní hřbitovy., © Profimedia.cz

    Na konci láska

    I. kapitola: Hřbitov, místo mého trápení

    Pomalu jsem kráčel ke hřbitovu. Stmívalo se a temné mraky se vyvyšovaly na obloze. Nebyl krásnější pohled. Nedávno mi umřeli rodiče při tragické autonehodě. Neměl jsem ani žádné další příbuzné. Jen babičku a dědu. Stýskalo se mi. Rodiče jsem měl opravdu rád. Skoro vůbec jsem je nestihl poznat. Zemřeli, když mi byly čtyři roky. Od té doby se začaly dít divné věci.

    Stmívalo se a můj pohled směřoval stále ke hřbitovu. V ruce jsem držel kytku, kterou položím u hrobu, oči zalité slzami a přesto jsem se dokola ptal proč, jen proč? Tato otázka mě provázela mým životem. Proč jsem skoro nepoznal své rodiče. Kolikrát byly i chvíle, kdy bych potřeboval obejmout, ale žádná náruč se nenaskytla. 

    Byla tma a slunce už zapadlo. Díval jsem se bez mrknutí na fotky svých rodičů. Tenkrát jsem nechápal, co to je smrt. Byl jsem ještě malý kluk. Teď už mi je šestnáct a stále mi je smutno. Je strašné nemít někoho, komu bych se mohl svěřit i v těch nejtěžších chvílích. Hřbitov byl pro mě magickým místem. Vždy jsem se tu mohl vyplakat, říci svá trápení, i když je asi nikdo neslyšel. Nikdo se mi tu neposmíval. Zatímco většina kluků nosila to, co právě letělo, já jsem si vystačil s normálním oblečením. Nepotřebuji mít značkové oblečení. Stačilo by mi, kdyby mě měl někdo rád takového, jaký jsem. 

    Náruč by se naskytla, jenže já měl v té době špatné tušení. Nechtěl jsem tenkrát přidělávat problémy babičce a dědovi, akorát bych je zatěžoval. No, co už. Ochladilo se, byla zima, ale přesto foukal poněkud mírný vánek. Asi mi naskočila husí kůže ze vzpomínek, které končily pláčem. Neměl jsem tolik vzpomínek, avšak nějaké přece. Ty byly většinou jen šťastné a já si přál, aby se vrátil čas zpátky. Bohužel marně. 

    II. kapitola: Noční můry

    Děly se divné věci. Pořád jsem se budil. Nemohl jsem zapomenout na to nejcennější co jsem měl, na moje vzpomínky. Ty se nemohly rozplynout jen tak náhle, jako když proutkem mávne. Myslel jsem si, že mě už nic nepřekvapí ale největší příval překvapení a zároveň udivení mě teprve čekal. Probudil jsem se. První, co mě zajímalo, byla otázka: ,,Kde to vlastně jsem?“ Teprve teď má hlava zapřemýšlela. Na hřbitově jsem přespal. Zřejmě z mého trápení jsem včera večer usnul. Měl jsem podivuhodné sny. Sny, nebo skutečnost? 

    Zdálo se mi, jak byli rodiče na hřbitově a sledovali mě z výšky. Z nebes, kam se pravděpodobně dostane každý mrtvý. Promnul jsem si oči. Bylo ráno. Foukal studený vítr. Pak mé myšlenky směřovaly na dědu a babičku: Co když o mě budou mít strach? Srdce mi div nepuklo. Aby babi s dědou měli o mě strach, to bylo to poslední, co bych chtěl. Ponořen do svých myšlenek mé oči uviděly překrásnou dívčí tvář. Stála kousek od hřbitova. ONA. Moc se mi líbila. Měla hnědé vlasy, modré oči a jakživ jsem nespatřil tak nádhernou dívku. Problém byl ten, že jsem o ní nic nevěděl. Mé srdce se rozhodlo u dívky zabodovat. 

    Nohy jako omámené kráčely pomalu, ale jistě k dívce. Následoval pozdrav. „Ahoj“, pronesl jsem nesměle. „Kdo jsi?“ zeptala se ta dívka. Odpověděl jsem jí podle skutečné pravdy. „Skoro sirotek,“ vypadlo ze mě smutně a do očí se mi draly slzy. Dívka to pochopila a omlouvala se: „Promiň, nechtěla jsem ti nijak ublížit. Uvidíš, spraví se to. Já se jmenuji Tereza a ty?“ ptala se dívka dál. „Deylan,“ odpověděl jsem jí stručně. „Nemusíš se omlouvat, nemohla jsi to vědět.“ 

    Věděl jsem, že k Tereze něco cítím. I když jsem ji znal teprve půl dne, zjistil jsem o ní par věcí, líbí se mi. Zatím jsem jí to ale neprozradil. Terka na mě upřela vděčný pohled. Tehdy jsem poprvé cítil něco, co jsem nikdy jindy nepoznal. Lásku. 

    III. kapitola: Náruč lásky

    Ohlédl se. Jeho myšlenky směřovaly za Terkou. Nemohl ji vypustit z hlavy. Domluvili se, že se dnes setkají u hřbitova. Už se těšil. Aspoň něco mu zvedne náladu. Pořád ho ale něco trápilo a vlastně ani nevěděl, proč se tím tolik zabývá. Smutkem, že je nepoznal? Vždy, když si na své rodiče jen letmo vzpomněl, v očích měl slzy. Nic už mu nenahradí rodiče. Náruč, které by se mohl svěřit, je pryč. Deylan si sice dal předsevzetí, že se bude radovat a nebude už tolik skleslý, ale nějak předsevzetí nešlo naplnit. 

    Bylo odpoledne a Deylan čekal na smluveném místě u hřbitova. Těšil se na Terku. Byla to pro něj neobyčejná dívka. V očích měla něco krásného. Když se jí podíval do očí, uviděl dvě modré studánky, do kterých se ponořil. Terka přišla. Deylan v duchu vykřikl radostí a šel směrem k Terce. Pozdravili se a dali si pusu. Jen tak, z nenadání, pro Deylana to bylo něco krásného a nepoznaného. Byl alespoň napůl šťastný. Konečně má někoho, s kým může sdílet své pocity. Tolikrát jsem si říkal, že můj život bude pustý. Neměl jsem tehdy ani ponětí, co říkám. Terka už musela domů. Jako správný gentleman jsem ji doprovodil a ještě chvíli nato mé oči hleděly. Ptáte se, kam? Do nebe. 

    Mraky měly dnes zvláštní tvary. Pluly po obloze, volně, lehce. Nejtěžší bylo rozloučit se s Terkou. Objali jsme se (tehdy zatím jen kamarádsky), řekli jsme si ahoj a Terka šla domů. Někdy se prý domluvíme na další vycházku. Postupně jsem ale zjišťoval, že mám Terku rád stále víc a víc. 

    IV. kapitola: Sužující stesk

    Životem jsem dosud proplouval. Až jsem poznal Terku. Tragická autonehoda rodičů mě položila na lopatky. Strach mě sužoval. Noční můry mě pronásledovaly a já jsem vykřikoval ze sna. Pořád dokola se opakovalo to samé. Tragická zahynutí mých rodičů. Je to smutný příběh, ale vyprávět budu dál. Hřbitov - mé útočiště. Dřív jsem sem chodíval častěji, teď už sem chodívám občas. Důvod: Škola. Musím se učit, abych se vůbec uživil, až budu dospělý. V hlavě mi zavládla věta: „Co asi dělá Terka?“ ptal jsem se potichu. 

    Ve větru se ohýbaly stromy, stromy vydávaly sílu a naději, že bude zase lépe. Jsem asi divný, to si teď řeknete, ale nebojím se hřbitova. Nebojím se u něj přespávat, i když strašidelná zjevení mě občas velmi vyděsí a kolikrát mám co dělat, abych několika lidem dokázal, že nejsem blázen. Na tomhle samém hřbitově je pohřbeno ještě mnoho lidí, kromě mých rodičů. Až mi to bylo líto a slzy tekly plným proudem. 

    Ovšem, mnoho lidí mě lituje. Lítost nesnáším. Všichni do mě hučí, že musím být statečný a jít dál po smrti matky a otce a několika dalších zahynulých lidí, jenže copak to jde? Asi už jsem se zmiňoval, že jsem skoro sirotek. Opuštěný ale úplně nejsem. Z mého přemýšlení mě vytrhl nešťastný výkřik. „Pomoooc!“, ozývalo se a rozléhalo kousek od hřbitova. Běžel jsem rychlým během na pomoc. Ať je to kdokoliv, musím ho zachránit. Nebo je to jen další zjevení, co tu straší? Jist jsem si nebyl ale vykročil jsem po směru hlasu, který se rozléhal. 

    V. kapitola: Děsivé zvuky

    Nemýlil jsem se. Doopravdy, výkřiky se stupňovaly a najednou - ticho. Deylan se ohlédl, nevěděl, jestli tam má jít, nebo nemá. V myšlenkách měl plno otázek, ale bohužel nezodpovězených. Přišla tma a Deylan byl kousek od pole. Co teď?  Ve tmě se sice nebál, ale co když? Člověk nikdy neví. Ozvaly se zvuky vyjících vlků na měsíc. „ Aúúúúúúú“, rozléhalo se. Deylan měl štěstí, že byl vždy vybaven spacákem. Lehl si na něj a vtom momentě usnul. Nic už nechce cítit, žádné bolesti a trápení.

    Jenže jinak to nejde, Deylan pokaždé na vzpomínku s rodiči má v očích slzy, které nejdou zastavit a tečou proudem.Temné můry ho stále provází ve snech, marně se pokouší myslet na něco jiného. Je to bezmála dvanáct let a pořád cítí ten stesk, který nejde zahnat, ani kdyby chtěl. Tak moc chtěl, ale nedostalo se mu pochopení. 

    S Terkou se pohádal a zbořil se mu svět. Viděl ji s klukem, bohužel při políbení, dalším a pořád dokola. Nedokázal to před ní tajit a tak jí to řekl. Že ji miluje a chce s ní být. Nechce ji ztratit. Ona však jen odsekla, že JSOU a BUDOU jen KAMARÁDI a nic víc. Do toho noční můry, nepochopení prarodičů. Už toho na něj bylo moc. Přál si být zase milován.

    VI. kapitola: Skoro ke dnu

    Pomalu ztrácel sílu jít dál, ale přece ze dna vstal a odrazil se. K městu vedla široká dlouhá cesta. Zrovna byly Slavnosti chřestu. Deylan na nic takového nechodil, ale aby si udělal alespoň nějakou radost, když nemá Terku, tak šel.

    To byla však velká chyba. Když dorazil ke slavnosti, veselí bylo v plném proudu. Deylan byl spíš introvert. Ale to, co viděl, ho opravdu zlomilo. Kousek opodál stála Terka a objímala nějakého jiného chlapce. Deylana to ranilo. Když viděl, jak je Terka šťastná, tak mu na srdce spadl těžký kámen. Řekl si, že si taky trochu užije a tentokrát se nebude dívat na Terku. 

    Zbožňoval kolotoče. A řekl si, že tentokrát půjde na Ruské kolo. I šel. Jízda byla skvělá, užíval si ji. Ale když se podíval z výhledu, už letěl jak vítr dolů. Byl v bezvědomí. Nevěděl nic, jak, proč, ani co se stalo. Nic netušil. Terka se také doslechla o tom, že je Deylan v nemocnici. Když tuto zprávu slyšela, slzy se jí po tváři valily jako průhledné hrachy. Slza dopadala na slzu, slzy dopadaly na slzy. Pláč nic nespravil. Nic nepomohlo. Terce ještě zbývalo doufat, že Deylan se probere. Už za ním byla i v nemocnici.

    Smutnou tváří na Deylana hleděla, tisknouc mu nadějně ruku. Doufala, že jí vše odpustí a nastane lepší doba. Týden uplynul jako voda a Deylan se stále neprobouzel. Terka nevěděla, co má dělat. Až teď zjistila, že miluje Deylana. Už mohlo být ale pozdě. Přece doufala v zázrak. „ Probudí se, probudí se,“ říkala si nahlas dokola. A osud přihlédl k lepšímu. 

    O dva dny později. Jednoho deštivého rána se Terka vzbudila. Noční můry ve snech ji provázely jako bolesti, které Deylanovi způsobila. Moc se trápila. Teď už jí docházelo, proč se Deylan snažil s ní znovu promluvit. Chtěl ji. Miloval ji. Nechtěl ji ztratit. A ona? Byla bezmocná. Nedoufala v dobrou zprávu, ale překvapivé ráno udělalo své. „Crrrrrrr,“ ozvalo se domem. Terka nevrlá, kdo že po ránu volá a co jí chce. Na displeji se jí ukázalo jméno kontaktu nemocnice! Terce se roztřásly ruce. Čeká ji dobrá, nebo špatná zpráva? 

    VII. kapitola: Začarovaný kruh

    Nevěděla, co má dělat. Byl to začarovaný kruh a Deylan neměl ani ponětí, co jí udělal kluk, s kterým na Chřestech byla. Poslala mu nahé fotky, myslela si, že to nikomu neukáže a že nebude mít ostudu, ale cíl byl jiný. Jmenoval se Filip. Nevěděla, že ji chce jen využívat. Ani to netušila. Teď byla ale bezradná. Padala stále víc ke dnu. Věděla, že byla chyba věřit někomu, koho ani pořádně neznala. Filip jí udělal ostudu i ve škole.

    A proč jí udělal ostudu? Sama to nevěděla, ale když se s Filipem rozešla, tak toto jí udělal. Už to pochopila. Došlo jí to. Dozvěděli se to i její rodiče. A měla průšvih. Ale o to jí teď nešlo. Chtěla, aby se Deylan uzdravil. Potřebovala Deylana, protože ho milovala. Ale teprve až teď si to uvědomovala. Modlila se, aby to dopadlo dobře. Věřila v sílu víry a chtěla věřit v naději. S Deylanovým stavem se to stále lepšilo, až najednou, jeho stav se zhoršil. Tohle bylo pro Terezu poslední kapkou. 

    Začala si ubližovat a vyčítat si to. Deylan by jí určitě odpustil, kdyby věděl, že svou chybu uznává. Snad se ale vše obrátí v dobré a oni budou opět šťastni. 

    VIII. kapitola: Útěk z reality

    Ráno. Nový den. Doufala v lepší zítřky. Dnes šla poprvé za Deylanem do nemocnice. On se probudil. A ona se stále obávala, že jí neodpustí. Přesto však v naději doufala. Po cestě do nemocnice ji napadaly různé myšlenky. Srdce jí bušilo a ona přesto kráčela dál, víra ji povzbuzovala. Avšak jaký bude konec, nikdo neví. Těšila se na Deylana a přesto se obávala, že už to nebude jako dříve. Při téhle myšlence se jí draly do očí slzy. Co bude dál? 

    O 10 minut později. Zaklepala a vstoupila do dveří. Když otevřela dveře, zářila štěstím. „Deylane!“ vykřikla a div radostí nevyskočila. Deylan však nepromluvil.  „Deylane, halo,“ ozývalo se ještě stále s nadějí. Nic. Tereza rázem pochopila. Přestal mít schopnost mluvit „ Neee!!“ ozývalo se beznadějně. Do očí se jí draly slzy a nevěděla, co má dělat.

    Najednou se něco ozvalo. Hlas. Ale, co to bylo? „Terko, jsi to ty?“ najednou promluvil Deylan. „Ano,“ ozvalo se z úst Terky. „Co se stalo, že jsem v nemocnici?“ ptal se dál on. „Zkolaboval jsi,“ řekla Terka smutně. Terka znovu promluvila: „ Víš, Deylane, hrozně moc se ti chci omluvit, že jsem nebyla s tebou, ale s tím klukem. Vím, že tě to vzalo. Ty ke mně něco cítíš?“, vyzvídala Terka. Deylan jí odpověděl: „Od první chvíle, co jsem tě poznal, jsem se do tebe zamiloval.“ 

    IX.kapitola: Očekávání

    Očekávala odpověď. Uvědomovala si, že udělala chybu. Náhle uslyšela, jak jí odpovídá. Deylan promluvil: „ Ano, od první chvíle k tobě něco cítím, ale už si vážně nepamatuji, co se stalo,“ pokračoval on. „Omlouvám se za to, jak jsem se choval.“ Tato odpověď Terku dojala, ale přece věděla, že je to i její chyba. Slíbili si, že zapomenou na minulost a začnou znova. Cítili se lépe. Budoucnost byla před nimi. Jejich přání se splnilo. Terka ho rozptylovala. 

    Pořád musel myslet na své rodiče a při těchto vzpomínkách si začal myslet, že je vše ztracené, i když se s Terkou usmířili. Přitom ho svíral z lásky příjemný pocit. Pocit opětované lásky. A pevně doufal, že ho bude provázet celý život. Pevně doufal a oba byli plni očekávání. Pomalu si k sobě nacházeli cestu. Oba byli šťastní a vše se zas obracelo k lepšímu. Začali si opět důvěřovat, navštěvovali se, začali spolu chodit a vše bylo, jak má být. 

    X.kapitola: Šťastný konec

    Deylan s Terkou žili spolu šťastně až do smrti. Vše zvládali společně a dělali společně. Nic je nerozdělilo, ani smrt. Byla z nich láska navždy. Terka si povzdychla. Deylan nakonec také. Pak se oba zasmáli. Byli zamilovaní až po uši. Nakonec vše dobře dopadlo.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (7)

    Příspěvek z 27. července 2015 ve 21:16.
    zuzukrecek1 v něm napsala:

    Příběh

    Oprava. Krasný příběh. Piš dál... Prosím. 44

    Příspěvek z 27. července 2015 ve 21:15.
    zuzukrecek1 v něm napsala:

    Příběh

    Příspěvek z 25. července 2015 v 8:14.
    anicka v něm napsala:

    moc hezke

    libilo se mi to