Nejdřív jsem se, jakožto nepříliš dobrý plavec, vydávala jen na mělčinu sbírat mušličky a pozorovat kraby a ráčky poustevníčky. Měla jsem malé plavecké brýle, takže jsem je sledovala ve stoje v předklonu, s hlavou ponořenou pod hladinu. Musel na mě být legrační pohled.

Ale mě to bavilo. Krabi se zahrabávali vrtěním do jemného písku, poustevníčci si vyměňovali po krátkých bojích ulity nebo obsazovali ty úplně prázdné. Občas se tu mihla i stříbřitá rybka. Vůbec se to ale nepodobalo těm krásným barevným útesům z dokumentů v televizi. Bylo mi řečeno, že u břehu je moc teplo a rušno kvůli lidem, takže jestli chci vidět něco zvláštního, musím k bójkám nebo až za ně.

Bála jsem se, ale také jsem byla zvědavá. Tak jsem přemluvila prarodiče, aby pronajali šlapadlo a společně jsme odjeli na desetimetrovou hloubku. Plavalo se mi špatně. Měla jsem na nohách vodní boty, které vodu nasávaly a propouštěly skrz - sice chránily před ježčími ostny, ale hrozně zpomalovaly. A taky jsem měla potíže udržet se na hladině. Brzy jsem se unavila a odjeli jsme zpět k pláži.

Byla jsem z toho rozmrzelá. Sestra stavěla hrádky, babička pozorovala jachty a plachetnice, děda se slunil a četl detektivky. Všichni se na dovolené bavili svým způsobem a mně moje vlastní neschopnost bránila si užívat to nové prostředí.

Zájezd byl sotva v polovině a já už si přála jet domů. Ani nevím, zda jsem o tom před někým mluvila, ale další den mi babička s dědou přinesli velké brýle se šnorchlem a ploutve v mojí velikosti. I když jsem to s nimi úplně neuměla, měla jsem ohromnou radost.

To odpoledne jsme se šlapadlem zajeli za ohbí pláže ke starému molu, kde byla hloubka asi osm metrů a naprostý klid. Děda mě naučil, jak se udržet s ploutvemi s minimálním pohybem u hladiny a jak vytlačit ze šnorchlu vodu, aniž bych se musela vynořit z vody.

Najednou byly ploutve jako moje druhé nohy. Poprvé se “nadechnout pod vodou” byl zvláštní pocit. Pořád jako bych měla strach, že se začnu dusit. Ale brzo jsem si zvykla a odvážila se i do mnohem větších hloubek.

U moře jsem byla zatím dvakrát. Viděla jsem úžasné věci - celé louky barevných sasanek, vlnící se v rytmu vln, mořské ježky, plazící se po dně. I když jsem nikdy neplavala kolem korálových útesů, znám krásné scenérie tvořené černými lávovými kameny a slizkými chaluhami, mezi kterými proplouvají načervenalé a namodralé rybky. A mezi tím se obyčejně povalují celé mraky “mořských okurek”.

Jednou jsem zahlédla zvláštní, hnědobíle strakatou rybu. Plavala asi dva metry nad kamenitým dnem a nijak rychle. Rozhodla jsem se k ní přiblížit a trochu si ji prohlédnout. Když už jsem ji měla na dosah ruky, trhla sebou a prudce roztáhla… chapadla! To bylo moje první setkání s chobotnicí. Lekla jsem se tak, že jsem přes šnorchl nasála vodu a zakuckala se. Při dalším potopení už jsem ji pozorovala jen z dálky.

Také jsem se dozvěděla, proč je kolem mola takový klid. Když slunce začne zapadat, voda se tam začne hemžit rosolovitými, průhlednými medúzami fialové barvy. Jen tak se tam převalují jedna přes druhou a narážejí do práchnivějících sloupků. A nejspíš loví drobné rybky, které tu také žijí. Těsně po setmění už je jich u hladiny tolik, až to vypadá, že se tam nevejdou.

Nejraději ale mám, když se mohu jen tak držet u hladiny, pohupovat se spolu s mořem a pozorovat život pod sebou. Všichni ti lidé kilometr za mnou na pláži si užívají sluníčko a nevědí, jaké krásy jim unikají. Že neumím plavat ani rychle, ani daleko - to platí jen na hladině. Pod ní jsem jako doma. Když mě zde něco zaujme, pozorně si to prohlédnu, později zakreslím a zapíšu a pokud to neznám, najdu si o tom nějaké informace.

Letos s našima (snad) pojedu k moři znovu - po čtyřech letech. Musím si sehnat větší ploutve a brýle už nejspíš netěsní. Už se nemůžu dočkat!