Kdysi dávno, za spoustou řek a moří, bylo jedno malé království. Jmenovalo se Buřtíkov, protože v něm vyráběli ty nejlepší buřty na světě. Vyráběli jich tam opravdu spoustu a každý den vyváželi buřty do 100 království po celém světě. Měli na to speciální zaměstnance Buřtořáky. To jsou muži, kteří na dopravu buřtů používají kouzelné metody. S jejich pomocí doprava trvá ani ne 15 minut. Být Buřtořákem není jen tak. Nejdřív musíte vystudovat Buřtořáckou školu v malém městě Klobásové údolí, kterou vede profesor Salámoslav Párek. Ve škole se ale nevyučuje pořád. Jenom jednou za 10 let. Ze školy vyberou ty nejlepší žáky a ti se stanou novým Buřtořáckým týmem na další desetiletí.
Právě tento týden se tým zvolil. Jeho fungování se zahájilo na slavnostním ceremoniálu pořádaném králem Buřtanem X., jeho manželkou Šunčičkou III. a jejich dcerou Klobáskou. Ta Buřtořákům popřála štěstí a hned utekla. Všichni se udivili, ale král věděl, že běžela do lesa za zvířátky. Měla je moc ráda a chodila za nimi každý den. Hráli si a dováděli až do večera.
A tak šel čas dál. Buřtořáci rozváželi buřty, král kraloval a princezna běhala radostně po lese, ale měla hlavu plnou starostí. Začal se jí totiž líbit jeden Buřtořák. Jmenoval se Karel Tučný. Byl moc milý a chytrý, ale věděla, že kdyby ho přivedla za rodiči, tak by neuspěla. Královna by říkala: „Ale vždyť nemá zlato, šperky ani zámek!“ a král zase: „Vždyť je to jen obyčejný chlapec, ten se k tobě nehodí a ještě k tomu nemá uzeninové jméno! Nesnesl bych v rodině někoho, kdo nemá uzeninové jméno!“
Tak Klobáska nikomu nic neříkala a jednoho dne se vydala za Karlem do jeho malého domku. Uvítal ji, jak nejlépe mohl, a dal jí chleba s kozím sýrem a buřtem. Princezna ho snědna a moc jí chutnal. Řekla Karlovi, jak moc ho má ráda, a tak se vydali na zámek.
Král i královna se naštvali, Karla vyhnali z království a princeznu zavřeli do jejího pokoje. Byl to pro ni ten nejhorší trest. Nemohla chodit za zvířátky a ještě Karla vyhnali a připravili o práci jenom kvůli ní.
A tak třetí den v noci utekla. Rozhodla se najít Karla, ale vůbec nevěděla, kde je, a hlavně skoro neviděla na cestu, a tak šla do lesa a tam si lehla pod strom do mechu.
Ráno se vydala do sousedního království. Každého, koho po cestě potkala, se ptala, jestli Karla neviděl, ale marně. Už byl večer, a tak šla Klobáska do hostince, že tam přespí. Bylo tam dost lidí, ale jí utkvěl zrak na divné ženě, která držela v ruce nůž a něco říkala muži naproti sobě. Klobáska si sedla blízko nich, aby slyšela, co si povídají. Zjistila, že chtějí ublížit nějakému Karlovi. „Co když je to můj Karel?!“ zhrozila se. Šla do pokoje, který si zaplatila, a počkala, až ti dva podivíni půjdou do svého pokoje. Potom se vplížila před jejich pokoj aby slyšela, co říkají. „Jak pak se má náš pan Karlíček?“ smála se žena. „Určitě dobře,“ řekl s hlučným přihlouplým smíchem muž. „Buď zticha, Abadone, co když tě někdo uslyší!“ rozzlobila se žena. „Už mlčím, Adulko,“ šeptl podlézavě Abadon. „Neříkala jsem ti snad dost jasně, že mi máš říkat Adalberto?!“
V místnosti nastalo ticho. Klobáska na nic nečekala, potichu sešla po schodech a vydala se k domu Ochránce města. Vzbudila ho a při cestě do hostince mu všechno řekla. Ochránce vyrazil podivínům dveře pokoje a princezna se zhrozila. Na zemi ležel její Karel a byl obvázaný provazy. Ochránce zloduchy zajal a Karla vyprostil z provazů. Klobáska ho radostně objala a odvedla do svého pokoje. Všechno jí pověděl a ráno se vydali do Buřtíkova. Šli na zámek, aby požádali o požehnání k sňatku. Rodiče se radovali, že se Klobáska vrátila, a tak jim požehnali.
Za týden se na zámku konala velká svatba. Všichni se veselili, zpívali a tančili. Karel se stal novým králem Buřtíkova a s Klobáskou mají 2 krásné děti, a pokud neumřeli, tak žijí dodnes.
