Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Moje seminární práce – Chetej a Neti

    vydáno  •  Povídky · Historie

    Chodím na SŠ, obor Knihkupecké a nakladatelské činnosti. V lednu jsme dostali závěrečnou práci na 1. pololetí. Napsat vlastní pohádku. Pohádka mohla být prakticky o čemkoli, kdekoli. Pohádku jsme poté mohli poslat do Čapkovin, což je literární soutěž, kterou pořádá každý rok naše škola.

    Pyramidy, © Umme Salma

    Tento příběh je inspirovaný příběhy Ricka Riordana, konkrétně jeho sérií Kronika Cartera Kanea. Příběh se odehrává ve Starověké říši v Egyptě.

    Ta zpropadená mlha, všude se lepí a já pak nemůžu letět. Ach, tohle už se píše. Moc se omlouvám, ten rákos píše všechno, co odteďka řeknu. Já jsem Ptale, pomocník boha Rea v jeho zvířecí podobě – sokola. Řekl, abych použil tenhle zpropadený samopsací rákos a povídal ti o ztrátě, která se kdysi stala.

    Byl tehdy poslední suchý den v roce. Dostal jsem za úkol, abych ochraňoval právě narozená dvojčata místního písaře, syna Cheteje a dceru Neti. Byly to zdravé pilné děti narozené do dobré rodiny. Re mi neřekl, proč je mám hlídat, ale prý je to velice důležité. Roky se míjely, povodeň za povodní, a děti rostly.
    Dětem tehdy bylo 7 let, Chetej už v té době uškrtil holýma rukama kobru, která chtěla napadnout jeho sestru. Nikdy se od sebe nehla ani na krok. Chetej nechodil do písařské školy, protože měli ještě staršího bratra Antefa. Do školy mohl chodit jen jeden chlapec z rodiny.

    Když pak bylo dvojčatům 10 let, všechno se změnilo od základů. Jejich bratr Antef zemřel na infekci způsobenou otevřenou zlomeninou, kterou nedokázali doktoři pořádně vyléčit. Jejich rodiče z toho byli na dně, bratra ještě ten den řádně pohřbili do mastaby a dali mu tam všechny cennosti, které by se mu mohly v životě hodit. Sám otec napsal na stěny rady do posmrtného života a jak se vyhnout Amemait – Velké požíračce. Chetej ani Neti se z toho už nevzpamatovali.

    Tehdy se Chetej změnil, začal být velice vznětlivý, náladový a kolem něj začalo nějak moc často hořet a ožehnuté oblečení bylo na denním pořádku. To jsem už věděl, co se děje a proč mi Re nařídil, abych je opatroval. Chetej totiž dostal od boha Re požehnání. Bude umět ovládat oheň přisvojením sluneční záře a v dospělosti bude mít šanci doprovázet Re na jeho sluneční bárce. Neti ale nic nezískala, to bylo zřejmé. Re vždy dával své požehnání oběma dětem, aby se nezabily. Budu muset dvojčata vychovat tak, aby si neublížila, musím přistát na zem a promluvit.

    Přestal jsem proto kroužit na nebi a doletěl jsem k vývěru, kde si zrovna děti užívaly dne. „Cheteji, Neti, pojďte sem.“ „ Cheteji, ten sokol mluví,“ řekla Neti a přitom na mě ukázala prstem. „A co má být? Asi jsi něco slyšela a ten pták zrovna otevřel zobák. Radši přestaň snít a pojď mi pomoct s tím provazem. Sama jsi chtěla pít, ne?“ To mě urazilo, protože mi ještě nikdo neřekl, že jsem jen pták, i když jsem byl a stále jsem.

    „Mladý muži, okamžitě sem přijď, nebo zařídím, aby ses ráno probudil v krysím hnízdě.“ „On asi fakt mluví, Neti, fakt mluví,“ řekl Chetej koktavým hlasem. Konečně přišel a vyjukaně hleděl na moji maličkost. Neti se na na mě usmála, až ji z toho musela bolet pusa, a taky přišla. „Doufám, že jsi to pochopil, jinak tě bude čekat ještě něco horšího než krysí hnízdo,“ a abych ulehčil situaci, dodal jsem: „A teď, kde je tady nějaká tlusťoučká pochoutka? Vystačil bych s s nějakým větším červem.“ Uviděl jsem Chetejův nechápavý výraz. „Na co koukáš? Mám hlad, vy jste se dneska toulali všude možně a já neměl čas se ani pořádně zdlábnout.“ Chetej pořád zíral, ale Neti už mi nesla dvě velká sarančata. Otevřel jsem zobák, Neti mi je opatrně vložila do zobáku a já je spolknul. „Děkuji ti Neti, jsi velice hodná. Možná jsi ty měla získat Reovo požehnání a ne tenhle nekňuba.“

    Chetej chtěl něco namítnout, ale zarazila ho slova o domnělém požehnání. „No, už je to venku, máš Reovo požehnání. Měli byste ho mít oba, ale Neti ho zřejmě nemá. Většinou ho získávají obě děti, aby nesoupeřily.“ Sakra, musím si upravit peří, ten vítr je tu opravdu strašný. Ono se to vlastně píše.. Omlouvám se, zpět k tématu. „Ale měli bychom začít co nejdříve, čas je drahý a to i na mě, který žiju už asi 800 let vašeho kalendáře.“ Mrkl jsem na Neti. „Ty se taky budeš učit, neboj, o to tě nepřipravím. Jsi totiž pro svého bratra důležitá a některé bytosti by se ti mohly snažit kvůli bratrovi ublížit.“

    A příštích několik měsíců jsem je vyučoval všemu, co by se jim mohlo v životě hodit. Cheteje jsem naučil zvládat náladu, ze začátku mi pálil peří, ale i to jsme upravili. Větší starosti mi ale dělala Neti, protože byla čím dál tím vice mrzutější. Zapomínala čím dál častěji na hodiny a ani se neomlouvala. Vždy jsem za ní zaletěl, jestli je v pořádku, protože každý nikdy neví, a vždycky byla na posteli a hleděla do popraskaného stropu. Pod hlavou měla svůj kamenný polštář, na který si malovala nějaké symboly, kterým jsem nerozuměl. Když jsem se tam zase jednou letěl podívat, byla už pryč. Jen na stěně byly hieroglyfy, kterými psala, ať ji nehledáme. A dodatečně ještě prosba, abych se jejího o dvě minuty mladšího brášku postaral. To ti budu muset budu muset, budoucí čtenáři, vysvětlit. Zatímco Cheteje jsem učil ovládat jeho schopnosti, Neti jsem učil a daroval jí poselství Thovtovo – umění číst, psát písmo – hieroglyfy. S tím souviselo i vědění o bozích, které ji náramně bavilo. To ale nebylo a dosud není člověku souzeno vědět, natož dívce, i když z písařské rodiny, proto jsem se raději předtím poradil s Reem a Thovtem, Re s tím celou dobu počítal a Thovt v Neti viděl budoucnost jeho kultu. To ale zase odbočuji.

    V té chvíli jsem se citíl zrazený, že mi nedošlo, že to Chetejovi ublíží ještě vice, než mně. Ihned jsem k němu totiž letěl, abych mu to pověděl. Sotva jsem to řekl, vzplanul a celé město s ním včetně jeho rodičů. Zbyla jen kamenná svatyně boha Hora, který byl městským bohem. Chetej zprvu nechápal, ale když uviděl město na popel, úplně nahý vběhl do svatyě a modlil se za odpuštění.

    „Jsi sluha Reův, Hor ti nepomůže,“ řekl jsem mu hořce, protože Hora nesnáším. „Tak co teď, mistře? Nemám ani oblečení, rodiče jsem nechal uhořel zaživa a sestra kvůli mému daru utekla,“ to mi řekl a začal brečet. „No tak, oblečení si můžeš vzít v zadní části svatyně,“ snažil jsem se ho utěšit. Sice už nehořel, ale i tak nebyl úplně v pořádku. „Za rodiče nemůžeš a sestru najdeme,“ mezitím si už oblékl nové oblečený. Poté ke mě přišel a uslzeně řekl: „Ale vždyť napsala, že nechce, abychom ji hledali, mistře. Já její žádost neuposlechnu, zaslouží si to.“ Byl to chytrý chlapec, ale já jsem chytřejší. „Toho jsem si vědom, chlapče, ale já ti neřekl o všem, co napsala. Psala taky, abych se o tebe postaral, a já vím, že bude nejlepší, když se zase uvidíte.“

    A tak začalo putování za Neti, dcerou písaře. Re nám pomáhej.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (2)

    Příspěvek z 30. srpna v 10:35.
    Terka488 v něm napsala:

    X_NeL-a_X825_D:
    Nejsi první, kdo se ptá na pokračování, ale zatím ho neplánuji. Už nemám takovou inspiraci. Možná si znovu přečtu Cartera Kanea, abych mohla napsat pokračování. Jinak já spíše píšu básničky a haiku, protože nemusím vymýšlet příběh - bojím se toho, že se zkrátka zamotám. Díky moc za hezký komentář.

    Příspěvek z 29. srpna v 11:47.
    X_NeL-a_X825_D v něm napsala:

    Skvělý příběh:-> bavilo mě to :-3 5 tlapek Určitě v psaní pokračuj moc ti to jde:-) Bude i pokračování?