Stalo se to v létě roku 2011. Tehdy mi bylo osm. Byl krásný teplý den, slunce hřálo, ptáci zpívali. Já si donesla ven párek s chlebem a můj bratr taky. Venku slídili dva hladoví psi Argon a Daisy.

Lukáš, můj brat,r vzal Sisinku (náš pejsek) ven a posadil si jí na klín. V jedné ruce měl párek a druhou rukou si přidržoval Sisink,u aby mu nespadla. Argonovi a Daisy se sbíhali sliny, byli napjatí a hladoví. Najednou vystartovala Daisy, která chtěla skočit po párku, ale místo toho vykousla oko Sisině, která zaúpěla a seskočila mému bratrovi z klína. Ten si toho asi nevšiml, byl malý, asi nechápal co se stalo. Schovala se pod lavičku, kde kňučela. Všimla si toho teta, která zděšeně vykřikla: „Sisina nemá oko!’'

Teta mi pak řekla, že jí to oko viselo na pacce. Nevím jak to popsat, viselo na tokovém provázku. Máma s tátou se seběhli, máma ji vzala do náručí, strýc nastartoval auto, na nic nečekali a jeli s ní k doktorovi. Já u toho nebyla, když se to stalo a jsem ráda, protože když jsem se o tom dozvěděla, byla jsem v šoku. Oko ji nezachránili, doktor řekl, že jí oko museli odstranit, jinak by ji bolelo. Prý ani nebude vědět, že ho nemá, ještě podotknul, že pekinézům oči vypadávají, protože mají moc velké bulvy.

Když přijeli domů Sisi místo oka měla jen stehy. Brečela jsem, všichni brečeli. Ale co se dalo dělat, hlavně, že byla v pořádku. Dávali jsme jí prášky proti bolesti, někdy taky rum. Uběhlo už šest let od té nehody. Na Sisi bez oka jsme si už zvykli a do teď jsme rádi, že byla statečná a zvládla to.

Mám jí moc ráda a doufám, že už se nic podobného nestane, nikomu to nepřeji. Děkuji za trpělivost..

* Pekinéz je dlouhosrstý, pokojový pejsek.