Z nové třídy jsem znala jen jednu holku. Zrovna ne tu nejlepší. Sedla jsem si do druhé lavice v řadě u dveří. Nyní sedím ve čtvrté lavici uprostřed. Ale to předbíhám.

Byla jsem velmi ochotná. Takže jsem si s kamarádkou vyměnila místo, aby nemusela sedět vedle holky, kterou všichni nesnášeli. Já si ji oblíbila. Nakonec jsem se v půlce šesté třídy pohádala s holkama, kvůli té holce. Stala jsem se vyvrhelem. 

V sedmé třídě mě ta holka, říkejme jí třeba Anna, prodala za popularitu. Najednou jsem byla sama proti všem. Z toho jsem se hodně těžce vysekala sama. Naučila jsem se neodpouštět a udělat si všechno sama.

V osmé třídě jsem se konečně dobojovala do pozice, kdy mě lidé tolerovali. Ale stále jsem byla ta holka, která za všechno může. Nyní, v deváté třídě mám pár lidí se kterýma se dá mluvit. Nikomu samozřejmě nic moc nesvěřuji.

Nedávno se moji spolužáci v hodině chovali děsně. Já jediná jsem tam seděla, litovala jsem učitelku, neuměla si sjednat pořádek a oni z ní měli legraci. Já jsem ji pomáhala a snažila jsem se nesmát.

Druhý den nám třídní oznámila, že jí o tom řekla učitelka a ještě někdo ze třídy. Ze všech lavic se ozývalo moje příjmení. Samozřejmě šeptem. Když třídní na chvilku odešla všichni na mě: Proč jsi jí to řekla? Snažila jsem se jim vysvětlit, že já to nebyla. Samozřejmě, že jsem té učitelce pomohla s počítačem a potom jsem se jí za třídu omluvila, jelikož jsem se za ně styděla, ale nic jsem neřekla. Držela jsem s třídou.

A pak jsem se zeptala třídní, kdo to byl a poprosila jsem ji, aby ostatním potvrdila, že jsem to nebyla já. Ale i tak mi nikdo nevěří. V mojí třídě jsou různý skupiny, kluci, holky, pipiny a jejich poskoci, skautky, holky, co propadají, ale já nepatřím nikam.

Patřím k menším, kde se cítím líp. Ze třídy často utíkám k prvňákům, jen abych nemusela být se spolužáky. Ale věčně se skrývat nemůžu.