Alíkovina

Moji zakrslí králíčci

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Když mi bylo asi tak 6 nebo 7 let, kupovali jsme našeho prvního králíčka. Mohla jsem si ho vybrat úplně sama a jeden mi hned padl do oka. Byl takový roztomilý a hnědý, byl to zakrslík. A tak jsem si ho vybrala hned, jak jsem ho uviděla.

Zakrslý králík Bertík z Domu dětí a mládeže SOVA Cheb., © MAFRA

Jakmile byl u nás doma, začal očuchávat nábytek, trochu některé věci lízat a čůral, aby si označkovat svá místa. V kleci už měl dávno pořádek a jídlo s pitím. Abychom se s ním rychleji skamarádili, dali jsme mu usušené banány. Hned přiběhl a snědl to. To už jsme si ho mohli i pohladit.

Vymýšleli jsme mu různá jména a mamku napadlo, že kdyby to byl kluk, tak by se mohl jmenovat Banysek. Já jsem s tím souhlasila. A jak jsme ho zavolali jménem Banysek, tak k nám přiběhl. To jsme si ho vzali na ruce a hladili. To už se Banysek cítil u nás jako doma.

Hráli jsme si s ním, skotačili, krmili ho, mazlili se s ním a samozřejmě jsme ho také pouštěli na chvilku ven. A tak čas rychle utíkal. Po roce jsme si koupili druhého králíčka, byl to taky kluk a pojmenovali jsme ho Ňufík.

Když jsme je zkusili oba dát ven, tak jsme je museli oddělit, protože se začali prát a honit se, no prostě jsme je ven museli vodit  "na střídačku".

Po dalších dvou letech Banysek zemřel, hodně jsme ho oplakali. Ale zůstal s námi ještě 1 králíček,  hnědo-bílý. Ten se ale na ruce nikdy nechtěl nechat vzít.

Věřím, že všechna zvířata, i ta nejmenší, se mohou stát našimi kamarády. Je potřeba být trpělivý, pečlivě se o ně starat a hlavně je mít hodně rád.

Autorka:

Tento článek byl zařazený ke zveřejnění bývalým vedením Alíka, jeho úroveň tedy nemusí odpovídat současným redakčním standardům.

» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!