Strašně dlouho jsem si přála morče. Nakoupila jsem si spousty knížek, dokonce jsem pro morčata už kupovala i jídlo, ale moji rodiče mi ho nechtěli koupit. Beznadějně jsem koukala po obchodech se zvířátky a představovala jsem si, jaký by asi byl, kdyby byl můj.

Nakonec mi ale spadlo štěstí do klína, jak se tak říká. Koupil mi ho můj kamarád a dal mi k němu i klec a základní výbavu. Jsem mu moc vděčná za to, co pro mě udělal. Moji rodiče byli sice ze začátku hrozně naštvaní, ale nakonec se s mým malým Piškotem skamarádili. Teď ho mají moc rádi. Moje mamka si s ním pořád hraje a já někdy pořád nedokážu uvěřit svému štěstí. Je to můj malej rošťák. 

Už si ani nedovedu představit, že by v noci nelítal a hlasitě nepil z napáječky, že by si nenosil svoje jídlo před budku, že by si za budkou nestavěl svou rozhlednu. Mám svého malého Piškota moc ráda a nedovedu bez něj svůj život představit. Za svoje štěstí jsem neskonale vděčná.