Jednou, když jsem přišla ze školy, se na mě maminka usmívala a řekla: "Holčičko, o prázdninách jedeme k moři!" Já jsem radostí nedokázala najít slova a mamce jsem děkovala. Ona jenom přikyvovala a řekla: "Není za co děkovat!" Byla jsem radostí bez sebe, nevěděla jsem, co říkat, co dělat, a těšila jsem se, až to řeknu ve škole.

Paní učitelka nám řekla: "Tak děti, teď vás budu číst podle abecedy a každý řekne, co bude dělat o prázdninách." A pak dodala: "O výtvarné výchově mi to namalujete a já z toho udělám nástěnku." Když na mě přišla řada, tak jsem řekla: "Já pojedu k moři." Všichni se na mě koukli s otevřenou pusou a říkali: "Co? Opravdu? Nekecáš?" Já se jen usmívala a řekla jsem, že tam opravdu jedeme.

Cesta tam nebyla zrovna nejlepší, ale stálo to za to. Přijeli jsme v šest hodin ráno a první, co jsem udělala, bylo to, že jsem se ubytovala, oblékla plavky, a běžela na pláž. "Konečně, jó, jupí!" křičela jsem a neváhala jsem skočit do vody. Potápěla jsem se, stavěla z písku hrady a všechno možné. Dokonce jsem i zkusila ochutnat moře, zda je slané, jak se říká. A opravdu bylo.

Aby nám mamka zpestřila pobyt, tak nám objednala zájezd do Barcelony, plavbu lodí do jiného města a nakonec i aquapark. Zažili jsme tam i bouřku, která vyplavila medúzu, kterou jsme pak vylovili mojí síťkou. Zažili jsme hodně zábavy a dobrodružství. Moc se mi líbil zdejší útes a písečná pláž. Vy, co jste ještě nebyli u moře: nic si z toho nedělejte, i bez toho se dá žít. A třeba vám mamka taky jednou řekne, že se tam podíváte.