Pohodlně se usaďte, nejlépe někde u kamen, a zkuste se do tohoto vyprávění položit celou duší. Příběh se stal mojí mamce a pokaždé, když nám ho vyprávěla, vštěpovala nám, jak se v takové chvíli zachovat.
Náš táta holdoval trempování a ani zimní dny ho neodradily, aby s partou kamarádů vyrazil do mrazivého pátečního dne. V přírodě hodlali strávit celý víkend. Moje mamka zůstala doma s mým bráchou, kteremu bylo tou dobou asi 5 let. Na starost měla ještě našeho psa Daka, který byl sice hodný, ale z voditka ho nešlo pustit. Kolem oběda se v sobotu rozezvonil mobil. Volal táta, že venku dost přituhlo, aby naše máma sedla na vlak a dovezla mu teplý kabát. Venku tou dobou panovalo nelidské počasí a teploty klesaly hodně pod nulu. Naše máma byla dobrá duše a nechtěla nechat tátu mrznout. Rozhodla se velice rychle.
Sbalila batoh, kabát navázala na vrch batohu, oblíkla bráchu a na vodítko připla našeho psa. MHD je dovezla na vzdálené vlakové nádraží a oni nasedli do vlaku. Čekalo je 6 zastávek a na perónu měl čekat táta. Vlak se pomalu kodrcal od zastávky k zastávce, až nakonec dorazili do cíle.
Zděšení ovšem přišlo záhy, když na perónu nikdo nestál. Mamka chvíli čekala, a když se nikdo neobjevil, vyrazila pěšinou k lesu, kde měl táta s jeho kamarády trempovat. Od nádraží k lesu trvala cesta asi půl hodiny a mamka táhla na zádech těžký batoh, za ruku vlekla bráchu a druhou rukou se přetahovala se psem. Když došli lesu, cesta do něj se dělila.
A teď která je ta pravá. Mamka tady v létě s tátou jednou byla, ale sníh dokáže krajinu tak změnit, že vám připadá docela cizí. Rozhodla se pro cestu, která jí byla povědomá, a vyšli. Šlapali hlubokým sněhem, který navíc začal z oblohy připadávat víc a víc a ráz krajiny se poměrně rychle měnil. Najednou mamka nevěděla, kde je. Cesta se pod nánosem nového sněhu ztrácela, brácha byl unavený z chůze v hlubokém sněhu a vláčet ještě na špagátu psa bylo vysilující i pro mamku. Navíc byl veliký mráz a jejich tváře bičoval ledový vítr. Začali volat, ale nikdo se neozýval zpět.
Ztraceni v lese, © DALL•E
Mamka propadala panice, sama v mrazivém lese s malým dítětem a psem. Záhy ji napadlo, že zavolá mobilem tátovi, že neví, kam dál. Ale ouha, po dlouhém prohledávání zjistila, že mobil zůstal doma. Zůstali sami, uprostřed lesa, který pořádně neznali. Brácha začal brečet, že už nemůže, ale zůstat nešlo, zmrzli by.
Mamka odepla našeho psa z vodítka, vzala bráchu do náruče a vyrazili. Nevěděli kam, ale šli. Když už mamka propadala zoufalství a bylo jí do breku, vzpomněla si, co je učili ve škole. Když se někde ztratíte, hledejte nejvyšší bod a jděte za ním. Vydrápali se tedy z lesní rokle, až nejvýš, co to šlo, a rozhlíželi se. Najednou mamka v hustém sněžení zahlédla jakýsi vysoký bod, něco jako špička kostela nebo něco podobného.
Vyrazili tím směrem rovnou za nosem. Po dlouhé a únavné cestě se ocitli venku z lesa. Úleva byla obrovská, ale co dál. Jejich úkol dovézt kabát tím ale neskončil. Znovu se vydali k lesnímu rozcestí a zvolili druhou cestu.
Šlo se špatně, byli promrzlí na kost a unavení. Mamka začala zase volat a doufala, že ji táta někde v lese zaslechne. Ale to jediné, čeho si všimla, bylo to, že se ztratil náš pes. Začali volat a hledat. Ale bylo to jako hledat smitko prachu na sloním zadku. Když už to vypadalo, že v lese zmrznou a zůstanou ztraceni nadobro, ozvalo se štěkání a kolem nich začaly praskat větve. Po nějaké chvíli se mezi smrčky objevil náš pes a za ním funěl tátův kamarád. Náš pes ho našel kousek od tábořiště, když byl na větvích, aby si mohli přitopit v ohništi. A tak ho dovedl k mamce a bráchovi.
Dovedl je k ohništi, kde sedělo asi 10 chlapů a mezi nimi náš táta. Místo díků naší mámě za dovezení kabátu přišla ledová sprcha. Kde prý s tím kabátem byli tak dlouho. To, co moje máma řekla tátovi u ohně, psát raději nebudu.
U ohniště, © DALL•E
Jaké z toho všeho plyne ponaučení? Když jdete někam, kde to neznáte, mějte u sebe mobilní telefon. Když už se stane, že se někde v lese zatouláte, nikdy nepanikařte. Přemýšlejte s chladnou hlavou, hledejte nějaký bod. Stožár, špičku kostela, nebo třeba koleje, zaposlouchejte se, zdá třeba neslysite zvuk silnice. Cokoliv, co vás dostane zpátky do civilizace.
V létě je to jiné a v zimě taky. Krajina v každém ročním období vypadá jinak a to vás může splést. Přeju vám, abyste se nikdy nikde neztratili a vždycky našli tu správnou cestu.
