Začalo to asi tak, že jsem se téměř denně koukala na japonský seriál, tzv. anime. Tehdy jsem měla za sebou teprve oslavu devátých narozenin a jak už to bývá, stalo se to, že jsem na tom začala být závislá. A ještě horší mi nyní připadá poznání, že nejenom na samotném televizním pořadu, ale i na chlapci, který v něm účinkoval. Jmenoval se Sasuke Uchiha, takový tajemný černovlasý dvanáctiletý klučina s temnou minulostí. A tak uplynul rok, oslavila jsem své první kulaté narozeniny. Změnilo se něco na mém vztahu k postavě z anime? Ne. Naopak, možná jsem ho měla ještě raději, než předtím. Kdo by ale bral tuhle platonickou lásku desetileté malé holčičky vážně? Nikdo, prakticky snad ani ona sama ne. V jedenácti letech už poměrně úspěšně rozeznáte, co je láska a co ne. Už jen proto, že tehdy moje zamilovanost k Sasukemu trošku opadla, což mělo příčinu v reálném klukovi, co se mi líbil. Jenže s ním to nevyšlo, takže co zbylo osamělé holce, která nemá kamarády, protože se od ostatních liší tím, že sleduje anime? Ano, hádáte správně, ještě víc se na fiktivní postavu upnula. Přešla jsem na gymnázium, poznávala naprosto nové lidi a najivně doufala, že tam najdu nějakého dalšího milovníka anime - tzv. otaku. A doufala jsem špatně, nikdo takový se tam nenašel. Prvně jsem z toho byla zklamaná a založila jsem si na internetu blog, možná proto, abych si tam sem tam postěžovala. To mi ale dlouho nevydrželo, znáte to - tak či tak to nikdo nečetl. A právě tehdy jsem objevila, co mě baví, a co mě dodnes jakž takž drží ve společnosti. Objevila jsem, co je to psaní fanfiction - což je psaní povídek s postavami z anime, ale pozměníte si například jejich charaktery. Založila jsem si další blog, tentokrát přímo se zaměřením na psaní fanfiction. Potkala jsem tam další otaku, kteří jsou doteď mými kamarády, když se ozvali v komentářích. Byla jsem šťastná, ačkoliv ani nyní nemám pořádné přátele ve škole. Ale moje láska k Sasukemu neopadla. Tímhle nekonečným omíláním jeho jména v povídkách, čtením mangy (což je prakticky anime v komixové verzi) a sledováním nových dílů anime jsem si ho oblíbila ještě více. Už tehdy jsem věděla, že tohohle se jen tak nezbavím. Moje třinácté narozeniny jsem slavila v září. Jsem do Sasukeho zamilovaná doteď, díky čemuž nejsem schopna žádného normálního vztahu, aniž bych svého potencionálního reálného kluka neporovnávala s "milovaným neexistujícím oblíbencem". Jeho obrázky mám na stěně v pokoji, na displeji v mobilu i jako tapetu na počítači. Když několikrát málem v anime umřel, brečela jsem, jako by mi bylo pět. Když byl smutný, tak i já jsem měla náladu pod psa. Nevím, co bych dělala, kdybych ho neměla. Nevím proč, ale v poslední době začínám věřit ve strážné anděly. Možná je to jen záminka, abych tomu svému mohla vnutit Sasukeho podobu a abych pak měla pocit, že je pořád se mnou. A já věřím, že je. Protože záleží na nás, jak bude vypadat náš strážný anděl. Možná budu působit jako blázen, ale tohle prostě zamilovanost do fiktivní postavy obnáší. Má to ale i své výhody. Tohohle kluka si může holka vytvořit podle svého. Bude takový, jakého by si přála, ať už povahou či vzhledem. Nikdy nic nikomu neřekne, protože nemůže. A nebude náladový, jako jsou chlapci reální. Nevýhoda je jasná. Nikdy nás neobejme, nevezme za ruku... Napsala jsem tento článek, protože v poradně se na zamilovanost do fiktivní postavy už pár lidí ptalo. Možná by chtěli názor někoho jiného, možná jen podpořit, že v tom nejsou sami. A máte pravdu, nejste. Je nás hodně, jen to většina veřejně nepřizná. A můj názor na to? To je snad jasné - zatím mi to poměrně vyhovuje, nemám důvod si stěžovat. Takže podle mě je mít fiktivního kluka děsně fajn. Snad jsem vám alespoň trochu pomohla...