Alíkovina

Můj (ne)normální školní den

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Je ráno. Budík mi šíleným zvoněním ohlašuje, že musím vstát. Ještě pět minut říkám si, ale je mi to na nic. Mrzutě vstanu a vypnu budík. Zase škola?!

Neochotně vstanu a jdu do koupelny. Provedu hygienu. Obleču se a pomalu se loudám do kuchyně s tím, že tam asi najdu něco dobrého. Hurá! Našla jsem svačinu do školy a něco k snědku. Vezmu si bundu, aktovku a vizitku na autobus s několika penězi.

Vyrážím vstříc tomu "ústavu", jak tomu všichni rádi říkají. Mezi ně patřím taky já. Někdy, ještě když jsem doma, tak dopisuji úkoly. No skoro pořád. Nepatřím mezi ty vzorné žáky, kteří mají vždycky všechno, ale zase na to vysloveně nekašlu. Jak říkám: zlatá střední cesta. K zastávce se loudám, co noha nohu mine a jen se dívám, ve kterých oknech se už svítí.

Dojdu k zastávce a po mně ještě několik dalších spolucestujících. Prohodíme pár slov a potom už jen čekáme, až se autobus objeví. Jestli mám říct pravdu, toho řidiče moc nemusím, ale co se dá dělat. Ukážu mu pověstnou kartičku a tři koruny. Pošle mě dál. Kývnu mu, možná na pozdrav.

Někdy se mnou chodí jeden kamarád a ten má vždycky nějakou úsměvnou připomínku k autobusům nebo cestujícím. Dneska nejel. A v autobuse je velká tlačenice. Vzpomenu si, že tomu rád říká "tlačenka". Lehce se pousměju. Dokáže pobavit, i když tu není.

Většinou stojím, protože místa na sezení nejsou. Autobus se rozjel a já lehce přemítám, jak asi bude dál probíhat den. Zastavil se a bere další lidi ze zastávky. Opět jedeme. Bude trvat už jen chviku než budeme na nádraží. Jsme tu. Nastává hromadný přesun z autobusu na čerstvý vzduch. Většinou jsem mezi prvními, kteří vystupují. Teď už jen zapnout můj orientační smysl a najít kamarádku, se kterou jdu do školy. Radostně na mě mává. Asi proto ji pojmenovali Radka.

Někdy taky čekáme na kámoše, ale ten už moc nejezdí. No, nevadí. Vyjdeme rázným ,ale zároveň šouravým krokem, jakoby s nechutí. Dorazíme před dveře. Ještě tam tak chvilku stojíme a potom příjde uklízečka. Otevírá dveře. Nastane zmatek, jekot a cinkání klíčů od skříňky. Jdu pomalu ale, musím zrychlit, protože do mě začínají všichni vrážet. Otevřu skříňku a dám do ní jen nezbytné věci.

Neochotně si beru přezůvky. Už slyším, jak někoho učitelka odchytla a kontroluje přezůvky. Beru aktovku nebo, jak tomu říkám, tzv."axnu". A rozběhnu se rychlostí jakou by mi i Usain Bolt záviděl. Hlavně nepotkat učitelku (mučitelku). A nedívat se jí do oči. Potkám ji. Zamumlám něco na způsob pozdravu a řítím se dál po schodech.

První hodina matika. Ve třídě jsem mezi spolužáky nejrychleji a absolutně nechápu, jak jsem tu třídu mohla tak rychle najít. Z aktovky beru pouzdro a z něj tři propisky. To bude stačit. Dál vytáhnu sešit a učebnici. Začínám panikařit. Byl úkol?! Nenápadně se kouknu do sešitu spolužačky. Uf. Nic nebylo. Jsem v klidu.

Do učebny vchází učitelka se svým bílým pláštěm a brýlemi. Všichni se postaví. Pokyne nám, ať si sedneme. V hodině si po sobě všichni, kromě mě, házejí různé papírky, možná se vzkazy. Je to docela otravné, ale přežít se to dá.

Než vyjdeme z učebny, ještě zkontroluji jestli není na lavici načmáraný nějaký nový vzkaz. Není. Jdu opět hledat skvěle schované učebny. Orientační smysl díkybohu funguje. Třídu jsem opět úspěšně našla.

Druhá hodina, člověk a zdraví. Tato třída se nachází dole, takže nebyl problém ji najít. Někdy mi přijde, že paní učitelka ráčkuje, ale to asi jen možná. Konec přestávky. Věci už mám nachystané. Profesorka vchází do třídy. Zase měl někdo žvýkačku. Posílá nešťastníka ke koši, ale co... mohl si za to sám. Alespoň pár zabitých minut. Učitelka nám pokyne, ať si sedneme. Hodina je celkem dobrá. My si totiž jenom vykládáme a skoro nic jiného. O hodinu později konečně zase přestávka.

Vcházím na toaletu. Zase tam jsou osmačky a malují se. Nenápadně kolem nich projdu. Nevšimly si mě. Hledám nějakou kabinku, která by nebyla obsazená. Našla jsem. Bohužel si musíme nosit kapesníky. Toaletní papíry tam zásadně nejsou. Pamatuji si, že jednou kamarádka zapomněla kapesníky a já jsem jí je přehazovala do kabinky. Jenomže nade dveřmi je lišta  a zrovna jako na potvoru, ty kapesníky tam zůstaly. No nakonec jsme je odtamtud dostaly, ale horkotěžko. Nad tou představou se musím smát. Jdu k umyvadlům a do očí mě bije rudý otisk rtěnky na zrcadle. Snažím se ho smýt, ale nejde to. Bohužel.

Třetí hodina, čeština. Naštěstí je učebna hned vedle toalety, takže nemusím nic hledat. Vcházím do třídy a vidím naši třídní učitelku sedící za katedrou. Docela potichu ji pozdravím. Ona jen kývne. Už zvoní a já rychle spěchám do lavice. Učitelka se postaví a zase všichni sborově pozdraví. Ještě někoho odchytne se žvýkačkou. Jupí, zase nějaké minuty zabité.

Velká přestávka. Hledání, hledání a opakované hledání tříd. Někdy mi to už, s prominutím, leze krkem. Ale co, vydržet se to musí. O přestávce nestíháme nic jiného, než že jen hledáme třídy. Našli jsme ji a konečně se všichni můžeme najíst. Jídlo alespoň trochu zklidní stres a paniku. Mňam!

Čtvrtá hodina, zeměpis. Někdy mi příjde, že si na mě tahle učitelka vyloženě zasedla. Nemám ji ráda. Taky učí ruštinu. Prostě typická ruštinářka. Začne zvonit a ve spěchu vejde do třídy. Na tabuli je ještě napsané ruské datum. Všichni se postavíme. Učitelka pokyne, ať si sedneme. Výuku začíná slovy: " Ukažte mi na mapě hlavní město Ruska." Nečekaně. Všichni obrací oči vzhůru. Zase to musíme přetrpět, pomyslím si. Takhle jde celá hodina.

Přestávka. Líně se šourám do učebny dějepisu. Není daleko. Jsem šťastná, že nemusíme běhat někam daleko a zase něco hledat. Tenhle učitel vždycky vysvětluje tak pomalu, jako by poučoval třeťáky. Je to nuda.

Poslední hodina. Jupí! Pátá hodina, dějepis. Všichni už jsou ve třídě. Nikdy nikdo zatím nepřišel pozdě, protože tohohle učitele nechce naštvat. Jednou vzal pravítko (takové to dřevěné) a švihl jednoho chudáka přes záda. Jen to plesklo. Au. Potom se musel postavit před tabuli a stát tam celou hodinu. Holt se neměl otáčet. Potom už jenom celou hodinu učitel povídal jen o člověku jeskynním. Někdy mi tak ten učitel připadal. Musím se téhle myšlence pousmát. Na konci hodiny už jen dá tip na referát, který asi stejně nikdo neudělá. Konec hodiny a jde se na oběd.

Oběd. Panika, stres a strach, jestli vás někdo nezašlápne nebo dokonce nepřeválcuje. Hned zazvoní. Všichni se jakoby v transu hrnou ke skříňkám. Nikdy tam nejsem mezi prvními. Škoda. Na výběr jsou dvě možnosti. Buď spěcháte a jste první nebp nespěcháte a máte čas. První varianta se mi mnohokrát nepovedla, takže se úspěšně držím varianty druhé.

Ze skříňky vítězoslavně beru klíče s čipem. Hurá, našla jsem je! Ani nevím jak v tom nehorázném nepořádku. Zamykám skříňku. Spěšně pozdravím kolemjdoucí učitele a pádím za vůní jídla. Ta "šlichta" neboli jídlo voní možná hezky, ale poživatelné opravdu není. Někdy podávají takové toxicky zelené pití. Asi proto mu říkám radioaktivní.

Řady na oběd jsou nekonečně dlouhé. Konečně jsem se dostala k tácům. Kuchařky jsou docela v pohodě. Jen jsem si sedla ke stolu a už jsem to nesu odnést. Teď už v klidu odcházím ke skříňce. Odemykám a beru nezbytné věci. Zamykám. Jdu k východu z tohohle šílenství. Jsem venku. Jupí! Pozdravím lidi z naší třídy a pádím domů.

Takhle vypadá možná můj (ne)normální školní den.

PS
Nechala jsem se inspiroval podobnými články, které tu vyšly. Snad bude zajímavá i má zkušenost, jsem na druhém stupni a jsem šesťačka.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (15)

Příspěvek z 22. července 2018 v 9:13.
číča800 v něm napsala:

hezké

Příspěvek z 9. ledna 2014 v 17:23.
rrihamirek01 v něm napsal:

Skvělé

Povedený článek děkuji

Příspěvek z 8. ledna 2014 v 16:58.
Alice70 v něm napsala:

Reakce na elissssa:

díky moc :)