Když mi bylo asi sedm let, moc jsem si přála dostat krásného a barevného papouška. Jenže problém byl v tom, že rodiče mi ho nechtěli koupit. Prosila jsem je, ale oni pořád ne, že je s tím akorát práce navíc.

Když jsem jednou přijela z tábora, můj sen se mi splnil. Ve velké kleci jsem uviděla krásného a barevného papouška. (Červeno-žluto-modrého.) Takového, jakého jsem si vždy přála. Hned jsem pro něj vymyslela jméno: Riki.

Postupně jsem ho naučila mluvit a vycvičila jsem si ho, že mi sedí na ruce, nebo dělá otočky kolem bidélka.
Každý večer ho pouštíme se proletět a povídáme si s ním. Když je venku, musíme mít zavřená okna, abychom o něj nepřišli. V létě, když je velké horko a hodně větráme, nemůžeme ho pouštět. Proto je dobré pro něj mít velkou klec, aby se aspoň trochu proletěl.

Už ho mám několik let a pořád mi dělá radost nebo mi pomáhá s domácími úkoly.
Nikdy bych se ho nevzdala ani za milion korun!