Tehdy za mnou přišla plačící babička: "Adélka umřela, táta není doma". Myslela jsem, že to se mnou sekne. Rychle jsem běžela dolů ze schodů. Adélka tam ležela uprostřed místnosti a nehnula se. Rychle jsem zavolala tátu a ten ji odvezl.

Ráno mi řekl že se oblékáme a jdeme koupit do útulku nového psa. Byla jsem ráda, že nebudu sama.

Když jsme ještě měli Adélu, vídala jsem u obchodu krásného kavalíra s šedýma očičkama. Moc sem si ho nevšímala. Až když jsme šli do útulku a prohlíželi jsme si psy, tak najednou zamířím očima na toho krásného černobílého pejska s šedýma očičkama. Byl slepý.

Řekla jsem tátovi, že ho chci. Seděl v koutě a nejedl, protože mu to ostatní snědli. Byl hrozně hubený. Zbýval mu jeden den, pak by ho utratili. Říkala jsem si, že je slepý, ale zachráním mu život, za který on nemůže.

Vzali jsme si ho. Celou cestu domů jsem ho nesla já a vymyslela jsem mu jméno Pepík. Když jsme přišli domů, začal všechno očichávat. Potom jsem mu dala žrádlo a pití. Pepíček spapal čtyři misky, dokud se nenajedl. Byla jsem ráda, že je zase šťastný.

No, teď vedle mě leží a chrupe hůř než já. Je s ním legrace,umí si hrát. Třeba já ležím na jedné straně postele, on neví, kde jsem, zakňučí, já se jenom pohnu a už se ke mě legračně řítí. A pořád dokola. Nebo se třeba plazí. Je toho hodně.

Jen chci říct, i když je pejsek nebo kočička slepá, nedávejte je pryč. Přece jenom oni za to nemůžou a nezaslouží si smrt nebo týrání.