Můj původní dědeček, Vašek, se narodil ještě před druhou světovou válkou. Naštěstí ji přežil a mohl si tak vzít moji babičku Elišku. Pro tu byla svatba s mým laskavým, silně věřícím dědečkem, vysvobozením z problémů rozpadlého předchozího manželství. Protože byla rozvedená, tehdejší lidé se na ni dívali skrz prsty. Její první manželství ale nebylo právě šťastné: bylo domluvené adoptivní maminkou a její kamarádkou. 

První manžel babičku neměl rád. Doslechl se, že je to adoptovaná Němka. Máte asi určitou představu, v jaké lásce měli Češi po válce Němce. Vašek ale na babičce viděl jen její dobré vlastnosti a že se narodila v pohraničí jí prominul snad proto, že tehdy německy už ani trochu neuměla.

Pak přišla ruská okupace. Vašek byl kulak, bohatý statkář. Měl spoustu polí, hospodářských zvířat a kus lesa v okolí vsi. Tehdy vznikaly kolchozy, takže mu většina byla zabavena. Vašek nechtěl vstoupit do kolchozu, který mu ukradl téměř všechen majetek, jež jeho rodina po generace budovala. Tak mu bylo znemožněno obchodovat a rodina čítající mladé manžele a tři děti neměla žádné příjmy. Přežívali díky podpoře židovských přátel, kterým Vaškovi rodiče během války poskytli útočiště.

Eliška se naučila rusky a začala se Sovětským svazem spolupracovat. Dělala učitelku a vychovávala pionýry. Proto směla cestovat - samozřejmě jen po území Sovětského svazu - a zajistila rodině nějaké to živobytí. Vašek ale nechtěl ztratit svou hrdost. Stát ho tedy poslal na nucené práce, které nebyly nijak placeny. Pracovalo se v těžkých podmínkách, v zimě, prakticky bez jídla. Můj děda Vašek v těchto podmínkách těžce onemocněl a předčasně nás opustil. 

Eliška si o mnoho let později našla mého druhého dědu, Zdendu. Toho jsem znala i já. Mládí prožil v Praze a na stará kolena se přestěhoval do Jižních Čech, kde poznal Elišku.

Se Zdendou jsme si povídali hlavně o tom, jak tehdy Praha vypadala jinak. V zimě padaly silné vrstvy sněhu a Vltava zamrzala, takže se na ní dalo bruslit. Město bylo podstatně menší a zástavba vypadala jinak. Když byl ještě malý, vracel se ze školy domů. Ulice, které cestou míjel, byly ten den prázdné. Maminky kamarádů na něj volaly z oken, ať se k nim běží schovat, že je zle a jistě se bude střílet. Zpoza rohu vycházel kouř a ve vzduchu byla podivná atmosféra. 

Byl to den, kdy proběhl atentát na Reinharda Heydricha a můj dědeček Zdenda náhodou bydlel poblíž ulice, kde k němu došlo. V následující době skutečně nebylo lidem moc do smíchu, ale těm, kteří na onom místě bydleli, se naštěstí nic nestalo.

Protože Zdendova rodina neměla nic, co by si Sovětský Svaz mohl přisvojit, žádné křivdy se jim tehdy nestaly. Na ty časy Zdenda vždy vzpomínal v dobrém. Také uměl rusky a on a Eliška si dopisovali s přáteli, které měli rozesety po dnes již rozpadlém Sovětském svazu. Taky si často zpívali. Dělali o svých vzpomínkách rozhovory pro různé magazíny a pro rádia. 

Znalost osudů našich předků, z mého tatínka a později i ze mě a mých sourozenců vychovala lidi, kteří vědí, že situace má vždy více úhlů pohledu. Pro některé rodiny byla totalita vysvobození, pro některé čiré peklo. Proto nás bolí, když si lidé nechtějí připustit, že tak je to i se vším ostatním.

Každý by se měl naučit vcítit do role jiného a nikdo by si neměl osvojit jedinou pravdu, podle které vede svůj život.