Stěhovali jsme se z panelového domu do domu maminčina přítele. Kvůli nákladům na stěhovávání jsme prostě neměli na všechno, ale mě to neomezovalo.
Jedna holka se mi při tělocviku smála, že nemám růžové tepláky barbie. Pak už se mi dokázala vysmát za kde co. Já chodívala s pláčem domů a mrzelo mne to. Mně bylo totiž jedno jestli mám na sobě to nebo ono, trápil mě ten výsměch.
Ta holka chodila na plavání a do trilionu dalších kroužků, vždy byla celá Adidas a tak se mi začalo vysmívat celé okolí. Mamka to jednoho dne už nevydržela a šla do školy. Všechno řekla paní učitelce. A paní učitelka si s tou holkou promluvila a já měla konečně klid. Byla jsem šťastná holčička s milující rodinou.
Rok na to se mi narodila druhá sestřička, malé sluníčko. Hned byl můj život o dalších 100 procent šťastnější. Rok za rokem šel, já byla normální průměrná holka.
Měla jsem nejlepší kamarádku. O té jsem se dozvěděla, že mě za rohem pomlouvá. Ale já už neudělala takovou chybu jako minule . Postavila jsem se k tomu čelem a přestala s ní kamarádit.
Kamarádila jsem s holkou, se kterou se nebavili ostatní, protože měla akné. Byla to normální holka. Byly jsme kamarádky na život a na smrt. Ale paní učitelka nás přesadila. Seděla jsem s tou, která mě pomlouvala. A začaly jsme se znovu kamarádit a já ztrácím tu, se kterou jsme byly kamarádky na život a na smrt .
Kdybych to mohla vrátit, udělám to úplně jinak. Teď toho lituju, vrátit to nejde.