Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Můj první příběh – Fantazie napříč novou základkou

    vydáno  •  Povídky

    Ahojky. =) Nedávno jsem vyštrachala ve svém počítači složku z doby, kdy jsem nastoupila do šesté třídy. Našla jsem zde svůj první příběh, který jsem v té době sepsala. Jednalo se o můj výmysl na podkladě snů, které se mi v té době zdávaly. Snad vás čtení bude bavit!

    Postavy - škola, © BakerStreet

    $>Fantazie napříč novou základkou$>

    1. část
    „To je tvá škola!“ pověděla mi Terry hned u vchodových dveří. „Já ti nevím, nespletla sis to?“ „Co se ti tu nezdá?“ zvýšila na mě má nová spolužačka hlas. Pokrčila jsem rameny a nechtěla nic víc slyšet. Ocitla jsem se v dlouhé chodbě, která neměla konce. „Hej, ty!“ ozval se výkřik za mými zády. Myslela jsem, že je to Terka. „Terry?“ „Jak si může mé jméno někdo splést?“ Nebyla to. Byl to dost neznámý hlas, který mě odvedl do mé budoucí třídy. Všude samé plakáty a po zdech nápisy. Jeden z plakátů se mi zdál, jako by sem nepatřil. Tloukl mě do očí. „Kdo na něm je?“ zeptala jsem se jednoho kluka ze třídy. „Ten tanečník? To je jeden týpek, dost holek na něj letí, i když nechápu, co na něm viděj. Já kdybych byl holka, neotočím se po něm, ale ty si ním teď okouzlená jako většina.“ dořekl poslední větu, kopl do sebe zbytek energetického nápoje a odešel ze dveří. Jako by úplně odešel ze světa. Chtěla jsem ho dohnat s otázkou, jak na to přišel, ale už bylo pozdě.

    Zazvonilo na hodinu. Kam se všichni ztratili? Strach odejít mě mlátil do zad, ale musela jsem. Co kdyby ta matematika byla zrovna dnes a na nové škole zábavná, a já na ni nepřišla. Co kdyby se tam objevil můj vysněný kluk z plakátu a neměl si ke komu sednout. Šrotily mi hlavou otázky a bylo jich čím dál víc. Asi bych se měla zvednout a jít tu učebnu matematiky hledat. Brala jsem to jako výzvu. Vyšla do té dlouhé černé chodby a rozeběhla se prvním směrem. Po dvaceti minutách běhu jsem se opřela o zábradlí se slovy: vzdávám se. Nakonec přeci jen jsem si stoupla na první schod, že se tedy pokusím někam se dostat. Moc dobrý nápad to nebyl, protože druhé schodiště nemělo zábradlí, a to horší bylo, že schody děsně klouzaly a já se viděla rozplesklá u dveří od sklepa. Chtěla jsem se otočit zpět, ale patro, na kterém se má třída vyskytovala, jsem už nenašla. Vešla jsem do prvních vrat, které tu šly otevřít - nebyly zamčeny. „Tohle je... Tohle je kolej?“

    Nikoho jsem tu neznala. Ne, že by to tu nebylo pěkné, ale zdržovat se tady čtvrt hodiny po zvonění? Na to nebyl čas. Ale nic jiného stejně nezbývalo, než počkat, až zazvoní. Někdo by mi kdyžtak mohl pomoci. Rozhlížela jsem se po místnostech, až se do mě natáhla hrozná zima. Zima se strachem dohromady a s nevěřícností, kde to vlastně jsem. Na chvíli jsem padla do mdlob, dokud mě nevzbudil něčí hlas. „Nebbio, jsi to ty...“ „Ehm... Jo.“ Nedocházelo mi, kdo to na mě mluví. Otevřela jsem oči, prohrábla vlasy a snažila si rozpomenout na ten známý hlas. „Sebastián!“ „Nebbio, věděl jsem, že si vzpomeneš. Chybíš mi, co jsem na té vysoké škole, nemám na nic čas. A ti vymaštěnci u nás doma, ty mě fakt k životu nenakopnou. Konečně je tu někdo normální, s kým můžu poklábosit.“ Na chvíli mi úplně vypnul mozek a sledovala jsem Sebastiánovy pohyby. Byl jedno období můj nejlepší kamarád... „Také jsi mi chyběl, ale teď se potřebuju dostat do učebny zeměpisu, nebo mě učitel zabije!“ „Já už bych se tam radši neukázal.“ V tu ránu zazvonilo na přestávku. Nahrnulo se sem milióny studentů a já nestíhala zaměřovat. Rychle jsem zdrhla a ani se nestihla se Sebastiánem rozloučit. Nevěděla jsem, kam běžím. Stejně budu mít zmeškanou hodinu a možná i další. Na obou stranách byly dveře k pokojům a na potvoru žádné schodiště. Oči mi létaly po každém nápise a nestíhala jsem pomalu ani dýchat. V jedné ze zatáček jsem narazila do toho kluka ze třídy. „Kde ses toulala? Ten retardovanej matematikář si ani nevšiml, že tam nejsi. To máš jediné štěstí, ale teď už ti to nevyjde. Máme zeměpis. Utíkej touhle zkratkou do třídy.“ ukázal na nouzový východ, který mě pro tuhle chvíli zachránil. Než jsem stačila zadrmolit jakékoliv slovo, byl pryč. Schody vypadaly normálně, zábradlí měly, tak nebylo čeho se bát.

    2. část
    Došla jsem k učebně zeměpisu, když už všichni byli uvnitř. Místnost byla ještě děsivější, než naše třída. Aby to s těmi barvami nepřehnali... Sedla jsem si k Terry a dala se s ní do řeči. Byla jediná, se kterou se tady dalo mluvit, než náš dialog přerušil učitel zeměpisu. Byl to takový komiksový blázínek a všechno to tu měl na háku. „Taaak žáci. Tolik se mi po vás stýskalo, prázdniny byly dlouhé... A máme tu novou žačku... Nebbio? Pojď mi něco o sobě říct.“

    Začalo mi tlouct srdce jako o život a dost jsem se styděla. Pomaličku jsem došla k tabuli a koktavým hlasem pronesla: „Jsem Nebbia.“ „To všichni víme!“ smál se ten rapl ze zadní lavice a mně bylo ještě hůř. Žmoulala jsem v dlani klíček od skříňky a modlila se, aby mě poslal zpátky do lavice. „Přistěhovali jsme se do Horní Lhůty, ale zatím je to tu pro mne moc velké... A barevné...“ Pan učitel se pousmál do levého koutku. „Jevíš se mi jako fajn školačka, ale budu od tebe něco potřebovat. Zajdi do šaten a ze skříňky číslo devětadvacet přines jedinou krabici, kterou uvnitř spatříš.“ Já hned souhlasila a vyběhla ze třídy. Chtěla jsem jít opět tou zkratkou, ale ta už tam nebyla. Nezbývalo mi nic jiného, než jít po těch „padacích“ schodech. Jak můžou všichni tak rychle vyběhnout nahoru a já lezu po čtyřech? To stejné nastalo, když jsem se je snažila sejít do posledního patra. Nebylo čeho se chytnout a to lino pěkně klouzalo. Šatny nebylo těžké najít. Jen větší problém mi dělalo, najít tu krabici. Zrovna jednu ze skříněk otevírala zcela neznáma žena, studentka. Uslyšela, že někdo jde a stačila se schovat za roh. Oči mi sjely na žlutou skříňku vpravo u zdi, na níž se psalo: šatna dvacetdevět. Otevřela jsem ji klíčkem, který mi učitel půjčil. Ze začátku nešla otevřít, ale pak se poštěstilo. Uvnitř stála obří, dřevěná a uzavřená krabice. Slíbila jsem zeměpisářovi, že ji přinesu, tak jsem ji bez váhání vzala. Vrátila jsem se přesně na zvonění, kde už mě u dveří vyhlížel učitel. „Áá, děkuji má nová žačko, brzy ti odvděčím nějakou dobrou známkou...“

    Něco se mi nezdálo. Šla jsem potichu za ním ke kabinetu. Nehlídala jsem cestu, nic. On pak zašel do svých dveří a ty za sebou zabouchl. Nebylo přes ně nic moc slyšet, ale základy ano. „Teď se přiznej, co v té krabici máš.“ zaslechla jsem, jak se učitel zlobí. „Já, já...“
    „Otevři ji!“ Bouchnul do stolu, nebo mi to alespoň tak podle zvuku rány přišlo. „Já ji otevřu.“ pověděl tiše ženský hlas. Pak jsem slyšela jen trhání papíru a několik sprostých slov. „Deniso, kolika lidem jsi ty chemikálie nalila? Skrytá kamera tě natočila, jak je naléváš do pití jednomu spolužákovi.“ „Ano, on...“ Zbytkům slov jsem nerozuměla, nebylo dobře slyšet přes ta dřevěná vrata. „Tohle se musí řešit v ředitelně.“ dořekl a rozrazil dveře, že mě málem smetl. Já dělala, že se koukám z okna.

    Najednou se stalo to, na co už nikdy nezapomenu. Naproti se otevřelo okno a v něm stál Sebastián. „Ty jeden kriple, za tvé podrazy a podvody ti dodatečně děkuji!“ Záhadná ruka, do mého jediného kamaráda, kterého jsem znala roky a vždy mi se vším pomáhal, drcnula, a já zavřela oči. Tohle nechci vědět. Pak už jsem slyšela jen dopad na zem a z konce tmavé chodby hlasitý smích. Byla jsem dost odvážná na místo činu jít. Nikdo tam naštěstí nebyl. Jen otevřené okno a pár střepů na zemi. Vyklonila jsem se z okna a dost mě překvapila jistá věc. Sebastiána jsem neviděla.
    Rozeběhla jsem se tam, odkud nebyla možnost návratu. Sama jsem nevěděla, kam běžím. Chvílemi se mi zdálo, že jsem se dostala do slepých chodeb, ale vždy jsem se ze spletitých bludišť dostala. V každém patře to vypadalo nemlich stejně. Záhadně jsem se dostala na půdu školy, odkud opravdu nemohlo být návratu. Zpozorovala jsem tam jen jedny dveře a to od ředitelny. Vyběhla z nich ta žena, která údajně nalila spolužákovi tzv. specixid do pití. Pořád si opakovala: „To bylo naposled, to bylo naposled.“ Seběhla po schodech rychlostí blesku a byla pryč.
    Od téhle chvíle jsem ji už na škole neviděla. A asi jedině dobře.

    3. část
    Byla středa a podezřele se mi dnes do ničeho nechtělo. Dívala jsem se na spolužáky jako na samozřejmost a nevěděla jsem, jak se s nimi dát do řeči. Terry se houpala na židli a chvilkami po mně pokukovala. Ten kluk se zas celou přestávku křupal Chipsy. “Jak můžete být všichni tak v klidu?“ Nedalo mi to, tak jsem se zeptala. Terry se usmála. „Vždyť se tu nic zlého neděje.“ Já už na téhle škole prožila dost. Chybělo mi takové to bezstarostné sedění v lavici a počítání příkladů. Tady jen vytáhnu paty ze třídy, něco se stane. Ale přesto jsem je znovu vytáhla. Dostala jsem strašnou chuť na sladké. „Nebbio, půjdeš se mnou do bufetu?“, oslovil mě jeden kluk ze třídy. „Jsem Gany. Slyšela si o tom pokusu o vraždu?“ Snažil se najít společnou řeč. Tu já našla zatím jen s Terry. „Ano, slyšela. Jen nevím, jak vyšetřování dopadlo.“
    „Ta Denisa se snažila otrávit mého bratrance. Já našel v šatně zkumavku s nějakou tmavěmodrou látkou. Vylil jsem ji do umyvadla a místo ní naředil modrou temperu s černou, aby to vypadalo jako ta látka. Ona si toho nevšimla, zkumavku vzala a zavřela do dřevěné krabice. Ve třídě se tím snažila otrávit bratrance, ale mylně. To jsem chytrej, co?“ Já svého nového přítele ani moc neposlochala, měl hezký hlas a to mi stačilo. Dokonce jsem na chvíli zapomněla na toho kluka z plakátu, a to už musí být.

    Došli jsme do bufetu celí udýchaní a stoupli jsme si do fronty. Přišlo mi, že tam stojí tři čtvrtě naší základky. „Tady budem čekat hodinu.“ zamumlala jsem pro sebe. Gany se snažil předběhnout jednoho frajírka před námi, ale ten si držel své místo jak mohl. Já začala cítit, jak mi adrenalin stoupá do mozku a smíšené pocity se mění ve vztek. Škubla jsem hlavou a spatřila... Spatřila jsem Sebastiána. „Ty jsi přeci mrtvý!“ Vyděšeně jsem vykřikla. „Jak vidíš, nejsem.“ „Jseš!“ vyhrkla jsem, ale za ním se zase objevila ta silueta, která se ho snažila shodit z okna. Dostala jsem záchvat a v tu chvíli jsem myslela, že ho prohodím sklem od bufetu. Nakonec jsem začala být rozumná. Gany to celé taky viděl a začal křičet, že máme na škole psychopata a blázna. On si sedl do kouta a myslel, že si ho nikdo nevšimne. Přes černý klobouk mu nebylo vidět do očí, ani rozeznat, kolik mu je.

    Policie to celé už druhým vyšetřovala a Sebastián se zpověděl, že ho ta silueta už nějakou dobu pronásleduje. Taky zůstalo na déle záhadou, jak mohl Sebastián přežít takový pád z okna. Já jsem zrovna seděla s Ganym v bufetu na hamburgeru, než jsem prožila něco nečekaného. Ta osoba v černém, záhadná silueta, za námi přišla se slovy: „Kde je policie. Zavolejte polici. Jdu se svěřit.“ Já jsem vytočila 118 a čekala jsem, až dorazí. Gany čekal u hlavního vchodu do školy společně s ředitelem a ostatními. Už z dálky se ozývala siréna a my čekali, až se tu každou chvíli vynoří. Nečekali jsme dlouho. Z policejního auta vystoupil mladý, docela sympatický vyšetřovatel a šel na jisto. Tu ho už u dveří zadržela menší postava: „Potřebuji se přiznat. Já chtěl, aby Sebastián zemřel. Netušil jsem, že pád ze sedmého patra přežije.“ Sebastián stál pár metrů vedle a docela ho to i pobavilo. Začal se už cítit klidně. Vyšetřovatel se na osobu podíval zblízka, strhnul jí z očí černý hadr a z hlavy kloubouk. Ve skutečnosti to byl Michael. Jeden z nejznámějších tanečníků na škole. Ten neměl něco v hlavě v pořádku. Stylizoval se do rolí komiksových postav a chtěl být pravý hrdina. Nakonec se z něj stal očima ostatních blázen a vrah. Ještě se přiznal za dvojnásobnou šikanu a podvody. Sebastián se už jen usmíval. Ležel na modrým běhouně opřený o svůj školní batoh. Tohle jsem si do svého deníka fakt zapsat musela.

    4. část
    Po škole jsem se šla projít do města. Obloha byla jasná, za boha by mě nenapadlo, kolikátého je. V kalendáři svítilo jedenáctého září a já to přehlédla. Jeden den v roce, kdy se setmí ve čtyři odpoledne, až tak, že není vidět na krok. Náměstí bylo celkem osvětlené a já se vydala právě opačným směrem. Zašla jsem za radnici, kde hodiny odbily čtvrtou odpoledne. Setmělo se z minuty na minutu, že nebylo vidět na metr. Hledala jsem po kapsách baterku, bohužel našla jen vybitý mobil. Všude se rozléhaly tajuplné zvuky jako v tom nejhorším snu. Najednou do mě někdo zezadu štouchl. „Ach, tady taky někdo zapomněl, kolikátého je?“ ozval se vyděšený hlas. Ano, byla to Denisa. „Deniso, vím, že jsi to ty. Prosím, mě nech žít!“ Nenapadlo mě nic chytřejšího. Byla jsem dost roztěkaná, než jsem zahlédla něco, co nás dvě zachránilo. Jela kolem noční hlídka a všimla si nás dvou. „Slečny, co tu děláte takhle potmě? Nechcete odvézt do bezpečí? Toulaj se tu Joniliaz, právě v tenhle den.“ Souhlasili jsme, protože na nás mluvil právě ten sympaťák ze včera. Denisa měla krapet špatné svědomí. Měla štěstí, že ji neznal. Odvezl nás znovu na osvětlené náměstí, které vypadá jako za normálního dne. Během několika minut se rozednilo i v těch tmavých částech města a já mohla jít v pohodě domů. I když uvnitř sebe jsem se moc v pohodě necítila.

    Přišla jsem do školy jako každý jiný den. Šátrala jsem v kapse po klíčku a byla po nějaké době zase v tom klidu, v jakém jsem bývala ještě na mé staré škole a v mém milovaném městečku, než to všechno začalo zase od začátku. Na zemi seděl kluk, který vypadal jako Gany. Měl rysy jako on, i stejně kaštanové oči. Letmo se na mě podíval, ale dál si hleděl svého. Pak vytáhl z kabely něco, co bych v ten moment nečekala. Sklenici s tmavě modrou kapalinou. Jistě, byl v ní specixid. Chvíli jej lžičkou míchal, pak ho do sebe kopnul. Protočily se mu zorničky a začal se hlasitě smát. „Kdyby ta hlupačka četla pozorně, nemusela mi nalejt temperu místo specixidu. Už bych tu dávno nebyl.” Nevěřila jsem vlastním uším. Takže Denisa nakonec nebyla ta mrcha, jen chtěla pro svého přítele udělat to, co si přál. Ale skoncovat s životem takhle mladý... Chtěla jsem mu to vytknout, ale bála jsem se jeho reakce. Nenápadně jsem se vyplížila z šaten. Asi jsem si opět spletla směr, dostala jsem se do nějaké obří drogerie. V dálce jsem zahlédla Terry. Ta je moje záchrana, ta mi pomůže! Běžela jsem za ní, jenže ona to nebyla. Začala jsem se cítit smutně. Chtěla jsem zavolat svýmu tátovi, ať pro mě přijede a tuhle budovu podpálí. I v té drogerce byly ty hrozné běhouny, které mi naháněly největší strach. Začala jsem bláznit a čekala jsem, že tady zešílím. Snažila jsem se najít cestu odsud pryč, ale marně. Všude se objevovaly další a další regály, které se začínaly měnit v nekonečnou knihovnu. Bylo to jak v neskutečném sci-fi. Asi by bylo nejlepší si chvíli odpočinout. Vyslovila jsem ze zoufalství poslední větu. Vzala si na čtení první knížku, která mi sjela pod ruku. Jmenovala se Vrah v Černém. Popisovala příběh jednoho kluka. Příběh se docela podobal tomu, co se přihodilo u nás na škole. Šel kolem zrovna knihovník a podíval se skrze mě. „Zajímavá knížka. Nedávno byla zfilmována, přímo na naší škole.“ Já jen přikývla, protože mi nechtělo být trapně, když jsem si myslela, že to je reál. Mýma očima vše vypadá jinak, než doopravdy je. I tahle knihovna zas tak nekonečná není. Zvedla jsem se z křesla, rozloučila se s knihovníkem a šla do své třídy.

    Tam na mě čekal opět učitel zeměpisu. „Kdepak ses zdržela, naše Nebbio?“ Už tu jeho intonaci jsem nemusela. „Ehm, ještě jsem něco někde řešila...“ Učitel se zamračil a na oplátku ironicky usmál. „Taaak Nebbio, čeká tě další práce. Odnes všechno tohle harampádí na půdu!“ Ta jsem skoro vůbec nevěděla, kde leží, ale pohoda. Na druhou stranu jsem byla šťastná, že jsem utekla z výuky. Vzala jsem to výtahem, ať mám více času pro sebe. Ono by to možná vyšlo nastejno, výtah jel tak pomalu, že bych v něm v klidu stihla napsat tři slohové práce. Vystoupila jsem v předposledním patře a hledala dveře od půdy. Ty byly vykopnuté, tak jsem klíč ani nevyužila. V dálce hučel vysavač a každým krokem se ke mně přibližoval. Místnost byla malá, ale kolik se do ní vešlo věcí... Všechno to harampádí jsem rozložila k malému okénku a dveře tiše přivřela. Hukot vysavače na chvíli ztichl. Za mnou se rozrazila vrata od zkušební haly a v nich... V nich... „Zatraceně! Proč mi to neřekl! Proč?! Mohl tu být!“ Bylo to poprvé a snad naposled, co jsem viděla Ganyho brečet. Bylo mi ho líto a možná proto jsem ho hned u dveří objala. Ano, líbil se mi, ale hlavně jsem si přála, aby on byl v klidu, když já už nikdy nebudu.

    5. část
    Tuhle noc jsem se dost děsivě vzbudila. Děsil mě ve snech on! V kulise jsem slyšela hukot stroje a ty koberce. Byl to pravdivý sen. Radši bych se ocitla kdekoli jinde. V tu ránu mi zazvonil mobil. Rozespalým hlasem jsem zahuhňala: „Mami? Ty nespíš?“
    „Rychle se obleč, hoří nám dům!“ To je poslední, co chybělo. Natáhla jsem si kalhoty, nazula sandále a vyběhla před barák. Oheň se ke mně přibližoval. Nic tak hrozného jsem nezažila a hasiči pořád nejeli. Táta na mě volal: „Nasedněte do auta! Odvezu vás na chatu, ta snad nehoří.“ „Ještě vtípkuj.“ zlobila se mamka. Já se tentokrát třásla jako ratlík a nemohla jsem si pomoci. Nakonec jsme obě poslechly a táta nás hodil na chatu. Nesměla jsem se podívat za sebe z okna. Zdálo se mi, jak se ty plameny řítí za námi a ničí vše, kolem čeho projedeme. Ono to zas tak černé není.

    Rána jsem se dočkala, bohužel i školy.
    Šatny byly překvapivě zavřené, a tak jsem se ani nepřezouvala. Všimla jsem si na zdi nějakého tabla. Bylo to jako černé na bílém: Bernd Christian zemřel dne 12. 9. 2079. Mohl tu s námi žít... Dost mě to ťalo, hlavně kvůli Ganymu.
    Vešla jsem do učebny třídy jako každý jiný den, ale zarazilo mě i to, že v ní nedýchal živáček. Asi jsou všichni na hodině dějepisu, napadlo mě, ale nijak spěchat se mi nechtělo. Docela jsem pocítila zimu, opřela jsem se o topení. „Slečno, taky si chcete koupit lístek na představení deváťáků?“ Prvně jsem přemýšlela, kdo to na mě mluví, protože jsem o žádným představení neslyšela, ale přecejen jsem souhlasila. Měla jsem poslední padesátikorunu a představení zaplatila. Jen mě nějak nenapadlo se zeptat, kde bude. Teda jestli už nezačíná...

    Po chvilce sezení jsem šla hledat pomyslné ohnisko. Na hlavní chodbě jsem potkala herce, který by mohl vědět. Podíval se na mě tak vyčítavě, že jsem se zeptat netroufla. Nakonec mě oslovil sám. „Zdravím, blondýno, já to tu celé sponzoruji, tak bližší informace vím moc dobře. Kehame tě na představení dovede.“ „Kdo je Kehame?“ Představovala jsem si toho frajírka, který by se tak mohl jmenovat. Šok! Přišel ke mně malý robotický pejsek a dvakrát zaštěkal. „Tím naznačuje: Jdi!“ Poslechla jsem. Ratlík mě vedl někam do šaten. To jsem tam mohla rovnou zůstat... Postavil se na zadní u zavřených dveří a já zdaleka nechápala, zda mám jít dovnitř, nebo čekat. Naštěstí mě zanedlouho odchytil Gany a zatáhl mě za dveře do koncertní haly.

    Představení začalo. Na pódiu přišlo asi sedm chlapců v černých oblecích. Gany se na mě usmál do ubou koutků a zadrmolil: „Ten druhý z prava je ten tvůj Ben.“
    „Beníku jo!“ Rozléhal se hlasitý výkřik za mými zády a po něm potlesk. Trhla jsem hlavou a za mnou stála Hill, kterou jsem dosud znala jen z televize. Mrkla na mě a dál se koukala na svého bráchu. Z druhé strany si ke mně přisedl ten kluk ze třídy. Chtělo se mu asi se mnou flirtovat, furt na mě házel zaláskované cukrbliky, letmé pohledy se měnily v pošťuchování. Já tentokrát měla oči jen pro Bena a pro nikoho jiného. V tom šoku, že je Ben tady, jsem to chtěla vykřičet do celého světa. „Hill, tvůj bratr je tak sladký. Je pěkný, je prostě... Hezký.“ Křičela jsem na Hill, ale ta mě neposlouchala. Zahlédla jsem, jak se mi Gany tiše směje. Dále jsem zaregistrovala, jaký ten kluk ze třídy nahodil výraz, když slyšel, že se mi ten mladý tanečník líbí. Čas najednou uběhl jak voda a představení skončilo. A teď uvidím Bena naposledy... Chtěla jsem na něj počkat, ale to bych se asi nedočkala. Vyšla jsem před dveře a zaslechla hlasité rány. „Ten herec je asi blázen. Toho je slyšet na sto kilometrů.“ Prohrábl si Gany své háro a odešel do třídy. Šla jsem po zvuku, který mě zavedl do nejhlubšího sklepa. Škvírkou ve dveřích jsem uviděla herce, jak ... To nechci vidět! Chytla jsem si hlavu. Herec držel v ruce sekeru a třískal do něčeho kovového. Ano, byl to Kehame. Chudák, mi pomohl, i když to byl jen robot. „Nechtěla bys se mnou hrát ve filmu?“ nečekaně se mě herec zeptal. Se slzama v očích jsem přikývla. „Ale to budeš muset rozmlátit poslední části tvého přítele Kehama, ať vím, jakou máš sílu a výdrž.“ „To ne!“ vykřikla jsem a snažila se utéct. „To byla jenom zkouška, ve filmu budeš likvidovat Joniliáše, to bude těžší.“ Já už zbytky slov nevnímala a najednou jsem se ocitla u sebe v pokoji. „Nebbio, vstávej do školy!“ volala na mě mamka. „Připrav se na první den na nové škole.“ Já se pousmála a teprv teď mi došlo, že to celé byl jen sen. Popadla jsem aktovku a skočila do tátova auta. Chvilku jsem mlčky seděla, protože jsem měla strach. „Dcerko, vidíš v dálce tu vysokou futuristickou budovu? Ode dnes ji jmenuj tvá škola!“ Ukázal táta mohutnou stavbu. „Ehm, čekala jsem něco v tomto nádechu.“ zakoktala jsem. „Nemusíš mít strach, mluvil jsem s tvým budoucím třídním učitelem, a ten mi pověděl, že není čeho se strachovat. A navíc budeš sedět v lavici s klukem, který se jmenuje Ben a je to skvělý tanečník. Máš se na co těšit.“ Až teď se mi ulevilo.

    Možná vám příběh přišel poněkud zvláštní, ale i takové nápady pro psaní příběhů mě dříve napadaly. Hlavní podněty pro psaní v té době byly škola a mé bláznivé sny.:-)$> Zatím, pa!

    Na závěr si můžete vyplnit krátký testík!

    Test: Kdo jsi z knížky Fantazie napříč novou základkou?

    1. Jak se těšíš do školy?
    A) Šíleně!
    B) Tak nějak normálně.
    C) Prospím.
    D) Přežiju to tam, nové vědomosti přijímám.
    E) Bude zábava. :)
    F) Netěším, půjdu tancovat!

    2. Jakou máš vlastnost?
    A) Umím zvednout náladu. :)
    B) Malý cholerik.
    C) Spíše tichý/á, nenápadný/á.
    D) Smíšek, až ironický.
    E) Udělám pro přátelé vše!
    F) Snaživý.

    3. Nejoblíbenější místo ve škole:
    A) Ve své třídě.
    B) V bufetu.
    C) Zavřený na záchodě.
    D) Ve škole? Na koleji se v klidu učím!
    E) V laboratoři.
    F) V koncertním sále.

    4. Čeho se bojíš?
    A) Ticha.
    B) Ničeho přece!
    C) Budoucnosti.
    D) Jsem hrdina. :D
    E) Tmy.
    F) Lásky.

    5. Co na škole nenávidíš?
    A) Nic! Všechno miluju.
    B) Asi ty modrý koberce...
    C) Jak se všichni smějí.
    D) Asi zkoušky. :D
    E) Ředitelnu. :D
    F) Většinu věcí...


    6. Na jaké chodíš kroužky?
    A) Na kreslení.
    B) Na programování.
    C) Nic nehrozí. :D
    D) Asi ty šachy a základy herectví...
    E) Vaření, zpěv... Toho je!
    F) Jednoznačně tanec!

    7. Jak se oblékáš?
    A) Sportovně.
    B) Musím se líbit. :D
    C) Něco, abych nezmrzl/a.
    D) Tepláky, triko...
    E) Jako šašek. :D
    F) Sako, kalhoty, klobouk.

    Výsledky:
    Nejvíc odpovědí A)
    Ty si podej ruce s Terry. Jsi zábavný/á, plný/á adrenalinu. Jsi třídní showman, ale i šašek. Dávej pozor, co komu řekneš! Někdy více mluvíš, než myslíš.

    Nejvíc odpovědí B)
    Gany? Asi se bavím s Ganym. Máš svoje plusy i mínusy. Jsi sympaťák a žádnou legraci nezkazíš. Ale pozor na záchvaty vzteku!

    Nejvíc odpovědí C)
    Nic tě nebaví, do ničeho se ti nechce... To jsi celý/á ty, Bernde. Nejradši by ses zabil/a, ale jsi líný/á dojít k oknu. Celý život bys nejradši prospal/a.

    Nejvíc odpovědí D)
    Sebastiáne, jsi inteligent. Někdy si sice myslíš, jaká jsi hvězda, ale nikdo jiný krom tebe to nevidí. Umíš se chovat mile, ale i být za největšího zmetka na škole! Všechno pečlivě promýšlíš...

    Nejvíc odpovědí E)
    Jsi Denisa jak vyšitý/á. Máš dost nápadů. Snesl/a bys člověku modré z nebe, udělal/a pro dotyčného cokoliv. Pozor, můžeš z toho mít problémy!

    Nejvíc odpovědí F)
    Bene? Slyšíš mě přes tu hlasitou hudbu? Ty miluješ jednu věc a nic víc tě nezajímá. Máš svůj styl a lidi tě mají rádi.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!