Před začátkem túry jsme se museli nejdříve zaregistrovat. Po registraci jsme se ukázali člověku, který tuto túru vedl, aby mohl zapsat účastníky. Náš tým ale musel čekat tři hodiny, protože jednotlivá družstva vycházela podle předem daného harmonogramu. Čekali jsme ve velikém hangáru, kde byla část letadla a helikoptéra, která sloužila k výcviku, dále tam byla výstava různých zbraní, např. kulomety, tarasnice, bazuka apod. Dále zde byla zajímavá výstava o výsadkářích, kteří se podíleli na atentátu na Reinharda Heydricha, a o partyzánském hnutí v okolí Chrudimi za druhé světové války. Tam jsem se velmi nudil a to čekání mě i dost oslabilo, a to jak fyzicky, tak duševně.
Po dlouhém čekání jsme konečně vyrazili. Rychlost kroku určoval náš velitel Pepa. Na začátku jsme šli rychle jako o závod, což nebylo dobré, protože nám to ubralo značnou část síly. Po několika kilometrech jsem zpomaloval. Naštěstí se velitel dozvěděl, že mu nestačíme, a tak se tempo zvolnilo. Ti nejrychlejší dostali trest v podobě puchýřů. Patřil mezi ně velitel a já. Když se začalo stmívat, už mi docházely síly a první část pochodu jsem zvládal jenom silou vůle a naděje, že dostanu medaili. První část jsme ale zvládli, a to dokonce dřív, než nám určoval časový limit. Měli jsme přes hodinu náskok, a tak jsme měli delší přestávku.
O přestávce jsme si napustili do lahví vodu, šli jsme si vybrat příděl jídla a tekutin a nakonec jsme šli spát. Odpočinek nám „zpříjemňovaly“ vtipy kuchařů, které si vyprávěli vojáci, kteří připravovali guláš s cibulí a chlebem a horký čaj. Přespali jsme pod širým nebem na hradě Lichnice.
Druhou část závodu jsme šli v temné noci za měsíčního svitu. Skoro celou cestu se šlo po silnici a v málo kopcovitém terénu, takže druhá část byla lehčí. Dle mého možná byla lehčí, ale měli jsme méně sil a nespali jsme ani osm hodin, takže to vyšlo tak nastejno. Navíc jsme se dozvěděli, že náskok z předchozího dne se do celkového času sice nezapočítává, ale stejně máme na druhou část úplně stejný časový limit jako na předchozí den. Prvních dvacet kilometrů bylo pohodových, ale pak to šlo s námi z kopce. Začaly se dělat puchýře všem kromě mého otce a sil nám ubývalo. Na konci nám došly síly, ale šli jsme dál, jelikož nás na nohou držela vidina medaile a dlouhého odpočinku.
Závod jsme úspěšně zvládli, a proto jsme si šli odpočinout. Já jsem šel do menšího hangáru a tam jsem si lehnul, přičemž mě zahřívala kamna. Táta odešel, aby koupil něco k jídlu, a asi za hodinu se vrátil. K obědu, který byl dříve, než obvykle bývá, jsme měli hody. Pak jsme si povídali. Po třech hodinách jsme nastoupili před pořadatele. Když na nás přišla řada, dostali jsme medaile a diplomy. Pak jsme se dozvěděli, že jsme byli třetí. Po předávání cen jsme já a táta jeli domů. Do našeho domu nás odvezl Pavel.
