Od 3. třídy až do teď, tedy do 9. třídy, se mi všichni smáli a neměli mě rádi, prostě jsem nezapadala do třídy. Učení mi ale šlo celkem dobře. Stala se ze mě holka s mindrákem, kterou nikdo nemá rád. Trpěla jsem celkem dost.

Už v 7. třídě jsem se rozhodla pro to, čím chci být. Ale až doteď jsem nevěděla, na jakou jít školu a na jaký obor. Chci být učitelka v mateřské škole nebo chci pomáhat dětem, které někdo šikanuje. Už nikdy nechci, aby někdo byl jako já, ztracený a utopený v nenávisti.

Ještě než jsem se rozhodla, rozhodovala jsem se mezi různým povoláními. Doktorka, architekta, psycholožka a další. V 8. třídě jsem ale měla naprosto jasno. Chci pomáhat dětem.

Začala jsem chodit do družiny k jedné moc milé učitelce, kterou ostatní neměli rádi. Já si ji oblíbila, v družince navíc bylo vždy ticho a klid a paní učitelka mi vždy ochotně poradila a vyslechla mě. V té družince byli jen prvňáci a druháci, já se mezi nimi pohybovala s úsměvem. Hrála jsem si s nimi, pomáhala jim a do měsíce jsem kolem sebe měla tři malé holčičky. Nejdřív jednu, potom dvě a později tři. Ke konci roku jsem se s nimi vyfotila. Na památku.

I letos mě holky zdraví a objímají mě. Mám radost, jelikož vím, že mě mají stále rády a já mám ráda je. Nyní mám pět druhaček a několik prvňáků.

Letos jsem si byla v Pedagogicko-psychologické poradně udělat test na Volbu povolání. Co mi tam vyšlo? No samozřejmě práce s druhými. Takže učitelka byla jasná.

V listopadu jsem se byla kouknout na dvě střední školy. Vybrala jsem si jednu. A chci jít na obor Předškolní a mimoškolní pedagogika. Chci se starat o děti předškolního věku, které by potřebovaly pomoct nebo školáky, které někdo šikanuje.

Tak se z holky, které se všichni posmívali, stala holka s velký srdcem, toužící pomáhat. Ne všichni se takhle rozhodnou, někteří zahořknou.... Ale já ne, malé děti miluji a milovat budu.