Jsem na vozíku od narození. Chodit skoro vůbec nezvládám, pravou ruku hůř ovládám a i levou mám méně šikovnou než zdravý člověk. Ale nechodím na tzv. „speciálku“ (speciální školu pro zdravotně postižené). Jen mám ve škole paní, která mi pomáhá (takové paní se říká asistentka), pomáhá mi s učením, když potřebuji, ale hlavně s pohybem. 

To, co je pro vás ostatní zdravé školáky brnkačka, třeba jako jít na WC, jít ven s kamarády nebo vytáhnout si desky na sešity z batohu, je pro mě docela náročné a něco je i nemožné. Třeba ve výtvarné výchově nebo se stříháním mi občas kvůli zhoršené jemné motorice (nezvládání přesnosti) musí pomoct asistentka.

Jezdit na vozíku po schodech nejde, takže jsem musela do školy, kde je plošina na kterou si najedu, zmáčknu tlačítko a jedu nahoru nebo dolů. Jenže plošina je ve městě, kde bydlím, jen na jedné škole, která je od našeho bytu přes celé město (plošina je takové vozítko, které jezdí na kolejnici po schodech). Ta plošina u nás ve škole je kvůli bezpečnosti hodně pomalá, dvě a půl patra jí trvá zhruba deset minut, takže nestačí být ve škole tak, abych si stihla nachystat, ale musím tam být už v 7:40, abych stihla vyjet do třídy a tam si ještě nachystat. 

Taky z nástupu do první třídy jsem měla celkem strach. Říkala jsem si, co když se mi spolužáci budou smát, budou mě šikanovat, zkrátka mě nepřijmou mezi sebe. Ale měla jsem to štěstí, že se mnou neměli problém, mám tam i kamarády a když potřebuji, podají mi věci, prostě pomůžou mi. Do školy mě ráno vozí buď děda s mamkou nebo ségra, sama se ani nedostanu z domu. Před školou mě obvykle dají asistentce a s asistentkou frčím nahoru do třídy.

V českém jazyce nemám problém, jen mám notebook a když je i v češtině nějaké delší, složitější cvičení nebo třídění do tabulky v učebnici, tak píšu na něm. V angličtině dostávám i pochvaly, výslovnost jako jedna z mála zvládám, u slov si pamatuji psaní i čtení, dokonce pomáhám spolužákům, kterým angličtina tolik nejde. Hlavně tam většinou není potřeba se hýbat, takže tam není problém.

U vlastivědy a přírodopisu jsem dřív nestíhala psát zápisy a tak mi pomáhala paní učitelka, od té doby, co mám notebook, mám zápisky vždy rychle, celé a úhledné. Na tělocvik mám individuální plán. Individuální plán znamená, že cvičím něco jiného než spolužáci, podle toho, co zvládnu a potřebuju, a cvičím ve třídě. 

Můj tělocvik vypadá asi takhle: napřed protáhnu hlavu a krk, pak si vezmu tyč a otáčím s ní, pak se o tu tyč přetahuji s asistentkou a trénuji tím úchop pravou rukou, pak rukama máčkám overball /čti ovrból/ a jinak cvičím ruce a prsty (overball je takový měkký „nedofouklý“ míč) a pak se buď protahuji na žíněnce na zemi nebo jdu jezdit slalom na chodbu.

V geometrii nastává opět problém s motorikou (přesností). Takže milimetrové odchylky paní učitelka toleruje (toleruje znamená, že jí to moc nevadí) a občas mi podle toho, co jí řeknu, že má udělat i pomůže.

Tak předměty jsem popsala asi všechny. Hurá, zvoní! 

Máma vchází do dveří a já se snažím nacpat všechny sešity a učebnice do desek, nakonec zjišťuji, že těch sešitů mám opět moc a všechny se do desek nevlezou, vzdávám to, máma mi pomůže. A já jdu vypnout notebook. Pak mě mamka přezuje a jede se dolů k jídelně. Až jsme tam, tak musíme vyvést plošinu ke vchodu do školy. A hurá, jde se konečně jíst. Oběd a pití mi máma donese, pak jde čekat za dveře k umyvadlům. Až se najím, tak na mámu kývnu nebo zavolám, ona jde odnést talíře, já se zatím jdu umýt a čekám u věšáků. Máma přijde, dá mi bundu a zabalí mě do deky. Samozřejmě to dělá jen v zimě, v létě bundu a deku nemám, deku mám proto, že se mi správně neprokrvují nohy a tím pádem je mi zima.

A jede se domů. Je docela náročné a nepohodlné jak pro mě, tak pro mámu jezdit městskou hromadnou dopravou, existují sice i nízkopodlažní autobusy, rozuměj autobusy bez schodů, ale ty nejezdí ze všech zastávek, jezdí nepravidelně a i když je v jízdním řádu napsáno, že pojede nízkopodlažní, bohužel to tak nemusí opravdu být. 

A jsme doma, ještě úkoly a naučit na zítra. Můj školní den tím končí a končí i tento článek.