Na konci ledna byl zájezd s nemocnicí, neboli s jejími zaměstnanci. Protože moje maminka pracuje v nemocnici, tak se jí to taky týkalo a nakonec se mnou a s mým bráchou vyrazila.

Všechno to začalo 31. ledna ve 22 hodin u nemocnice, kde pro nás přijel autobus a mohli jsem vyrazit. Jeli jsme přibližně 8 hodin s dvěma zastávkami. Většinu jsem prospala, takže si ani moc na nic nepamatuji. Když jsme dorazili, hned jsem viděla svítící stromeček, neboli strom se svítícími plechovkami. Byl nádherný, tak jsem si ho musela vyfotit. Přijeli jsme ráno, takže museli jsme se nachystat na lyžování, abychom byli ready. Když jsem vešla do hotelu, viděla jsem ihned recepci s panem recepčním, tak musela jsem s ním mluvit anglicky, jinak bych se s ním ani nedorozuměla. Když jsem po domluvě dostala klíč od pokoje, mohla jsem se jít konečně mrknout na náš nastávající pokoj. Jak jsem očekávala, byl nádherný. Ten pokoj měl dokonce i čtyři postele, když nás v samotném pokoji bylo jenom tři. Ale to vůbec ničemu nevadilo. Nejlepší bylo, že naši kamarádi měli skoro pokoj vedle nás, takže to byla výhoda, když jsem se třeba nudila, tak jsem mohla jít s mým bráchou za nimi, tam už nuda přešla. Až moje family přišla do pokoje, mohlo se jíst, neboli mít snídani, ale na pokoji, jelikož na snídani z nevím jakého důvodu jsme mohli jít až následující den. Až jsem byla plná, tak nebylo moc minut do odjezdu na ski areál. Po minutách už se opravdu mohlo jít do autobusu a jet. Jenomže nebylo mi moc dobře, já to sama moc necítila, ale mamka to poznala. Ale to je prozatím jedno. Když náš autobus nakonec dojel na parkoviště, po obouvání bot na lyžování se mohlo konečně lyžovat. A to jsem fakt ještě něco nevěděla. Bolelo mě strašně břicho, ale strašně, někdy jsem to až oplakala. Takhle můj první den začal u lyžování. Pro mě to bylo fakt hrozné. Tak jsem to nějak překonala a lyžovala jsem dál, ale pak jsem si musela sednout už do „disco baru“, ale ono to fakt tak vypadalo, akorát to mělo divný tvar, jako prosklený kužel. Moje mamka zatím odešla do autobusu, zkontrolovat, jestli je otevřený nebo zavřený. Byl nakonec otevřený, takže jsem si mohla lehnout na zadní sedačky. Po nějaké chvilce jsem musela jít pryč, jelikož jsem se musela nějak uvolnit, jenomže nezdařeně, ani se nedivím, když jsem nejedla žádné jídlo kromě snídaně. Tak když za chvilku už přišli všichni do autobusu, mohli jsme odjet. Musela jsem být vepředu, aby se mi to ještě nezhoršilo. Až se autobus rozjel, bylo mi lépe, o hodně. Po nějaké hodince jsem byli zpět na hotelu, a můj směr byl k pokoji, jako obvykle. Jelikož mě bolelo břicho (bylo to lepší, jak jsem zmiňovala), byla jsem celou dobu v posteli a čekala, až se to zlepší. Po takových opakovaných přibližně dvou hodinách nastala večeře. Jenomže, ne, já jsem byla bledá jak.. a když už nám dovolili si dát předkrm, měli připravené ingredience na salát, nedala jsem si ho, ta bolest mi to nepovolila, ani žaludek. Jelikož na večeři se čekalo dlouho, měla jsem jenom polévku, aspoň tak 3 lžíce, více jsem si pochopitelně dát nemohla. Dále jsem tak nevydržela čekat, byla mi strašná zima, což vysvětlovalo, že jsem měla zimnici, a to únavou, musela jsem jít hned na pokoj. Takhle čekat dlouhou dobu a mít zimnici nebylo moc příjemné s tím, že mě bolelo břicho. Na pokoji se zimnice vyjadřovala hodně, ale pak mě přešla a já v klidu usínala až jsem spala . Tak pro mě bolavý den skončil.

Svítící stromeček ve tmě., © vikinka28

Následoval druhý den!

Další den bez komplikací. Nic mě nebolelo, žádné potíže. Takže bolení břicha a žaludku nechme stranou a pojďme se přesunout na skvělý den!

Skvělý den začal (jako vždy) skvělou, ale malou snídaní. Měla jsem furt strach z minulého dne, že se mi to stane znovu, ale nestalo, za což jsem ráda :). Dala jsem si snídani jako doma, akorát mě zamrzelo, když jsem uviděla, že nemají párky :( :D. Tak jsem si dala něco jiného, to přece nevadilo. Po takové snídani se i dobře odjíždělo na svah, tentokrát jiný, i byl lepší, než předtím. Nebyl tak prudký a taky neměl takové hrboly, ale to záleží na tom, kdy na ski areál jedete. Taky že jsem si ho více užila. Úžasný. Až uběhly takové krásné hodiny lyžování, byl čas odjet, jo to fakt bylo smutný. Ale nic mi nezbývalo. Když jsme dojeli autobusem k hotelu, hned jsem šla za kluky. Přece jsem se nechtěla nudit, když ještě nebyla večeře a já jsem neměla co dělat. Když už opět byla večeře, tentokrát jsem se na ni těšila, akorát jsem musela překládat jídla a drinky paní anglicky, ale mi to tak nevadilo. Dala jsem si tak zvaný „Cordon Bleu“, je to něco jako normální řízek, akorát je tam uvnitř sýr a šunka, zajímavý a dobrý. Na jakoby „dvojku“ byl ještě Kalamár, ale já bohužel nevěděla, co to je, takže jsem radši dala „Cordon Bleu“, ale pak to měla moje maminka a řekla mi, jak to chutnalo, říkala, že to bylo dobré, až vynikající, potom jsem toho začala litovat. Já prostě nevěděla, co to je, tak jsem si objednala „Cordon Bleu“, co už mi moje teta říkala, jak by to mělo vypadat. Další chod byl desert, který ovšem vypadal jak Marshmallow, bohužel bylo to něco jako želé, moc mi to upřímně nechutnalo, ale hezky to měli připravené . Hned jsem utíkala s kluky mít srandu, takže jsme nejprve byli v takovém koutku pro děti. Takže se to trochu říct dalo, že je to pro nás.
Hlavně jsme dělali blbosti celý večer, hlavně když přišli lidi, kteří v Alpách na zájezdu byli s námi, tak jsme se mohli zeptat, kde mají pokoj, abychom tam mohli klepat a mít srandu. Takhle jsme dělali to samý klepání tak do 11, když už jeden kluk odešel, tak se naše skupina děcek rozpadla. Šli jsme nakonec s mým bráchou do pokoje kamaráda, na takových deset minut, pak už jsem odešla s bráchou. Tak jsem řekla mojí mamce, že bych chtěla spát, a šla jsem. Tak jsem byla v postýlce a udělala jsem dobrou noc. Dobrou!

Desert, © vikinka28

Následoval den v termálech, blízko sjezdovky, kde jsme lyžovali první den, ale aby se neřeklo, moc předbíhám.

Takže třetí a poslední den.
Snídani už ani popisovat nebudu, jelikož byla stejná jak minulý den, akorát že jsem už neměla strach a dala jsem si toho trochu moc. Jinak už jsem se ani nerozlučovala s pokojem, rychle jsem prostě připravená na svah běžela do autobusu. A to jsem vám ještě neříkala, že jedeme do termálů! No, kdo chtěl, mohl i lyžovat, protože to bylo na parkovišti lyžařské sjezdovky a blízko byly i termály, tak jsem si vybrala termály, protože lyžování jsem měla dost, ale vody jsem neměla vůbec. Co mě překvapilo, byl nádherný výhled na sjezdovku z venkovního bazénu. Bylo i prima, když jsme vylezli z venkovního bazénu ven, mohli jsme jít na sníh, jenom v plavkách a bez bot a dalších oblečení. Někteří si i na sníh i lehli, ale já jsem tak odvážná nebyla. Byla to fakt sranda. Hlavně když můj brácha s kamarády šli z venkovního bazénu do kupy sněhu. Pak je tam plavčík uviděl a řekl jim, aby tam nebyli, jenomže co by to nebyl můj brácha. Byl tam furt! Ještě co bylo dobré, že když jsem chtěla jít do venkovního bazénu, byly tam dvě možnosti, jelikož to vedlo dolů: 1. Jít po schodech. 2. Mohli jsme se sklouznout po skluzavce! Samozřejmě že jsem si vybrala druhou možnost. Většinu času jsem byla venku. Strašně rychle to uběhlo, tak když jsme už vážně museli jít, nechtěli jsme, ale museli. Po plavání v bazénu jsme se přesunuli hledat restauraci. Ale můj brácha s našimi kamarády chtěli pizzu! Takže jsem se zkusila zeptat na druhý pokus v pekárně, kde mi paní řekla, že jedna pizzerie tu je, jménem Adriana, já jsem se jí ptala radši jednou, jestli je to pizzerie Adriana, a ona řekla ano. Tak jsme tam rychle šli. Já si sice nic nedala kromě pár lžiček polévky. Furt jsem cítila moje břicho, jak mě bolí, tak jsem si nic nedala. Po podle kamarádů a bráchy, byla pizza výborná, a podle mamky polévka taky. Mě to ani nemrzelo. Tak jsme se nějak postupně přesunuli k autobusu, kde pomalinku všichni přišli a my jsme si mohli dát několikrát společnou fotku. Vypadala celkem dobře! A po takových fotkách se jelo autobusem domů.....

Celkem jsem si to užila! Lyžování jsem si též užila, nikdy na Alpy nezapomenu.
Pápá!