Již odmala jsem si strašně moc přála nějakého mazlíčka. Ale nikdy mi ho rodiče dovolit nechtěli. Zhruba 3 roky jsem rodiče přemlouvala, ať mi koupí malého králíčka nebo štěně.

Když mi bylo 9 let a měla jsem narozeniny, tak všichni odjeli a jenom táta se mnou zůstal doma. Poté přišla i moje nejlepší kamarádka (nevím, zda-li ji pozvala mamka, aby „odvedla pozornost“ a nebo, že přišla sama). Houpaly jsem se a najednou vidím mamku, jak jede se sourozenci v autě a sestra má na klíně krabici. Původně jsem si myslela, že je to zase dort. Přišli ke mě i s taťkou a řekli: „Všechno nejlepší!“ a mamka dodala: „Rychle si to rozbal, ale POZOR!“

Otevírám opatrně krabici a tam na mě kouká malá kulička. Jé to byl králíček! V tu ránu jsem málem bez sebe a hned jsem začala přemýšlet nad jménem. Napadaly mě různé, ale žádné mu nesedělo! Zakoukala jsem se na něho a pozorovala jsem, jak byl malý. Hned mě napadlo jméno Ferda! -jako „Ferda mravenec“,protože mravence je stejně malý, jako byla ta moje malá kulička.

Když jsem měla už jednoho svého miláčka, tak jsem se pořád nemoha spokojit s tím, že nový člen rodiny nemá zvířecího kamaráda a já stále nemám pejska. Pořád jsem na mamku „hudrovala a hudrovala“. Jednou, když mi bylo 12 let, tak jsem měla jet k babičce pro vajíčka. Už jsem si šla pro kolo, když v tom na mě mamka zvolala: „Báro, pořád chceš toho psa?“ tak jí říkám: „Jo!!! ty máš nějakou border kolii?“ „To ne, ale babiččina sousedka má štěňata, tak jestli chceš, tak toho ti dovolím!“ Nepřemýšlela jsem nad border kolií ani minutu a vyhrkla: „Super, budeme mít psa!“ Samozřejmě jsem se nemohla dočkat a okamžitě sedla na kolo.

Aby to nebylo moc dlouhé, udělám ještě druhý díl.