Druhý den v Cambridge jsme měli jasný plán. Navštívit největší britské letecké muzeum a zároveň jedno z největších muzeí tohoto typu v Evropě –⁠⁠⁠⁠⁠ International War Museum Duxford, zkráceně IWM Duxford. To se nachází nedaleko Cambridge, takže dojet se tam dalo poměrně jednoduše, přímým autobusem, který měl konečnou zastávku přímo před hlavním vstupem do muzea. Ideál.

Z Cambridge jsme odjížděli někdy kolem půl desáté dopoledne. Jel jen malý autobus, my jsme seděli až vzadu, takže jsme měli přehled o všech lidech, kteří nastoupili a říkali si, kdo z nich asi taky jede až do muzea. Největšími adepty byl pán a asi desetiletý klučina, oba s batůžky na zádech. Ty jsem rovnou pasovala na naše travel buddies. A opravdu, tihle dva vystupovali stejně jako my až u muzea.

Jak jsme seděli až na zadních sedadlech, vystupovali jsme i jako poslední z autobusu. Respektive úplně poslední jsem vycházela já, ale všimla jsem si, že na podlaze autobusu vedle sedaček, kde seděli právě ti naši travel buddies, leží nějaká karta.

Zvedla jsem ji, a ano, byla to platební karta. A aniž bych s jistotou věděla, komu patří, vyběhla jsem rychle z autobusu a doběhla jsem pána k klučinou. Zaklepala jsem mu udýchaná na rameno a ukázala kartu. Pán, protože v tuhle chvíli ještě ani nevěděl, že kartu vytrousil (to by se dozvěděl až za pár chvil u pokladny ) na mě chvíli koukal, ale hned kartu poznal a začal mi hrozně děkovat. Já jsem jim jen popřála, ať si užijí výlet, a pak už jsme se vytratili mezi další návštěvníky do gift shopu a k pokladnám.

Myslela jsem si, že tímhle šťastným okamžikem ta epizodka skončila, ale velice mile mne překvapilo, když jsme asi za dvě hodiny na obrovském venkovním prostranství znova tyhle dva travel buddies zahlédli a pán ke mně hned běžel a dával mi dárek –⁠⁠⁠⁠⁠ koupil mi hned při příchodu v gift shopu bonbóny v plechové krabičce s obrázkem letiště. Prý za záchranu karty. Bylo to od něj opravdu moc hezké, a tak když jsme tyhle dva zase po další době někde míjeli a já už měla bonbóny otevřené, zase jsem přišla já za nimi a nabídla jsem jim je k ochutnání. Prostě travel buddies od začátku do konce, aniž bych to předem věděla.

Teď ale konečně k muzeu.

Nebudu lhát, nikdy jsem větší muzeum neviděla. Nejedná se o jednu nebo dvě budovy, ale o celý areál. Je to vlastně letiště, které bylo reálně jako letiště využíváno. Podél drah na vzlety a přílety je rozestavěno několik obrovských budov a hangárů, mezi kterými se můžete pohybovat. Některé hangáry a menší domky s expozicemi byly původní, využívané opravdu jako hangáry, velitelství apod. První a poslední budova byly vystavěny už přímo pro účely muzea. Přece jenom, letadla se jen tak někam nevejdou. Dokonce od první k poslední budově jezdil i mikrobus, protože naprosto chápu, že pro např. starší lidi nebo lidi, kteří mají problémy s chůzí, by to byla opravdu docela „štreka“. Výhodou tak velké plochy je určitě to, že vám nikdy nepřipadá, že je tam moc návštěvníků, spíš naopak. Nikde se netvoří fronty, lidé se opravdu rozprchnou po celém areálu.

IWM Duxford

Co mi ale přišlo nejlepší, bylo venkovní prostředí. Každou chvíli tam doopravdy vzlétaly a přistávaly historická letadla jen kousek od nás. Mohli jsme se přijít podívat až k zábradlí, kde některá letadla byla zaparkovaná. V určitý čas přišel pilot, projel pomalou rychlostí několikrát kolem všech přihlížejících, aby si letadlo mohli prohlédnout, a až teprve potom najel dál na vzletovou ranvej a my jsme mohli pozorovat jeho (vz)let. To bylo naprosto super. Nejvíc se mi líbilo, když letěly dva Spitfiry – proslavený typ malých letadel, které sloužily především za 2. světové války u britských leteckých ozbrojených sil – RAF – Royal Air Force. Nebo jestli jste někdy viděli film Tmavomodrý svět, tak přesně to. A ty dva Spitfiry se pak vzájemně na nebi různě obkružovaly, doháněly jeden druhého... vypadalo to, jako kdyby si jen tak hrály.

IWM Duxford, letadla na ranveji

Hodně zajímavých věcí – především letadel – se dalo vidět ale i ve vnitřních prostorech. Hned v první obrovské budově byl třeba Concord, do kterého jste se mohli jít podívat až dovnitř. A nejen do něj. V části první haly byla např. i část expozice, která pojednávala interaktivní formou o fyzice, historii a celkově teoretické části letectví.

Velmi mne také zaujala poslední budova, moderní železobetonový objekt od slavného britského architekta Normana Fostera. Nedokážu si představit, jak složité musí být počítat statické výpočty k budově , z jejíhož stropu jsou zavěšená letadla. Navíc celá tahle budova vypadala, že se tak trochu vznáší, o to neuvěřitelnější mi to připadalo. Po celém obvodu oblé budovy bylo totiž pásové okno. Vypadalo to tedy, že je objekt rozříznutý a jeho horní část se vznáší. Ve skutečnosti byla po celém obvodu podepřena silnými ocelovými nosníky, které ale nebyly zvenku téměř viditelné. Také mi ta budova trochu připomínala domeček, ve kterém bydleli Teletubbies. V areálu muzea jsme také vyzkoušeli letecký simulátor, něco jako 4D kino, kde se s vámi hýbou sedačky a vám doopravdy připadá, že letíte.

IWM Duxford, hala od Normana Fostera

IWM Duxford, hala s letadly

IWM Duxford, 4D kino

V Duxfordu jsme strávili skoro celý den od otevírací doby po zavírací. A nelituji toho. Nakonec jsme opět nastoupili na autobus směrem Cambridge a světe div se, jeli s námi i naši travel buddies.

Pokračování zase příště. Tentokrát už bude na řadě i Londýn.